ECLI:CZ:US:2013:3.US.3389.12.1
sp. zn. III. ÚS 3389/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ORIFLAME CZECH REPUBLIC spol. s r. o., se sídlem Praha 10, V Olšinách 82/16, zastoupené Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem se sídlem Praha 4, Doudlebská 1699/5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. května 2012 sp. zn. 12 Co 188/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (12 Co 188/2012-40) změnil elektronický platební rozkaz ve výroku II. Okresního soudu v Jeseníku (110 EC 585/2011-14) a zavázal žalovanou Veroniku Berkyovou zaplatit stěžovatelce 5 120 Kč na nákladech řízení do tří dnů od právní moci usnesení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka, s poukazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, oponuje závěru soudu, který jí jako procesně úspěšnému účastníku řízení nepřiznal náhradu jejích nákladů v plné výši. Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu ve vztahu k výši přiznaných nákladů, soud uvedl, že při svém rozhodování vyšel z toho, že šlo o řízení v bagatelní věci zahájené "formulářovou žalobou", a přihlédl i k nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11.
Stěžovatelka uvedla, že s ohledem na plný úspěch ve věci důvodně očekávala v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř., že při vcelku jasné právní kvalifikaci předmětné věci jí bude v případě úspěchu ve sporu přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, neboť v důsledku uplatňování svého nároku soudní cestou byla nucena vyhledat právní pomoc v zájmu zajištění odborné péče při hájení svých práv. Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu rozhodně nelze brát automaticky jako nenáročný administrativní úkon a také to nebyl jediný úkon právní služby ve snaze vymoci danou pohledávku.
Stěžovatelka namítala, že v řízení před obecnými soudy byla porušena její procesní práva tím, že žalovaná podala odvolání proti výroku týkajícímu se nákladů řízení, aniž by se o tom stěžovatelka vůbec dozvěděla. Tím, že ji odvolání nebylo zasláno na vědomí, nemohla účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu. Postup soudu ji znemožnil se vyjádřit k využití diskrečního oprávnění na snížení nákladů řízení ve smyslu ustanovení §150 či §151 odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu III. ÚS 224/1998, II. ÚS 828/08, I. ÚS 3923/2011 a Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008. Uvedené jednání soudu stěžovatelka zhodnotila i jako porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí v části týkající se náhrady nákladů řízení zrušil.
II.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), nález sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165), usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
Zákonné principy obsažené v ustanoveních §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a dále v ustanovení §150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi zcela nebo zčásti, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 221/04 ze dne 13. 10. 2005 (N 199/39 SbNU 111), usnesení sp. zn. II. ÚS 563/01 ze dne 1. 4. 2003 (U 8/30 SbNU 519), dostupné na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud znovu připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu, zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Ústavní soud ovšem připomíná, že v analogických věcech ústavních vycházejících z řízení, ve kterých obecné soudy náklady advokátního zastoupení nepřiznaly (jako nikoli účelně vynaložené), Ústavní soud konstatoval, že "... pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený" (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2771/11 ze dne 27. 12. 2011).
Na řečeném nemění ničeho ani odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012, pakliže v něm Ústavní soud nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. formulářových žalob, jež bude pokládat též za ústavně konformní. Konečně je třeba zdůraznit, že účelnost nákladů řízení není možné poměřovat tím, že náhradu nákladů řízení paušálně upravují právní předpisy podzákonné právní síly. Účelnost vynaložených nákladů je dána konkrétními okolnostmi sporu (řízení před obecnými soudy) a jako taková může být v každém případu posuzována zvlášť. Stěžovatelce však nic nebrání v tom, aby před obecnými soudy účelnost vynaložených nákladů náležitě prokázala a nespoléhala se na její paušální náhradu, která sama o sobě nic nevypovídá o tom, zda stěžovatelce nějaké náklady vznikly a zda byly důvodně vynaložené.
Předmětem náhrady nákladů řízení tak sice nemusí být náhrada za zastupování advokátem, bude-li obecným soudem v konkrétních poměrech toto zastupování shledáno zcela neúčelným, ale mohou to být jiné náklady, které by koneckonců mohl a musel vynaložit i originární věřitel. Ústavní soud v citovaném nálezu nabídl obecným soudům možný a ústavně konformní způsob řešení uvedeného komplexního problému, který zbaví stěžovatelku (a osob v podobné právní situaci) náročného prokazování a zároveň umožní soudům spravedlivě rozhodnout i ve vztahu k žalovaným osobám.
K námitce stěžovatelky ohledně nedoručení stejnopisu odvolání žalované Ústavní soud poukazuje na ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. "nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům". Dle §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. "jednání není třeba nařizovat, jestliže odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti".
Ústavní soud konstatuje, že z §210 odst. 1 o. s. ř. nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoli meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se jí má v takových případech umožnit, aby byla seznámena se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohla, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své skutkové a právní protiargumenty.
Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, obecný soud ve věci stěžovatelky neshledal. Soud nebyl povinen takto postupovat, neboť z procesního předpisu, konkrétně z §210 odst. 1 o. s. ř. tato povinnost přímo nevyplývá, proto kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces Ústavní soud neshledal.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu