ECLI:CZ:US:2013:4.US.4925.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4925/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Polívky, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, AK se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2012 č. j. 28 Cdo 2217/2012-840 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011 č. j. 25 Co 50/2008-733 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 28. 12. 2012 se Vladimír Polívka (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud "konstatoval, že v dosavadním řízení došlo k porušení zásady zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina"), v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů vydané v řízení o určení vlastnického práva zrušil a Krajskému soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") přikázal, aby věc znovu projednal a "rozhodl v souladu s právem."
II.
Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Mělníku (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 12 C 1392/96 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 18. 9. 2007 nalézací soud zamítl žalobu o určení, že paní Helena Polívková byla ke dni své smrti výlučnou vlastnicí ve výroku specifikovaného pozemku v k. ú. D. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.).
Dne 19. 10. 2011 odvolací soud k odvolání žalobce a dalších tří žalobkyň rozsudek nalézacího soudu ze dne 18. 9. 2007 ve výroku I. potvrdil v jeho správném znění, jež uvedl (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Při svém rozhodování byl vázán rozsudkem Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 11. 5. 2011 rušícím jeho předcházející měnící (a pro žalobce příznivý) rozsudek ze dne 14. 5. 2008.
Dne 16. 10. 2012 dovolací soud dovolání všech žalobců proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. 5. 2008 (správně ze dne 19. 10. 2011) odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
Vyjádření odvolacího a dovolacího soudu vyžadována nebyla.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení a tvrdil, že v něm nebylo respektováno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a jeho vlastnickému právu nebyla poskytnuta ochrana. Právní závěry dovolacího soudu obsažené v jeho rozsudku ze dne 11. 5. 2011 č. j. 28 Cdo 5254/2009-662 označil za zcela nesprávné a ve své podstatě rozporné s východisky, z nichž ve svých úvahách dovolací soud vycházel, jakož i se skutkovými zjištěními v této věci učiněnými soudy nalézacím a odvolacím. Dále polemizoval s právními názory obecných soudů, předestřel vlastní právní posouzení věci, vycházející též z odborné literatury, a uzavřel, že rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 11. 5. 2011 i ze dne 16. 10. 2012 byla ve zjevném rozporu se zákonem, právní teorií i praxí.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti bylo především tvrzení, že napadená rozhodnutí byla projevem libovůle, neboť obecné soudy věc stěžovatelky nesprávně právně posoudily.
Ústavní soud poznamenává, že základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků). Jejich účelem je poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či práva vyplývající z "obyčejného" zákona (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E; dostupné na http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).
K tvrzení stěžovatele o nesprávném právním posouzení jeho věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
K tvrzení o zásahu do vlastnického práva, postrádajícím podrobnější argumentaci ústavněprávní, Ústavní soud uvádí, že za okolností projednávaného případu v rozhodnutí obecných soudů o určení vlastnického práva nelze spatřovat jakýkoliv zásah do základního práva na ochranu vlastnictví stěžovatele, resp. na pokojné užívání jeho majetku. V této souvislosti sluší se poznamenat, že ze samotného charakteru sporu vedeného stěžovatelem a dalšími žalobci proti žalovaným nutně vyplývalo, že definitivní soudní rozhodnutí bude vítězstvím jedné a porážkou druhé strany pře; uvedené je imanentním důsledkem prakticky každého ukončení občanskoprávního řízení; pochopitelná nespokojenost podlehnuvší strany nemůže však postačovat k závěru, že obecné soudy rozhodly protiústavně a že námitky prezentované v ústavní stížnosti jsou opodstatněné.
Pro uvedené a maje i jinak stěžovatelem napadená rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění, představující výraz nezávislého soudního rozhodování, v dalším odkázat.
Ústavní soud proto odmítl podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu