ECLI:CZ:US:2013:4.US.600.11.1
sp. zn. IV. ÚS 600/11
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 9. července 2013 sp. zn. IV. ÚS 600/11 ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 7, Praha, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3817/2009-392 o odmítnutí stěžovatelčina dovolání, výrokům I a II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009 č. j. 20 Co 376, 377/2008-328, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a výrokům I a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 3. 2008 č. j. 12 C 70/2007-271, kterým bylo ve sporu o určení vlastnictví nemovitostí určeno, že vlastníkem nemovitostí je hlavní město Praha, a doplňujícímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2008 č. j. 12 C 70/2007-277.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3817/2009-392, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009 č. j. 20 Co 376, 377/2008-328 v rozsahu výroků I a II, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 3. 2008 č. j. 12 C 70/2007-271 v rozsahu výroků I a III a doplňujícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2008 č. j. 12 C 70/2007-277 došlo k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3817/2009-392, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009 č. j. 20 Co 376, 377/2008-328 v rozsahu výroků I a II, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 3. 2008 č. j. 12 C 70/2007-271 v rozsahu výroků I a III a doplňující usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2008 č. j. 12 C 70/2007-277 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 2. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 12 C 70/2007, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2008 č. j. 12 C 70/2007-271 určil, že vlastníkem pozemku parc. č. 142 v obci Praha, katastrální území Nové Město, a na něm postaveného domu č. p. 977, je hlavní město Praha (dále jen "vedlejší účastnice č. 1") (výrok I). Návrh městské části Praha 1 (dále jen "vedlejší účastnice č. 2") na určení, že vlastníkem předmětného pozemku je vedlejší účastnice č. 1, obvodní soud zamítl (výrok II). O nákladech řízení rozhodl obvodní soud tak, že stěžovatelka a společnost AGM, a. s., vystupující v řízení před obecnými soudy jako vedlejší účastník na straně stěžovatelky, jsou povinny uhradit společně a nerozdílně vedlejší účastnici č. 1 na nákladech řízení částku 61 117 Kč (výrok III). Obvodní soud dále stanovil, že vedlejší účastnice č. 1 a vedlejší účastnice č. 2 vůči sobě nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a vedlejší účastnice č. 2 je povinna uhradit společnosti AGM, a. s., náklady řízení ve výši 42 275 Kč (výrok V). Doplňujícím usnesením ze dne 30. 5. 2008 č. j. 12 C 70/2007-277 uložil obvodní soud stěžovatelce, společnosti AGM, a. s., a vedlejší účastnici č. 2, aby každá z nich zaplatila na nákladech státu částku 2 830 Kč.
3. Obvodní soud dovodil, že v projednávané věci byly kumulativně splněny všechny tři podmínky pro přechod vlastnického práva ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a proto se ke dni 23. 11. 1990 stala vlastníkem předmětných nemovitostí vedlejší účastnice č. 1. Obvodní soud konstatoval, že 1. předmětné nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) ve vlastnictví České republiky, 2. k předmětným nemovitostem příslušelo ke dni 23. 11. 1990 právo hospodaření národnímu výboru, jehož práva a závazky přešly na městskou část hlavního města Prahy, a to konkrétně na vedlejší účastnici č. 2, a 3. vedlejší účastnice č. 2 s předmětnými nemovitostmi ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. hospodařila. U posledně uvedené podmínky obvodní soud uzavřel, že byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 12. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 817/2006-238. Byť byl Obvodní národní výbor v Praze 1 (dále též jen "obvodní národní výbor") v průběhu roku 1990 přesvědčen o tom, že na základě hospodářské smlouvy ze dne 1. 11. 1976 vzniklo právo trvalého užívání Ústřednímu výboru Socialistického svazu mládeže (dále jen "ÚV SSM"), činil kroky k tomu, aby se předmětné nemovitosti dostaly do jeho faktické dispozice, o čemž svědčí dopis obvodního národního výboru ze dne 22. 11. 1990 adresovaný Federálnímu koordinačnímu centru Svazu mladých, nástupci Socialistického svazu mládeže. Jestliže se tedy obvodní národní výbor, resp. vedlejší účastnice č. 2 neujaly faktické správy předmětných nemovitostí do 24. 5. 1991, nebylo by to proto, že by neměly zájem se takové správy ujmout, ale proto, že jim to ze strany Federálního koordinačního centra Svazu mladých, případně jiných subjektů v nemovitostech působících, nebylo umožněno. Obvodní soud současně dospěl k závěru, že neexistovala žádná překážka pro vznik vlastnického práva ve smyslu §4 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb. Zabýval se přitom zejména ustanovením §4 odst. 1 písm. c) tohoto předpisu, dle něhož do vlastnictví obcí nepřecházejí nemovité věci s příslušenstvím, které jsou ke dni účinnosti tohoto zákona v trvalém užívání jiné než státní organizace. Obvodní soud, opět vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 817/2006-238, vyvodil, že hospodářská smlouva ze dne 1. 11. 1976 uzavřená mezi obvodním národním výborem a ÚV SSM, kterou mělo být zřízeno právo trvalého užívání ÚV SSM k předmětným nemovitostem, byla neplatná pro nedostatek písemné formy, jelikož ji za ÚV SSM podepsala pouze jedna osoba, ačkoliv zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vyžadoval podpis nejméně dvou oprávněných osob (§23 odst. 1 ve spojení s §104 odst. 1 hospodářského zákoníku). Nemělo proto smysl zkoumat, zda ke dni 24. 5. 1991 ještě ÚV SSM existoval a pod jakým označením.
4. Proti výše uvedenému rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka a vedlejší účastnice č. 2 odvolání, nicméně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 1. 2009 č. j. 20 Co 376, 377/2008-328 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I). Současně rozhodl, že stěžovatelka je povinna uhradit vedlejší účastnici č. 1 na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24 514 Kč (výrok II) a že stěžovatelka s vedlejší účastnicí č. 2 navzájem nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Co do merita věci se městský soud ztotožnil s názorem soudu obvodního, resp. konstatoval, že je rovněž vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 817/2006-238, který jiný výklad nepřipouští. Stěžovatelka v odvolacím řízení nově uplatnila námitku, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem již bylo vyřešeno vydáním zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jehož čl. I bod 5 písm. e) stanoví, že "nemovitost Senovážné náměstí čp. 977, Praha 1, včetně pozemku parcelní č. 142 v k. ú. Nové město, nemovitost Česká ul. čp. 166, Brno, včetně pozemku parcelní č. 609 v k. ú. Město Brno, se kterými přísluší Fondu hospodařit, [likvidátor] bezúplatně převede za účelem využití pro práci s dětmi a mládeží zejména občanských sdružení dětí a mládeže na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v souladu se zvláštním zákonem". Dle názoru městského soudu se nejednalo o zákonné určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, nýbrž toliko o opatření ohledně dalšího využití majetku spravovaného zrušeným fondem. Kdyby stát takto zamýšlel zasáhnout do probíhajícího soudního sporu, jednalo by se o svévoli odporující ústavním principům, zejména těm obsaženým v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Městský soud nepřisvědčil ani argumentu, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu na základě §2 odst. 1 ústavního zákona č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky. Městský soud dovodil, že citované ustanovení dopadalo toliko na majetek v oprávněné držbě Socialistického svazu mládeže; nevzniklo-li ÚV SSM platně právo trvalého užívání, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 817/2006-238, nedošlo ani k přechodu vlastnictví na stát.
5. Stěžovatelka následně napadla rozsudek městského soudu dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3817/2009-392 jako nepřípustné odmítnuto pro nenaplnění podmínky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ve smyslu rozsudku téhož soudu ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3396/2007 mohlo k odevzdání majetku do trvalého užívání dojít též jednostranným aktem (§70 hospodářského zákoníku). Přestože tedy byla hospodářská smlouva ze dne 1. 11. 1976 neplatná, nebylo nezbytné bez dalšího shledat neexistenci práva trvalého užívání. Nejvyšší soud podotkl, že stejný postoj sdílel i Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2736/07 (N 83/57 SbNU 115) s tím, že opačný závěr by svědčil o striktně formalistickém posuzování právního úkonu, který by byl v rozporu s obecným požadavkem právní jistoty účastníků právních vztahů. Nicméně dle názoru Nejvyššího soudu v projednávané věci existovaly jedinečné okolnosti odůvodňující věcnou správnost předchozího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 817/2006-238. Dopisem Obvodního národního výboru v Praze 1 ze dne 22. 11. 1990 totiž došlo k odstoupení od smlouvy o trvalém užívání, čímž tehdejší správní orgán včas projevil vůli k nabytí práva hospodaření k předmětným nemovitostem. Podmínky pro přechod těchto nemovitostí do vlastnictví vedlejší účastnice č. 1 tak byly splněny.
6. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3817/2009-392, výroky I a II rozsudku městského soudu ze dne 29. 1. 2009 č. j. 20 Co 376, 377/2008-328 a výroky I a III rozsudku obvodního soudu ze dne 19. 3. 2008 č. j. 12 C 70/2007-271, včetně doplňujícího usnesení obvodního soudu ze dne 30. 5. 2008 č. j. 12 C 70/2007-277, napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že vydáním těchto rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovala předchozí průběh řízení před obecnými soudy, včetně námitek, které v jednotlivých fázích řízení vznesla a na nichž nadále setrvala. Stěžovatelka měla za to, že nebyly kumulativně splněny tři podmínky pro přechod majetku dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a mezi nimi zejména podmínka třetí, spočívající ve faktické realizaci práva hospodaření, jak jej vymezil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 1105/07 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Úkon, kterým byla projevena vůle k nabytí práva hospodaření s předmětnými nemovitostmi, dle stěžovatelky sám o sobě pro naplnění požadavku faktického hospodaření nedostačuje. Stěžovatelka dále uvedla, že otázka vlastnictví předmětných nemovitostí již byla vyřešena ustanovením čl. I bodu 5 písm. e) zákona č. 364/2000 Sb. Konečně stěžovatelka namítla, že posouzení hospodářské smlouvy ze dne 1. 11. 1976 jako neplatné odporuje závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3396/2007 a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2736/07, které se týkaly obdobného právního úkonu. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak je výše uvedeno.
II.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ačkoli stěžovatelkou citované judikáty obsahují relevantní teze a názory, v posuzované věci se tyto, s ohledem na specifika daného případu, neuplatní. Odstoupení od smlouvy o trvalém užívání, učiněné dne 22. 11. 1990 dopisem Obvodního národního výboru v Praze 1, je platným právním úkonem, kterým tehdejší správní orgán ještě před datem 23. 11. 1990 projevil vůli k nabytí práva hospodaření ke sporným nemovitostem, jež pak mohly v souladu s platnou právní úpravou přejít na vedlejší účastnici č. 1. Nejvyšší soud odmítl, že by v řízení před obecnými soudy došlo k ohrožení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu. Městský soud konstatoval, že zásadní otázkou bylo posouzení splnění podmínky hospodaření obce se spornými nemovitostmi ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., potažmo platnosti hospodářské smlouvy o jejich odevzdání do trvalého užívání ÚV SSM. Městský soud podotkl, že byl při svém rozhodování vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 817/2006-238, na jehož odůvodnění odkazuje. K argumentaci stěžovatelky zákonem č. 364/2000 Sb. městský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
9. Vedlejší účastnice č. 1 vyjádřila přesvědčení, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta již z toho důvodu, že nesměřuje vůči rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 817/2006-238, v němž byl vysloven závazný právní názor, z kterého obecné soudy v dalším průběhu řízení vycházely. Co se týče merita věci, obecné soudy správně aplikovaly a interpretovaly ustanovení §1 odst. 1 a §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., jakož i jejich vztah k zákonu č. 364/2000 Sb. a ústavnímu zákonu č. 497/1990 Sb. Dle vedlejší účastnice č. 1 bylo pro posouzení věci rozhodující, že obvodní národní výbor a následně vedlejší účastnice č. 2 neměly možnost se fakticky ujmout předmětných nemovitostí, neboť tyto měly v držení třetí subjekty, aniž k tomu měly jakýkoliv právní podklad. V tomto ohledu se skutkový stav lišil od případu projednávaného pod sp. zn. IV. ÚS 185/96. Aplikovatelné není ani usnesení ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1105/07 týkající se sporu o určení vlastnického práva k budově v Senovážné ulici 2, neboť Ústavní soud ve zmíněném případu vycházel z odlišných skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Vedlejší účastnice č. 1 opětovně zdůraznila, že to byli předchůdci stěžovatelky, kteří znemožnili, aby vedlejší účastnice č. 1 a vedlejší účastnice č. 2, resp. jejich právní předchůdci mohli předmětné nemovitosti užívat. Za daných okolností vedlejším účastnicím, resp. jejich právním předchůdcům, nezbylo než toliko činit úkony, jimiž by předmětné nemovitosti přešly do jejich dispoziční sféry. Stran hospodářské smlouvy ze dne 1. 11. 1976 setrvala vedlejší účastnice č. 1 na stanovisku, že tato byla od počátku neplatná pro nedostatek písemné formy. Dle názoru vedlejší účastnice č. 1 se stát nemůže ve vztahu ke svému jednání před rokem 1989 dovolávat principu právní jistoty, když to byl on sám, kdo nedodržel vlastní právní předpis. Závěr o neplatnosti smlouvy tedy nelze považovat za přehnaně formalistický, resp. nelze dovodit, že by neplatnost předmětného právního úkonu mohla být zhojena tím, že vztah byl fakticky naplňován. Vedlejší účastnice č. 1 uzavřela, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Shodný návrh učinila rovněž vedlejší účastnice č. 2, jež se taktéž v plné míře ztotožnila se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 817/2006-238, rozsudku městského soudu ze dne 29. 1. 2009 č. j. 20 Co 376, 377/2008-328 a rozsudku obvodního soudu ze dne 19. 3. 2008 č. j. 12 C 70/2007-271. Obdobně jako vedlejší účastnice č. 1 i vedlejší účastnice č. 2 poukázala na skutečnost, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 817/2006-238 nebyl ústavní stížností napaden a s ohledem na uplynutí příslušné lhůty již ani napaden být nemůže. K otázce platnosti hospodářské smlouvy ze dne 1. 11. 1976, nad rámec již uvedeného, vedlejší účastnice č. 2 podotkla, že tato neobsahovala ani další náležitost, jíž byla dohoda o účelu a způsobu užívání nemovitého majetku. Dle jejího názoru je absolutní neplatnost předmětné hospodářské smlouvy nezhojitelná. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3396/2007 řešil věc skutkově i právně zcela odlišnou, nadto podle odlišných právních předpisů, když pro jeho rozhodnutí byla významná např. vyhláška č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, která v době uzavírání předmětné hospodářské smlouvy již nebyla účinná. Co se týče nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96, k tomuto přihlédl již Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 12. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 817/2006-238, nelze tedy tvrdit, že by s ním byla napadená rozhodnutí v rozporu. V ostatním se argumentace vedlejší účastnice č. 2 shodovala s argumentací vedlejší účastnice č. 1.
III.
10. Ústavní soud uvážil, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků řízení (§44 zákona o Ústavním soudu). Dle sdělení Ústavního soudu č. Org. 72/12 ze dne 18. 12. 2012, vyhlášeného pod č. 469/2012 Sb., se na řízení zahájená před datem 1. 1. 2013 aplikuje ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (novela provedená zákonem č. 404/2012 Sb.), Ústavní soud již tedy není povinen zjišťovat stanovisko účastníků řízení k upuštění od ústního jednání. Pokud se na toto stanovisko v minulosti dotázal, nebrání absence souhlasu ze strany některého účastníka tomu, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání. V nyní projednávané věci se Ústavní soud ještě před účinností novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb. obrátil na účastníky řízení, zda s upuštěním od ústního jednání souhlasí, přičemž svůj souhlas s tímto postupem vyjádřili všichni účastníci, s výjimkou vedlejší účastnice č. 2, která se k této otázce nevyjádřila. Absence souhlasu vedlejší účastnice č. 2 však neměla, jak je uvedeno výše, na možnost rozhodnout bez nařízení jednání žádný vliv.
IV.
11. Stěžovatelka reagovala na výše uvedená vyjádření replikou, v níž na svých předchozích námitkách setrvala. Přitom zdůraznila, že jejímu právnímu názoru, že právo trvalého užívání mohlo platně vzniknout, přisvědčil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3817/2009-392; současně ovšem přehodnotil povahu odstoupení od smlouvy, k němuž mělo dojít dopisem ze dne 22. 11. 1990. Zatímco v předchozím průběhu řízení soudy hodnotily tento úkon toliko jako projev včasné vůle směřující k nabytí práva hospodaření, v posledně uvedeném rozhodnutí jej Nejvyšší soud považoval za platný úkon vedoucí ke zrušení práva trvalého užívání, jímž bylo završeno naplnění všech podmínek uvedených v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., včetně podmínky faktické realizace práva hospodaření. Stěžovatelka dále zopakovala přesvědčení, že stav založený napadenými rozhodnutími by mohl být v rozporu s čl. I bodem 5 zákona č. 364/2000 Sb., přičemž tento rozpor je příslušný vyřešit pouze Ústavní soud.
12. Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud v prvé řadě, vzhledem k námitkám vzneseným oběma vedlejšími účastnicemi, konstatuje, že meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí nijak nebránila skutečnost, že stěžovatelka nenapadla ústavní stížností rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 817/2006-238, jímž byla předcházející rozhodnutí obvodního a městského soudu zrušena a věc byla obvodnímu soudu vrácena k novému projednání. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát vyslovil, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004 (N 34/32 SbNU 321), usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. Stěžovatelka tedy nemohla v minulosti napadnout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 817/2006-238, neboť taková ústavní stížnost by byla hodnocena jako předčasná, a tedy nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ani skutečnost, že stěžovatelka nezahrnula citované rozhodnutí do petitu své stávající ústavní stížnosti, nebrání tomu, aby Ústavní soud přezkoumal v něm vyslovený závazný právní názor tak, jak byl aplikován v napadených rozhodnutích obvodního a městského soudu.
14. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodná otázka, zda byly splněny podmínky pro převod vlastnického práva dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Tvrzení stěžovatelky, že nároky k předmětným nemovitostem již vypořádal zákonodárce prostřednictvím ustanovení čl. I bodu 5 písm. e) zákona č. 364/2000 Sb., nemohlo obstát. Ústavní soud se v tomto ohledu plně ztotožňuje s názorem městského soudu, že jde toliko o pokyn, jak má likvidátor naložit s nemovitostmi, o nichž se zákonodárce domníval, že jejich vlastníkem je stát, nikoliv o snahu zákonodárce určit vlastníka nemovitosti. V opačném případě by se jednalo, pokud by skutečným vlastníkem byl jiný subjekt než stát, o zbavení vlastnického práva bez náhrady, kterýžto postup výslovně zapovídá čl. 11 odst. 4 Listiny. Jelikož je ovšem možno citované ustanovení vyložit i způsobem ústavně konformním, který nadto dle Ústavního soudu odpovídá skutečné vůli zákonodárce, je třeba uplatnit právě tento ústavně konformní výklad.
15. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/96 (viz výše) Ústavní soud vyložil, že pro přechod majetku státu na obec dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. musí být splněny kumulativně všechny tři podmínky v tomto ustanovení určené - musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil (jinak řečeno, že právo hospodaření bylo také realizováno).
16. K posledně uvedené podmínce Ústavní soud v témže nálezu uvedl: Pojem "právo hospodaření" je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem "správa". Proto i pojem "hospodaření", který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany.
17. Pojem "hospodaření" uvedený v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze tedy chápat jako opozici k pojmu "právo hospodaření", a to v tom smyslu, že "právo hospodaření" představuje určitou formální podmínku, zatímco "hospodaření" podmínku materiální coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak dle názoru Ústavního soudu vyjádřil vůli převést do vlastnictví obcí toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1105/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
18. V nyní projednávané věci z obsahu spisu obvodního soudu sp. zn. 12 C 70/2007 vyplývá, že předmětné nemovitosti byly dlouhodobě, již od roku 1955, užívány nejprve Československým svazem mládeže, poté Socialistickým svazem mládeže a od roku 1990 Federálním koordinačním centrem Svazu mladých. Žádná z vedlejších účastnic, resp. žádný z jejích předchůdců, do okamžiku rozhodného pro přechod vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb., tzn. ke dni 24. 5. 1991, s tímto majetkem ve smyslu výše uvedeném nehospodařil.
19. Obecné soudy přesto dospěly k závěru, že podmínka hospodaření s předmětnými nemovitostmi k rozhodnému datu (24. 5. 1991) byla splněna. Dle jejich názoru je možno faktické správě majetku postavit na roveň situaci, kdy oprávněná osoba zřetelně projevila vůli s majetkem hospodařit a ze strany faktického uživatele jí v tom bylo protiprávně bráněno. Takovým projevem vůle měl být v nyní projednávané věci dopis finančního odboru Obvodního národního výboru v Praze 1 ze dne 22. 11. 1990, adresovaný Federálnímu koordinačnímu centru Svazu mladých, v němž obvodní národní výbor sděluje, že odstupuje od smlouvy o trvalém užívání ze dne 1. 11. 1976, neboť uživatel v rozporu se smlouvou pronajímá kanceláře jiným organizacím.
20. Názor, dle něhož je podmínka hospodaření s majetkem (§1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) splněna i za situace, kdy je v jeho užívání oprávněné osobě protiprávně bráněno a tato osoba činí právní kroky k tomu, aby se mohla ujmout držby takového majetku, shledal Ústavní soud v obecné rovině akceptovatelným. Nicméně má-li být závěr o splnění podmínky hospodaření opřen o takovýto postup oprávněné osoby, musí být současně spojen se závěrem, že úkony, jimiž se domáhala svého práva, byly způsobilé dosáhnout zamýšleného následku.
21. Právní následky "odstoupení od smlouvy" ze dne 22. 11. 1990 hodnotily jednotlivé soudní instance rozdílně, v návaznosti na odlišný názor na existenci práva trvalého užívání. Zatímco obvodní soud a městský soud konstatovaly, vázány názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 817/2006-238, že právo trvalého užívání na základě hospodářské smlouvy ze dne 1. 11. 1976 z důvodu její neplatnosti nevzniklo, Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3817/2009-392 tento názor korigoval tak, že právo trvalého užívání mohlo vzniknout i jednostranným aktem. Skutečnost, že smlouva o trvalém užívání ze dne 1. 11. 1976 neměla zákonné náležitosti, tedy sama o sobě neznamenala, že neexistovalo právo trvalého užívání k předmětným nemovitostem. Dle obvodního a městského soudu mělo "odstoupení od smlouvy" ze dne 22. 11. 1990 význam toliko jako výraz vůle oprávněné osoby s předmětnými nemovitostmi hospodařit, neboť právo trvalého užívání k nemovitostem neexistovalo, a nebylo jej tedy možné rušit. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3817/2009-392 představovalo odstoupení od smlouvy nejen vyjádření vůle ujmout se držby předmětných nemovitostí, ale jednalo se současně o právní úkon směřující ke zrušení práva trvalého užívání.
22. V této souvislosti je nejprve nutno uvést, že Ústavní soud pokládá za správný názor vyjádřený v usnesení ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3817/2009-392, že právo trvalého užívání mohlo vzniknout i na základě jednostranného právního úkonu, a proto při absenci některé náležitosti hospodářské smlouvy není nezbytné bez dalšího shledat neexistenci práva trvalého užívání. Tento názor je již v judikatuře Nejvyššího soudu ustálen (srov. rozsudek ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3396/2007, rozsudek ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1993/2011, rozsudek ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. 28 Cdo 173/2011) a je plně souladný i s judikaturou Ústavního soudu [srov. nález ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2736/07 (N 83/57 SbNU 115)], v níž je akcentována přednost principu právní jistoty a faktické konzumace právního vztahu v dobré víře před formální platností úkonu činěného před několika desítkami let (obdobné stanovisko k vadám hospodářské smlouvy zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2013 sp. zn. 30 Cdo 610/2012).
23. Lze tedy uzavřít, že ke dni 22. 11. 1990 nebyla vyloučena existence práva trvalého užívání Federálního koordinačního centra Svazu mladých jakožto právního nástupce Socialistického svazu mládeže k předmětným nemovitostem. Dle názoru Nejvyššího soudu mělo toto právo k uvedenému dni zaniknout "odstoupením od smlouvy" ze strany obvodního národního výboru. Aby bylo možno učinit závěr o tom, zda ke zrušení práva trvalého užívání skutečně došlo (bod 18 nálezu), bylo třeba se vypořádat s otázkou, zda bylo "odstoupení od smlouvy" ze dne 22. 11. 1990 podloženo relevantními důvody. Nejvyšší soud nicméně ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3817/2009-392 toliko konstatoval fakt, že příslušný úkon byl učiněn, aniž by blíže zkoumal jeho obsah. V předchozím průběhu řízení přitom byly na platnost "odstoupení od smlouvy" vysloveny dva rozdílné názory, a to nejprve v rozsudku městského soudu ze dne 4. 8. 2005 č. j. 20 Co 251/2005-188 a posléze v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 817/2006-238, jímž bylo rozhodnutí městského soudu zrušeno. Městský soud se domníval, že zrušení práva trvalého užívání ze strany obvodního národního výboru bylo neplatné, neboť k porušení povinností trvalého uživatele nedošlo. Pokud v domě užívaly některé kanceláře jiné subjekty, jednalo se o různé samostatné zájmově orientované organizace, které se po roce 1989 vydělily ze Svazu mladých a etablovaly se v jím užívaných prostorách jako samostatné subjekty, s nimiž však trvalý uživatel v rozhodné době neuzavřel žádné nájemní ani jiné smlouvy a nadále plně hradil veškeré náklady spojené s provozem domu. Takto vzniklý stav byl důsledkem probíhajících společenských změn, nikoliv cílené snahy trvalého uživatele o pronajmutí nebytových prostor, a tedy nešlo o vědomé porušení hospodářské smlouvy. Naproti tomu Nejvyšší soud vyslovil názor, že odnětí práva trvalého užívání bylo "nade vši pochybnost" odůvodněno vyšším společenským zájmem (§70 odst. 3 hospodářského zákoníku) plynoucím z ústavního zákona č. 497/1990 Sb. K argumentaci Nejvyššího soudu je však nutno poznamenat, že dle §70 odst. 3 hospodářského zákoníku lze majetek odevzdaný do trvalého užívání organizaci odejmout, neplní-li své povinnosti trvalého uživatele; jinak jen tehdy, vyžaduje-li to vyšší společenský zájem. Obvodní národní výbor v dopise ze dne 22. 11. 1990 odůvodnil "odstoupení od smlouvy" porušením povinností plynoucích z hospodářské smlouvy ze dne 1. 11. 1976 spočívajícím v pronajímání kanceláří jiným subjektům, nikoliv existencí vyššího společenského zájmu. Posouzení vlivu "odstoupení od smlouvy" na existenci práva trvalého užívání by tedy mělo být provedeno v návaznosti na deklarovaný důvod odnětí tohoto práva.
24. Výše uvedené je možno shrnout tak, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s naplněním všech podmínek pro přechod vlastnického práva dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., konkrétně neposoudily, nakolik bylo "odstoupení od smlouvy" ze dne 22. 11. 1990 podepřeno relevantními důvody, a zda tedy bylo možno považovat podmínku faktického hospodaření s předmětnými nemovitostmi za splněnou. V návaznosti na tuto otázku pak bude třeba zhodnotit, zda neexistovala překážka pro přechod vlastnického práva ve smyslu §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb.
25. Jelikož jsou napadená rozhodnutí zčásti opřena o právní názor rozporný se závěry plynoucími z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2736/07 a z recentní judikatury Nejvyššího soudu (rozsudky obvodního a městského soudu) a zčásti jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů (usnesení Nejvyššího soudu neobsahující hodnocení důvodů pro "odstoupení od smlouvy"), nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že vydáním těchto rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
26. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3817/2009-392, rozsudek městského soudu ze dne 29. 1. 2009 č. j. 20 Co 376,377/2008-328 v rozsahu výroků I a II a rozsudek obvodního soudu ze dne 19. 3. 2008 č. j. 12 C 70/2007-271 v rozsahu výroků I a III, jakož i doplňující usnesení obvodního soudu ze dne 30. 5. 2008 č. j. 12 C 70/2007-277 svým nálezem zrušil.