ECLI:CZ:US:2013:4.US.2184.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2184/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele T. B., zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 158/2013-752 ze dne 18. 4. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 7. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení výroků II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 28 Co 158/2013-752 ze dne 18. 4. 2013.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 22 P 126/2008, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem č. j. 22 P 126/2008-647 ze dne 4. 12. 2012 zamítl návrh stěžovatele, aby jeho nezletilá dcera J. B. zahájila rokem 2013 základní školní docházku v Základní škole s rozšířenou výukou jazyků Magic Hill s.r.o. v Ř. (výrok I.). Okresní soud dále zamítl návrh stěžovatele na změnu rozsudku okresního soudu č. j. 22 Nc 68/2008-75 ze dne 9. 4. 2008 v tom směru, aby nezletilá byla svěřena do výchovy otce (výrok II.). K návrhu L. B. (dále jen "vedlejší účastnice"), matky nezletilé, okresní soud nově upravil rozsah styku stěžovatele s nezletilou pro období letních školních prázdnin, ve zbytku návrh vedlejší účastnice na úpravu styku zamítl (výrok III.). Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání jak stěžovatel, tak vedlejší účastnice. Krajský soud rozsudkem č. j. 28 Co 158/2013-752 ze dne 18. 4. 2013 změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že nezletilá zahájí školním rokem 2013/2014 základní školní docházku v Základní škole K. (výrok I.). Dále krajský soud změnil výrok III. rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilou každý sudý víkend v kalendářním roce od pátku od 13.00 hodin do neděle 18.00 hodin, každý lichý kalendářní týden v úterý a ve čtvrtek vždy od 13.00 hodin do 17.00 hodin a každý sudý kalendářní týden v roce v úterý vždy od 13.00 hodin do 17.00 hodin; specificky pak upravil styk v době jarních, velikonočních, letních, podzimních a vánočních prázdnin s tím, že úprava styku o svátcích a prázdninách má přednost před úpravou běžného styku. Stěžovatel vyzvedne nezletilou vždy v bydlišti vedlejší účastnice a tamtéž ji po skončení styku předá; vedlejší účastnice je povinna nezletilou ke styku připravit a stěžovateli ji předat (výrok II.). Krajský soud konstatoval, že se tímto mění rozsudky okresního soudu č. j. 22 P 126/2008-185 ze dne 15. 10. 2008 a č. j. 22 P 126/2008-433 ze dne 23. 9. 2010 (výrok III.). Výrok II. rozsudku okresního soudu byl krajským soudem jako věcně správný potvrzen (výrok IV.).
Stěžovatel napadl výroky II. a III. rozsudku krajského soudu ústavní stížností, v níž namítal, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo podílet se rovnou měrou na výchově dítěte dle čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny. Podstatu neoprávněného zásahu do těchto ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že krajský soud přistoupil k omezení styku stěžovatele s nezletilou, ačkoli v řízení před obecnými soudy nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že omezení styku je v zájmu nezletilé. Tím byla dotčena rovněž ústavně zaručená práva nezletilé. Stěžovatel citoval nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1206/09, I. ÚS 266/10, II. ÚS 363/03 a I. ÚS 48/04, z nichž vyvozoval přednost střídavé výchovy před svěřením nezletilého do péče některého z rodičů vždy, když je to pro nezletilého vhodné, resp. povinnost obecných soudů uvést konkrétní skutečnosti, které uplatnění střídavé výchovy vylučují. I v případě, že střídavá výchova nebude vhodná, a dítě proto bude svěřeno do výchovy některého z rodičů, je třeba vytvářet podmínky pro co nejširší výchovné působení. Skutečnost, že dítě nastupuje do základní školy, nemůže být sama o sobě důvodem pro omezení styku s druhým rodičem. Stěžovatel měl za to, že krajský soud z výše uvedených tezí nevycházel a místo konkrétních skutečností opřel své rozhodnutí toliko o spekulativní úvahy. Krajský soud zásadním způsobem změnil rozhodnutí okresního soudu, bez toho, že by si pro své rozhodnutí opatřil jakékoli důkazy. Předchozí úprava styku s nezletilou se svým rozsahem blížila střídavé výchově, kdy se stěžovatel s nezletilou stýkal šest dnů ze čtrnácti. V důsledku napadeného rozhodnutí byl stěžovatel z role plnohodnotného rodiče degradován do role "víkendového otce", s nímž se sice dítě stýká, nicméně na jeho každodenní výchově se může podílet jen malou měrou. Pokud soud chtěl k takto zásadní změně přistoupit, bylo jeho povinností opatřit si odpovídající podklady. Této povinnosti však nedostál, neboť rozhodoval jen na základě spisu, v rozporu se stanoviskem orgánu péče o dítě i se závěry okresního soudu, který na rozdíl od krajského soudu vedl ve věci obsáhlé dokazování. Stěžovatelem předložený znalecký posudek označil krajský soud za nadbytečný a nahradil jej vlastní laickou úvahou, čímž mimo jiné porušil i ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právo navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení patří k základním právům účastníka řízení. Stěžovatel zdůraznil, že v řízení před obecnými soudy nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by bránily střídavé výchově dcery oběma rodiči. Stěžovatel má k dispozici vhodné zázemí přímo v obci, kde bydlí vedlejší účastnice, a je připraven toto zázemí využívat. Úvahy krajského soudu, že střídavé výchově brání neschopnost rodičů spolu komunikovat, nelze akceptovat, neboť ve spise je založena řada dokladů svědčících o spolupráci obou rodičů. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že pro nezletilou by bylo vhodnější studium na výběrové základní škole, nicméně případný zásah Ústavního soudu by vedl ke vzniku nejistoty ohledně dalšího vývoje, proto stěžovatel rozhodnutí obecných soudů akceptoval. Přístup stěžovatele byl po celou dobu řízení konstruktivní a byl jednoznačně motivován zájmem stěžovatele o vzdělání dcery a nikoliv jeho vlastními zájmy, jak mylně dovozoval krajský soud. Stěžovatel dále podotkl, že dle citované judikatury Ústavního soudu nejsou neshody mezi rodiči překážkou střídavé výchovy, nýbrž impulsem pro to, aby se opatrovnický soud zabýval jejich příčinami a tyto příčiny promítl do svého rozhodnutí. Nic takového však krajský soud neučinil a především vůbec nezkoumal, zda je omezení rodičovských práv stěžovatele nutné k ochraně zájmů nezletilé, potažmo zda nelze ochranu kolidujícího práva zajistit, aniž by bylo třeba zasáhnout do ústavně zaručeného práva stěžovatele. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadené rozhodnutí krajského soudu svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu posouzení ústavní stížnosti.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím krajského soudu, jímž byl upraven styk stěžovatele s nezletilou. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že ve věcech práva rodinného zasahuje jen v případech skutečně extrémních (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1796/07, II. ÚS 2311/08, III. ÚS 1328/08 či IV. ÚS 2887/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Je věcí obecných soudů, aby při zohlednění všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Přezkum činnosti obecných soudů ze strany Ústavního soudu se v těchto případech omezuje toliko na posouzení ústavní konformity jejich postupu.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud postupoval v rámci daném mu příslušnými procesními předpisy. Aplikoval "jednoduché" (podústavní) právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele, a mezi jeho skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Krajský soud své úvahy, vedoucí k závěru o zúžení styku stěžovatele s nezletilou logicky a srozumitelně odůvodnil; řádně se přitom vypořádal i s důkazním návrhem stěžovatele, jehož neakceptování odůvodnil prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž krajský soud dospěl, jakkoliv přehodnocovat. Nálezy, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazoval, byly přijaty za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc je nelze mechanicky aplikovat. Otázkou možné střídavé výchovy nezletilé se ostatně Ústavní soud zabýval již v usnesení sp. zn. I. ÚS 1688/11 ze dne 30. 8. 2011, jímž odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou. Na právním názoru vysloveném v citovaném usnesení neměl Ústavní soud důvod nic změnit ani v případě nyní projednávané ústavní stížnosti.
Jelikož ústavní soud nezjistil žádné pochybení, mající povahu neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv, nezbylo mu než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu