ECLI:CZ:US:2013:3.US.245.13.1
sp. zn. III. ÚS 245/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, zastoupeného JUDr. Jiřím Netíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1556, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 5. 2012 č. j. 10 C 228/2000-927, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 27. 9. 2012 č. j. 18 Co 433/2012-944, 1 Nc 4792/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích napadeným usnesením přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků zčásti (v rozsahu 75% ve vztahu k soudnímu poplatku ve výši 2 000 Kč) a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích též napadeným usnesením toto rozhodnutí změnil tak, že zamítl i návrh, aby stěžovateli bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Rozhodné závěry obou soudů jsou stěžovateli známy, pročež je netřeba rekapitulovat.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem obecných soudů byla porušena jeho práva zaručená mu v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť o odvolání rozhodoval ze zákona vyloučený soudce JUDr. Vít Pejšek, odvolací soud se nezabýval navrženými důkazy k prokázání jeho osobních poměrů aniž uvedl, proč tyto důkazy neprovedl, a konečně stěžovatel uzavírá, že důvody, které vedly obecné soudy k zamítnutí návrhu představují "svévolný výklad §138 odst. 1 o. s. ř.".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
K rozhodování ve věcech osvobození od soudních poplatků Ústavní soud přistupuje mimořádně zdrženlivě, a vychází především z toho, že posouzení, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).
Potřebný skutkový základ si soud neopatřuje zásadně dokazováním (nýbrž šetřením na základě předložených listin), a tudíž lze o nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen tehdy, jestliže by jeho závěry o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu, případně když je soud srozumitelně a přesvědčivě v rozhodnutí neodůvodnil.
Co do právní interpretace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. je v rovině ústavněprávních námitek relevantní jen ta, již lze identifikovat coby výraz flagrantního a neodůvodněného vybočení ze standardů judikatorně konsolidovaného výkladu (čímž je výkladem nepředvídatelným či projevem "libovůle"); jelikož jde nadto o aplikaci normy založené na tzv. relativně neurčitém pojmu (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), pak pro úsudek, že je protiústavní, přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.
Ani námitky skutkové (důkazní) ani právní, jež stěžovatel v dané věci vznesl, těmto podmínkám případného kasačního zásahu Ústavního soudu nedosahují; v celkovém výsledku výše vymezenou kvalitu excesu spatřovat nelze, a spolehlivého argumentu pro závěr, že obecné soudy nepřípustně vybočily z mezí uvážení, které ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. předjímá, zde rovněž není.
Oba soudy se i přiměřeným způsobem vyjádřily jak k obecným podmínkám, za nichž lze osvobození od soudních poplatků přiznat, tak k jejich průmětu do konkrétních majetkových poměrů stěžovatele. Odvolací soud adekvátně též vyložil, proč přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, a podrobně se vypořádal rovněž s námitkou podjatosti, vznesenou proti prvostupňové soudkyni JUDr. Ivetě Derikové.
Okolnost, že na obálce protokolu o hlasování odvolacího soudu je uvedeno jméno soudce JUDr. Víta Pejška (který měl projednávat stěžovatelovu věc vypořádání společného jmění již na soudu prvního stupně), není sama o sobě způsobilá zpochybnit (jiné) složení rozhodujícího senátu podle záhlaví vydaného rozhodnutí, v němž tento soudce nefiguruje.
Shrnutím uvedených reflexí k argumentaci vtělené do ústavní stížnosti se logicky podává, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu