ECLI:CZ:US:2013:3.US.3399.12.1
sp. zn. III. ÚS 3399/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Marie Forejtové, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem Kuzina 169, Drnovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2012 č. j. 5 Cmo 278/2012-87 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 8. 2012 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně pak právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, Krajský soud v Praze usnesením dne 30. 5. 2012 č. j. 47 Cm 367/2011-69 rozhodl, že se stěžovatelce přiznává osvobození od soudního poplatku ve výši 90 % (výrok I.), a současně ji vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 231.183,- Kč (výrok II.). Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka (jako žalovaná) odvolání, avšak Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením je ve výroku I. jako věcně správné potvrdil a odvolání proti výroku II. odmítl s tím, že není přípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že s ohledem na nepříznivou finanční situaci a neexistenci jiného vhodného majetku, který by za účelem úhrady soudního poplatku za podané odvolání mohla zpeněžit, jsou u ní splněny podmínky předvídané §138 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") pro osvobození od soudního poplatku v celém rozsahu. I kdyby zde nebyly dány zvláštní důvody předvídané citovaným ustanovením, byť tyto zde dle stěžovatelčina názoru dány jsou, pak prý zcela jistě došlo ke splnění podmínek pro částečné osvobození od soudního poplatku, ale ve větším rozsahu, než jak stanovil soud prvního stupně, kdy po ní jako fyzické osobě požaduje soudní poplatek v neúměrné výši 231.183,- Kč. Stěžovatelka má dále za to, že soud druhého stupně pochybil, když nenapravil rozhodnutí soudu prvního stupně a příslušný výrok jako správný potvrdil.
Ústavní soud požádal o vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění svého usnesení a dodal, že současné znění §138 odst. 1 o. s. ř. v zásadě neumožňuje úplné osvobození od poplatkové povinnosti, přičemž nemajetnost, kterou stěžovatelka tvrdí, nelze považovat za mimořádnou okolnost, která by umožňovala výjimečné úplné osvobození. Vedlejší účastnice, Československá obchodní banka, a. s., se tohoto svého postavení vzdala. Ústavní soud zaslal zmíněné vyjádření účastníka, jakož i sdělení vedlejší účastnice stěžovatelce k případné replice, ta však dané možnosti nevyužila.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V prvé řadě Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani, pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tudíž není zabývat se eventuálním porušením práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základních práv či svobod, zaručených ústavním pořádkem [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavními kautelami aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. se Ústavní soud již zabýval v řadě svých rozhodnutí. V usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275) v této souvislosti uvedl, že "rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl". V nálezu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281) připomenul, že "se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků", přičemž zdůraznil, že "zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ...). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti." [obdobně v nálezu ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 454/04 (N 29/36 SbNU 337)].
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává porušení svého práva na spravedlivý proces. To by v daném případě mohlo být založeno svévolnou aplikací ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti. Jak patrno z napadeného usnesení, soud prvního stupně zjistil, že stěžovatelka má průměrný měsíční příjem 13.602,- Kč, její manžel (rovněž v pozici žalovaného) pak ve výši 14.636,- Kč, dále že je v jedné společnosti jednatelkou a ve druhé společnicí. Současně stěžovatelce vytkl, že nepředložila výpisy z bankovních účtů a nezmínila, že je jednatelkou společnosti, načež dospěl k závěru o reálné možnosti uhradit alespoň část soudního poplatku. Odvolací soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že žádné zvlášť závažné důvody pro úplné osvobození od soudního poplatku z obsahu spisu nevyplývají, a s rozhodnutím soudu prvního stupně se ztotožnil. Nelze přitom obecným soudům vytknout, že postupovaly svévolně, neboť v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, na základě jakých úvah k závěru o pouze částečném osvobození dospěly, resp. z jakého skutkového stavu vycházely a jak ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. (jež ostatně obecným soudů otevírá široký prostor k vlastnímu uvážení) na danou věc aplikovaly. Za této situace by napadené rozhodnutí mohlo být přezkoumáno jen z hlediska jeho věcné správnosti, k čemuž se však Ústavní soud necítí být oprávněn (viz výše).
Dlužno dodat, že stěžovatelka požádala o osvobození od soudního poplatku v souvislosti s odvoláním, kterým napadla rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 3. 2012 č. j. 47 367/2011-31. Jak přitom Ústavní soud zjistil ze svého spisu sp. zn. II. ÚS 341/13, o tomto odvolání v mezidobí meritorně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2012 sp. zn. 5 Cmo 467/2012-138, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z tohoto důvodu nelze ani vyvodit, že by stěžovatelka byla na svém právu na přístup k (odvolacímu) soudu ústavní stížností napadeným usnesením (v konečném důsledku) zkrácena.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu