ECLI:CZ:US:2013:4.US.2106.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2106/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Simony Kůrkové, zastoupené JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 5, 586 01 Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. dubna 2013 č. j. 26 Co 168/2013-387, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. července 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. dubna 2013 č. j. 26 Co 168/2013-387 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 5. března 2013 č. j. 11 C 20/2010-367, kterým soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni Simoně Kůrkové (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) osvobození od soudních poplatků za podané dovolání a neustanovil jí zástupce pro podání dovolání a dovolací řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, že má dostatečný majetek, neboť je účastnicí dědického řízení, ve kterém nabude určitý podíl na nemovitostech. Tento náhled a posouzení rozhodných skutečností při aplikaci ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") je podle stěžovatelky v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a z nich soudem vyvozených právních závěrů.
Stěžovatelka je toho názoru, že soud rozhodoval zejména na základě svých úvah a domněnek a jeho nepodložené závěry vedou k tomu, že jeho interpretace právní normy je v příkrém rozporu s principy spravedlnosti. Poplatek za dovolání tak, jak jí jej soud vyměřil, je podle stěžovatelky vysoký, činí 10 000 Kč. V dovolacím řízení je zastoupení advokátem povinné a stěžovatelka proto rozhodnutí soudu pociťuje jako zásah do svého práva na spravedlivý proces, protože poplatek nemůže zaplatit, neboť nemá takové finanční prostředky a bude-li řízení o dovolání zastaveno, bude jí tak odepřen přístup soudu.
III.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně vyjádří k pojímání dané problematiky ve své judikatuře v návaznosti na projednávaný případ.
Krajský soud v Hradci Králové v předmětné věci dovodil, že nelze předpokládat, že náklady dovolacího řízení si vyžádají další vydání než pouze soudní poplatek ve výši 10 000 Kč, a poukázal dále na to, že je jen vinou žalobkyně, že se o svůj majetek řádně nestará a pohledávku za svými bratry nevymáhá. Dále krajský soud poukázal na to, že za situace, kdy žalobkyně neměla žádné prostředky a půjčila si 90 000 Kč na startovné v aerobiku a pořízení dalších nikoliv nezbytných věcí, musela si být vědoma toho, že peníze z vypořádání čistého zisku ze zůstavitelových nemovitostí a malé vodní elektrárny v brzké době obdrží. Za této situace si ovšem měla být vědoma i toho, že se chce nadále soudit a podávat případně i v této věci dovolání, což je spojeno se zaplacením soudního poplatku a nutným právním zastoupením a měla proto lépe zvažovat, jak zapůjčené prostředky, které obratem umořila z peněž získaných v dědictví, použije. Zejména s ohledem na to, že žalobkyně je závětní dědičkou ideálních částí nemovitostí nemalé hodnoty, které přinášejí stálý zisk, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že zde není namístě ani částečné osvobození od soudních poplatků a tím ani důvod pro ustanovení zástupce podle ustanovení §30 o. s. ř.
Osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to, že takové opatření odůvodňují poměry účastníka a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda osvobození v konkrétním případě přiznat. Změní-li se poměry účastníka (vedlejšího účastníka), které byly rozhodné pro přiznání osvobození od soudních poplatků, takovým způsobem, že již osvobození neodůvodňují, nebo jestliže soud dodatečně zjistí, že skutečné poměry účastníka osvobození od soudních poplatků neodůvodňovaly již v době, kdy bylo přiznáno, je soud povinen účastníku (vedlejšímu účastníku) osvobození od soudních poplatků odejmout.
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození od soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 III. ÚS 1737/12) se Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že taková rozhodnutí zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem v žalobě, přehodnocovat (sp. zn. IV. ÚS 271/2000).
Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03). Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11). Podobná situace v projednávaném případě nenastala.
V souzené věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků nebyly dány. Z vydaných rozhodnutí vyplývá, že soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily; soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Způsob posouzení naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý, dané situaci přiměřený. Zhodnocení věci obecnými soudy nevybočuje z ústavněprávních limitů.
Ústavní soud ověřil, že jak krajský soud, tak i okresní soud rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny. Jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není dán prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu