ECLI:CZ:US:2013:4.US.581.13.1
sp. zn. IV. ÚS 581/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky TEEKANNE, s. r. o., se sídlem K Hájům 1233/2, 155 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Jaromírem Kalužíkem, LL.M., advokátem, AK se sídlem Na Příkopě 15, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011 č. j. 3 Cmo 318/2010-422, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označeným rozsudkem obecného soudu vydaným v její obchodněprávní věci bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle článku 90 Ústavy, právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip právní jistoty dle článku 1 odst. 1 Ústavy, jakož i princip rovnosti účastníků řízení garantovaný článkem 37 odst. 3 Listiny. Z tohoto důvodu se domáhá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci vrchnímu soudu k novému projednání.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2010 č. j. 19 Cm 144/2008-356 uložil stěžovatelce a společnosti SPAR Česká obchodní společnost, s. r. o., zdržet se výroby, prodeje a distribuce čajového adventního kalendáře a zničit veškeré neprodané kusy (výroky I. a II.), sdělit žalobcům Milanu Křivánkovi a společnosti Pangea Tea, s. r. o., údaje o množství zboží a jeho ceně (výroky III. a IV.) a zaplatit každý společnosti Pangea Tea, s. r. o., přiměřené zadostiučinění ve výši 150 000 Kč (výroky V. a VI.). Vysvětlil, že stěžovatelka a druhá žalovaná se svým jednáním dopustily porušení práv Milana Křivánka k užitnému vzoru s názvem "Čajový adventní kalendář" a nekalosoutěžního jednání vůči společnosti Pangea Tea, s. r. o., která na základě licenční smlouvy uzavřené s jejím jediným společníkem Milanem Křivánkem čajové kalendáře distribuuje a prodává. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2011 č. j. 3 Cmo 318/2010-422 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., ve výrocích III. a IV. pouze ve vztahu k Milanu Křivánkovi, zatímco ve vztahu ke společnosti Pangea Tea, s. r. o. rozsudek změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a konečně výroky V. a VI. potvrdil v rozsahu povinnosti každé ze žalovaných zaplatit částku 50 000 Kč a ve zbytku rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2012 č. j. 23 Cdo 3304/2011-465 dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že se nezabývaly její námitkou absolutní neplatnosti licenční smlouvy z důvodu nedodržení formy notářského zápisu, případně písemné formy s připojením podpisů smluvních stran učiněných před orgánem pověřeným legalizací ve smyslu ustanovení §132 odst. 3 obchodního zákoníku. Posouzení této otázky považuje stěžovatelka za klíčové, neboť přímo souvisí s otázkou, zda společnost Pangea Tea, s. r. o., je věci aktivně legitimována.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Obsahem práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy je garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (srov. článek 36 odst. 1 Listiny), což znamená oprávnění předložit zákonnému soudci svou věc k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat. Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357)]. Neplyne však odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 439/11 ze dne 2. 6. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Současně platí, že v procesu, kterým soud interpretuje a aplikuje právo, musí být vždy přítomna spravedlnost jako hodnotový činitel. Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům [srov. nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367), nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), odst. 25.]. Nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. Úkolem soudu je právě rozpoznat skrze zákon spravedlnost (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1241/12 ze dne 13. 3. 2013, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud posoudil konkrétní okolnosti stěžovatelčina případu, přičemž dospěl k závěru, že výsledek řízení před obecnými soudy projevující se v jejich rozhodnutích naplňuje výše zmiňovanou zásadu spravedlnosti. Toto zjištění pak vede k závěru, že prostupem a rozhodnutími obecných soudů nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu