ECLI:CZ:US:2013:3.US.724.13.1
sp. zn. III. ÚS 724/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci stěžovatelky JUDr. Ludmily Lejnarové, advokátky, zastoupené Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou, se sídlem Pařížská 9, Praha 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. října 2012 sp. zn. 25 C 114/2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2012 sp. zn. 69 Co 555/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť se jimi cítí dotčena ve svých základních právech, a to konkrétně právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právu na respektování principu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právu být přítomna jednání a vyjadřovat se k prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně byl porušen čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky.
Napadený rozsudek vzešel z řízení, v němž Obvodní soud pro Prahu 4 spojil a společně projednal žaloby pod sp. zn. 25 C 114/2011 (25 C 121/2011, 25 C 132/2011, 25 C 143/2011, 25C 145/2011), jimiž se obchodní společnost CFS - FINANCIAL SERVICES spol. s r. o. (dále jen "žalobce") po stěžovatelce domáhala celkem zaplacení 7 400 Kč s příslušenstvím (čtyřikrát 1 600 Kč a jedenkráte 1 000 Kč). Částky představovaly pohledávky, které stěžovatelka jako komisionář získávala ve výběrových řízeních od Dopravního podniku města Brna, a. s., pro komitenta, právního předchůdce žalobce, a měla je pro něj vymáhat.
Žalobě ve věci příslušenství soud vyhověl, neboť bylo prokázáno, že stěžovatelka se dostala do prodlení se splněním svého závazku, a to nejpozději k 1. 10. 2007. Soud zastavil řízení pro částečné zpětvzetí žaloby žalobcem do uložení povinnosti hradit úroky z prodlení z žalované částky před tímto datem (výrok II.) a stěžovatelce uložil povinnost hradit žalobci náklady řízení (výrok III.). Soud stěžovatelku poučil, že proti rozsudku není přípustné odvolání.
Vyhovující výrok zdůvodnil tím, že stěžovatelka porušila dohodu o spolupráci při vymáhání pohledávek z porušení přepravního řádu ze dne 23. 2. 2007 (platby stěžovatelka žalobkyni nepředala, o tom, že dluh dlužníci splnili, ji neuvědomila). Žalobkyně nemohla uvedené žaloby vzít zpět, soud žaloby zamítl a zbytečně musela vynaložit soudní poplatky.
Odvolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012 (69 Co 555/2012-67). Rozsudek soudu I. stupně byl ve výroku III. o náhradě nákladů řízení potvrzen jako správný, žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka tvrdila, že soud nepostupoval v řízení dle pravidel, ale svévolně, konkrétně v rozporu s §101 o. s. ř., neodročil nařízené ústní jednání, ačkoliv se z něho řádně omluvila s tím, že chce být projednání přítomna. Omluva byla doručena včas. Soud prvního stupně tak porušil její základní práva, jak je uvedeno shora a postupoval libovolně a rozhodl nepředvídatelně. Upozorňuje ještě, že případ byl sice označen jako bagatelní, ovšem není-li proti rozhodnutí možno podat odvolání, posouvá se, dle jejího názoru, věc do ústavněprávní roviny, když práva zaručená Ústavou nelze odvozovat od hodnoty sporu. Žalobce krom toho podal velké množství skutkově identických žalob účelově proto, aby případům zůstala bagatelní hodnota a spojení věcí se stěžovatelka domáhá bezvýsledně.
Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu, např. sp. zn. I. ÚS 3143/08, I. ÚS 1744/10, I. ÚS 3923/2011, III. ÚS 13/94, III ÚS 61/94, III. ÚS 84/94, IV. ÚS 544/98, III. ÚS 62/95, I. ÚS 3923/2011, a judikaturou Nejvyššího soudu a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu, dříve než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Z ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak vyplývá, že postupuje-li podle tohoto ustanovení, písemně vyhotovené rozhodnutí pouze stručně odůvodní.
Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba vyjít ze skutečnosti, že vylučuje-li v §202 odst. 2 o. s. ř. u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního, jak se stěžovatelka mylně domnívá. Ústavní stížnost je v podstatě vyloučena, s výjimkou případů zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, a které působí zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, U 43/34 SbNU 421). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). Ostatně podobné závěry, včetně odkazů na bohatou prejudikaturu, Ústavní soud formuloval i v několika rozhodnutích o návrzích stěžovatelky samotné.
Argument stěžovatelky, že žalobce úmyslně tříští své nároky do mnoha řízení tak, aby věc zůstala v rovině bagatelnosti, nemůže v tomto případě dost dobře obstát. V projednávané věci soud prvního stupně spojil a společně projednal žaloby sp. zn. 25 C 114/2011, 25 C 121/2011, 25 C 132/2011, 25 C 143/2011 a 25 C 145/2011 pod jednu sp. zn. 25 C 114/2011. Porovnání žalob a vyhodnocení možnosti a ekonomičnosti spojení jednotlivých řízení je otázkou procesní strategie obecného soudu. Ústavní stížnost je navíc postavena na námitce porušení pravidel stanovených pro ústní jednání v konkrétním řízení, což s otázkou projednání obdobných věcí samostatně či v rámci spojeného řízení nesouvisí.
Jak bylo řečeno, ústavní stížnost je postavena na polemice s vyhodnocením stěžovatelčiny omluvy z ústního jednání. Bez ohledu na závěr soudu v této konkrétní věci, to není okolnost, která by měla na posouzení skutkové či právní stránky případu stěžejní dopad a mohla být výjimkou z výše uvedené zásady přezkumu bagatelních sporů Ústavním soudem. Ale i když Ústavní soud odhlédne od typu sporu, žádný ze stěžovatelkou uváděných atributů práva na spravedlivý proces dotčen nebyl a postup obvodního soudu byl správný. Předpokladem vyhovění žádosti o odročení ústního jednání dle §101 odst. 3 o. s. ř. je včasná omluva opřená o důležité důvody.
V daném případě stěžovatelka požádala dne 26. 9. 2012 o omluvu z nařízeného jednání na 3. 10. 2012 s tím, že je v kolizi s jiným jednáním u Obvodního soudu pro Prahu 7 v trestní věci sp. zn. 24 T 47/2012. Žádost nebyla podložena žádným důkazem a nelze pochybení soudu spatřovat v tom, že si sám aktivně neověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelkou. Omluva tedy nebyla včas a řádně doložena, a soud prvního stupně proto mohl v odůvodnění napadeného rozsudku konstatovat, že jednal v nepřítomnosti stěžovatelky, neboť se "k jednání bez předchozí řádné omluvy nedostavila". Pro srovnání Ústavní soud uvádí, že ve věci sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), hodnotil omluvu účastníka řízení jako včasnou a podloženou důležitými důvody za zcela jiných okolností, kdy účastník řízení předložil soudu potvrzení o pracovní neschopnosti. Judikatura Ústavního soudu, jak s ní v ústavní stížnosti argumentuje stěžovatelka, vychází z odlišné situace a na její věc nedopadá.
Vzhledem k uvedenému byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu