ECLI:CZ:US:2014:1.US.1283.13.1
sp. zn. I. ÚS 1283/13
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida - ze dne 26. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 1283/13 ve věci ústavní stížnosti 1. Vojtěcha Husáka, 2. Jakuba Husáka, 3. Denise Husáka a 4. Soni Tancošové, zastoupených JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Tmo 2/2013 ze dne 11. února 2013 o vyloučení advokátky stěžovatelů z obhajoby v jejich trestní věci, spojené s návrhem na zrušení §37a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti proti výše uvedenému usnesení stěžovatelé namítají zásah do svého práva na spravedlivý proces, a to konkrétně spočívající v porušení práva na obhajobu ve smyslu čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelé č. 1 až 3 jsou část obžalovaných v řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, které je vedeno pod sp. zn. 52 Tm 3/2012 (mediálně známo pod názvem "mačetový útok v Novém Boru"). Stěžovatelka č. 4 je matkou stěžovatelů č. 2 a 3. V rámci tohoto trestního řízení byli od ledna 2012 všichni obžalovaní zastupováni jedinou obhájkyní - JUDr. Klárou A. Samkovou, PhD., (dále též jen "JUDr. Samková"). V průběhu tohoto řízení došlo na otázku, jestli je tato obhájkyně vyloučena z důvodu rozporu mezi zájmy jednotlivých obžalovaných. Původně došlo k vyloučení obhájkyně dne 3. 4. 2012 na návrh krajského státního zastupitelství, a to usnesením Okresního soudu v Liberci. Proti tomuto usnesení podala obhájkyně stížnost. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl svým usnesením dne 1. 8. 2012, že obhájkyně vyloučena není. Proti tomuto usnesení podalo stížnost krajské státní zastupitelství s tím, že na vyloučení obhájkyně trvá. Vrchní soud v Praze svým usnesením dne 6. 9. 2012 tuto stížnost zamítl.
3. V listopadu 2012 byl dopis jednoho z obžalovaných (A. S.) jeho bratrovi zadržen vězeňskou službou. V dopise líčil veškeré okolnosti případu tak, aby byla potvrzena jeho minimální účast na celé události. Z toho důvodu mu obhájkyně vypověděla plnou moc, přičemž ostatní obžalované (nynější stěžovatele) dále zastupovala.
4. Obžalovanému A. S. byla přidělena advokátka ex offo. Tato dne 14. 1. 2013 vznesla návrh na vyloučení obhájkyně stěžovatelů z obhajoby s odkazem na ustavení §37a odst. 2 trestního řádu, které zní: "O vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne též tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných.". Žádost odůvodnila poukazem na dopis JUDr. Samkové řediteli Vazební věznice Liberec, který prokazuje, že aktivně využívá informací, které v rámci obhajoby získala o jejím klientovi v jeho neprospěch. Z toho důvodu by tedy dle ní měla být JUDr. Samková vyloučena i u zbylých obviněných, protože zájmy obviněných, které všechny dříve sama zastupovala, jsou v kolizi, a tudíž v téže věci nemůže vykonávat obhajobu žádného z obviněných.
5. V předmětném dopise JUDr. Samková ředitele vazební věznice žádala o psychiatrické vyšetření A. S., neboť z několika indicií, včetně šíření nepravdivých informací a "bludů, které vůbec neodpovídají realitě" a změny fyzického stavu zhubnutím, se domnívá, že u A. S. se rozvinula nějaká psychická porucha.
6. Dne 18. 1. 2013 A. S. v hlavním líčení vypověděl mimo jiné, že JUDr. Samková ví všechno o něm, rodině a o tom, jak to bylo.
7. Tento návrh Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 18. 1. 2013 zamítl a odůvodnil to tím, že nejsou dány podmínky pro vyhovění návrhu obhájkyně A. S. Nebyly zjištěny žádné skutečnosti, že by JUDr. Samková využívala nějakých získaných informací v průběhu předchozího řízení v neprospěch obžalovaného A. S., kterého již neobhajuje. Obhájkyně A. S. podala proti tomuto usnesení stížnost.
8. Vrchní soud v Praze následně napadeným usnesením rozhodl, že advokátka stěžovatelů z obhajoby vyloučena je. Odůvodnil to tím, že mezi obžalovanými, které zastupovala a z nichž některé dosud zastupuje, je konflikt zájmů takové povahy, že obhájkyně nadále nemůže vykonávat jejich obhajobu. Mezi spoluobviněnými je zásadní rozpor v popisu trestné činnosti, zejména účasti jednotlivých obžalovaných na trestné činnosti. Toto konečně jednoznačně deklarovala i daná advokátka, když vypovídala plnou moc obžalovanému A. S., protože situace vylučovala společný výkon obhajoby, což však k řešení situace nepostačuje.
9. Podle vrchního soudu trestní řád vyloučení váže na pouhou skutečnost, že obhájce vykonával obhajobu spoluobviněných, jejichž zájmy si odporují. Jen na základě této skutečnosti je obhájce vyloučen a nadále nemůže v téže věci vykonávat obhajobu žádného z obviněných. K vyloučení dochází již samotným vznikem takové situace, aniž by se vyžadovalo, aby obhájce nějakou informaci o bývalém klientovi v jeho neprospěch vůbec použil. Důvod takové úpravy je zřejmý - jednak vzniklá porucha, kdy obhájce by takové informace použil, by se nedala napravit, jednak soud, který rozhoduje o vyloučení, by se otázkou toho, zda obhájce může nějakou informaci použít, nemohl vůbec zabývat, neboť informace získané obhájcem od jeho klienta do doby jejich použití jsou důvěrné. Osobou, která je vzniklou situací ohrožena, je obžalovaný A. S., kterého již JUDr. Samková nezastupuje, ale z předchozího výkonu obhajoby od něj získala informace, které by mohla (i bez úmyslu poškodit tohoto obžalovaného) využít při obhajobě ostatních obžalovaných. Právě z tohoto důvodu trestní řád vylučuje obhájce, který v minulosti zastupoval více obviněných, mezi nimiž vznikl konflikt zájmů, z dalšího výkonu obhajoby kteréhokoliv z nich. Zmíněná ustanovení sledují ryze preventivní cíl.
II. Argumentace stran
10. Dle stěžovatelů bylo především porušeno jejich právo na obhajobu garantované v čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Právo zvolit si obhájce je jeho nedílnou a esenciální složkou. Trvají na právním zastoupení JUDr. Samkovou a přitom zdůrazňují, že dva ze stěžovatelů jsou mladiství. Právě zde by měl soud dle jejich názoru pečlivě dbát na to, aby obhájce, který mladistvého hájí, skutečně požíval jak důvěry samotných stíhaných, tak jejich zákonných zástupců. Namítají, že po vyloučení jejich obhájkyně JUDr. Samkové byla obhajoba svěřena advokátovi, kterého neznali, kterého nikdy předtím neviděli a jehož specializací nebylo trestní právo. Ve svých důsledcích tedy byli zbaveni svého práva na to, aby si mohli svobodně zvolit obhájce podle vlastního výběru.
11. Podle názoru stěžovatelů toto právo garantované v čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy je právem absolutním, neboť ani jeden z instrumentů neobsahuje možnost jeho omezení. Zejména není možné jej omezovat z důvodu hypotetického a eventuálního porušení práva na spravedlivý proces, ke kterému by případně mohlo dojít, kdyby ke zneužití vědomostí, získaných z předchozího zastupování, advokátem skutečně došlo.
12. Stěžovatelé dále napadají způsob, jakým bylo rozhodnuto o vyloučení jejich obhájkyně. O vyloučení advokátky požádala nová obhájkyně ex offo jednoho ze spoluobžalovaných (A. S.), kterého původně zastupovala vyloučená obhájkyně. Krajský soud tento její návrh zamítl. Advokátka se však odvolala a Vrchní soud v Praze změnil rozhodnutí krajského soudu tak, že původní obhájkyni stěžovatelů z celé obhajoby vyloučil. Vrchní soud změnil rozsudek na základě své úvahy a důkazů, ke kterým se stěžovatelé vůbec nemohli vyjádřit. Z jejich hlediska se jednalo o překvapivé rozhodnutí z jiných důvodů, než které byly uvedeny v rámci prvoinstančního řízení.
13. Stěžovatelé rovněž vznášejí několik námitek týkajících se spravedlnosti trestního řízení proti nim jako celku. Zejména poukazují na jeho politizaci.
14. Stěžovatelé ke své ústavní stížnosti připojují návrh na zrušení §37a odst. 2 trestního řádu, neboť porušení jejich práv vyplývá přímo z textu tohoto ustanovení, které zakotvuje automatické vyloučení obhájce z obhajoby všech obviněných.
15. Vrchní soud v Praze navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout. Podle jeho vyjádření se Ústavní soud ústavností §37a odst. 2 trestního řádu již opakovaně zabýval a z jeho rozhodnutí nevyplývá, že by toto ustanovení považoval za ústavně nekonformní. Právo na obhajobu není bezbřehé, kdy už samotná ustanovení trestního řádu toto právo omezují tím, že obhájcem v trestním řízení může být pouze advokát. Ustanovení §37a odst. 2 trestního řádu stanovuje kategorický postup a nepřihlíží a ani nemůže přihlížet ke stanoviskům obviněných, protože by zde existovalo nebezpečí zneužití informací. Proto námitka, že si obžalovaní i nadále přáli, aby je obhájkyně zastupovala, nemůže uspět. Dále se vrchní soud vyjádřil k tomu, že žádné nové důkazy v řízení neprováděl, a jeho postup tedy koresponduje s trestním řádem. Obhájkyně a její klienti byli seznámeni s obsahem návrhu na rozhodnutí o vyloučení a věděli, čeho se stížnost domáhá, a měli možnost se seznámit se všemi důkazy, které spis před odesláním vrchnímu soudu obsahoval.
16. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci uvedl, že právo na obhajobu stěžovatelů bylo po celou dobu řízení zachováno a nově jmenovaní obhájci byli oprávněni obhajobu vykonávat a předsedkyně senátu neshledala, že by nebyli erudovaní.
17. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ve svém vyjádření poukazuje na to, že i obžalovaný A. S. má právo na obhajobu, svobodnou volbu obhájce a spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces se projevilo právě i tak, že původní obhájkyni obžalovaného bylo zamezeno v další obhajobě, neboť její klient A. S. se dostal do konfliktu zájmů s jejími ostatními klienty. Možná kolize zájmů hrozila přitom už od samého počátku trestního řízení. Klienti této obhájkyně si mohli zvolit jakéhokoli jiného obhájce, ale této možnosti nevyužili. Nově ustanovení obhájci převzali obhajobu obžalovaných, vznášeli v jejich prospěch návrhy a ve výkonu obhajoby nebylo možno spatřovat pasivitu. Ani projevy obžalovaných nijak nesvědčily o tom, že by obžalovaní k novým obhájcům neměli důvěru, jak nyní stěžovatelé argumentují v ústavní stížnosti.
18. K námitce stěžovatelů, že řešení otázky vyloučení obhájce v rámci trestního řízení probíhalo před ukončením dokazování, krajské státní zastupitelství poznamenává, že tento institut nelze upravit jinak. Mnohdy obvinění jakožto klienti vyloučených obhájců nejsou schopni objektivně vyhodnotit možnou kolizi svých zájmů a prezentují vyjádření doporučená jim jejich obhájcem. Po skončení dokazování by již vyloučení obhájce nemělo žádný smysl a poté by v případě, že by skutečně byly dány důvody pro vyloučení obhájce, již došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
19. V reakci na vyjádření vedlejších účastníků řízení zaslali stěžovatelé svoji repliku. Ohrazují se proti výkladu, že vyloučení obhájce je preventivního charakteru, a ptají se, zda skutečně někdo zkoumal, jestli jejich advokátka měla takové znalosti získané ze společné obhajoby, které by mohly poškodit původního obhajovaného. Tedy proti skutečnému porušení práva na volbu advokáta stěžovatelů zde stojí pouze hypotetická možnost porušení práva na spravedlivý proces dalších spoluobviněných. Nikdy nikdo nezkoumal, zda obhájkyně disponovala nebo vůbec mohla disponovat takovými vědomostmi od svého bývalého klienta, že by toto mohlo obhajobu tohoto klienta ohrozit. Podle stěžovatelů je celá záležitost "důsledkem zcela formalistického posuzování systémem aplikace zákona za každou cenu naprosto bez ohledu na skutečný obsah spisu a bez ohledu na skutečný obsah údajně v kolizi jsoucích tvrzení".
III. Hodnocení Ústavního soudu
A. Čtvrtá stěžovatelka
20. Podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
21. Čtvrtá stěžovatelka však nebyla účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené usnesení vrchního soudu, a není ani účastníkem trestního řízení, v rámci kterého bylo vedeno řízení o vyloučení obhájkyně prvního až třetího stěžovatele. Její základní práva tedy napadeným rozhodnutím nemohla být přímo dotčena.
22. Z tohoto důvodu je tedy namístě stížnost čtvrté stěžovatelky odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
B. První až třetí stěžovatel
1. Právo obviněného na pomoc obhájce podle vlastního výběru
a) Obecné principy
23. Ústavní soud ve své judikatuře již jasně stanovil, že právo na volbu obhájce vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny není právem absolutním. Zvoleného obhájce je možno vyloučit. Jde však o mimořádně významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté svobody volby obhájce, a proto je takové rozhodnutí svěřeno toliko nezávislému soudci a toliko ze zákonem stanovených důvodů. Pokud si obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva [nález sp. zn. IV. ÚS 1855/08 ze dne 13. 1. 2009 (N 8/52 SbNU 91) a obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2445/07 ze dne 3. 4. 2008 (N 65/49 SbNU 15)].
24. Judikatura Ústavního soudu konkrétně k aplikaci §37a odst. 2 trestního řádu se dosud sestává pouze z rozhodnutí o nepřijatelnosti, ve kterých ústavní stížnosti byly prohlášeny za zjevně neopodstatněné, neboť v konkrétních případech Ústavní soud shledal, že aplikací tohoto ustanovení nedošlo k porušení práv obviněných a samotné ustanovení nepovažoval za protiústavní [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2894/11 ze dne 27. 12. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 306/04 ze dne 27. 9. 2005 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
25. Obsáhle se v abstraktní rovině k ústavnosti §37a odst. 2 trestního řádu Ústavní soud vyjádřil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 382/02 ze dne 6. 11. 2002:
"... na právo zvolit si obhájce plynoucí z ústavně zaručeného práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) nelze nahlížet tak, že by bylo zcela a ničím neomezitelné. V daném případě, v souvislosti se zkoumáním ústavní konformity ustanovení §37a odst. 2 tr. řádu, nelze pominout, že se jedná o situaci, kdy dochází k omezení, co do určitých jeho komponentů, téhož základního práva, jehož nositeli jsou dva či více odlišné subjekty, a to s ohledem na důsledné respektování principu rovnosti a veřejného zájmu na řádné obhajobě obviněného, tj. subjektu, jemuž toto ústavní právo svědčí ....
... pokud existuje kolize mezi zájmy více obviněných, které obhájce současně zastupuje, nemůže objektivně těmto svým povinnostem v plném rozsahu dostát. Nutno zdůraznit, že kolizní situace hypotézou dotčené právní normy předpokládaná je v tomto případě jevem existujícím objektivně, kdy jde o rozporný stav v důkazní situaci, a v důsledku toho i v postavení jednotlivých spoluobviněných, a může existovat i bez ohledu na vnější projevy osob, které jsou subjekty konkrétního trestního řízení, přičemž nelze vyloučit případy, kdy tento střet zájmů nebude zřejmý spoluobviněným, případně ani obhájci.
Právo obviněného hájit se prostřednictvím zvoleného obhájce zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že orgány činné v trestním řízení musí volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat. Ustanovení §37a odst. 2 tr. řádu, jehož zrušení se stěžovatelé domáhají, má zajistit, aby právo obviněného na obhajobu prostřednictvím jím zvoleného obhájce mohlo být realizováno v plném rozsahu. Přitom nic nebrání tomu, aby po rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení si obvinění zvolili jiné obhájce dle vlastního výběru. Pokud potom toto ustanovení zakazuje obhájci, který byl ze shora uvedeného důvodu vyloučen z obhajování, pokračovat v obhajobě kteréhokoliv z dříve obhajovaných obviněných, je tomu tak v důsledku legitimní a ústavně souladné snahy zákonodárce zajistit, aby obhájce nemohl při obhajobě některého z obviněných, ve které by jinak pokračoval, využívat ve věci poznatky a informace získané od těch spoluobviněných, které předtím rovněž obhajoval, což by mu poskytovalo neodůvodněně privilegované postavení. Současně by nebylo možno vyloučit stav, že jeden ze spoluobviněných by mohl být postupem obhájce neoprávněně zvýhodněn nebo naopak znevýhodněn, čímž by došlo k porušení principu rovnosti před zákonem."
26. Ústavní soud ve svých usneseních také stanovil, co musí obecné soudy při aplikaci §37a odst. 2 trestního řádu vzít v potaz: stav vyšetřování, důkazní situaci, obsah výpovědí obviněných zastupovaných tímtéž obhájcem, ale též charakter stíhané trestné činnosti, jakož i rozsah a formu účasti jednotlivých obviněných na trestném činu (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 382/02 ze dne 6. 11. 2002 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2629/08 ze dne 27. 1. 2009).
27. Na druhou stranu v usnesení sp. zn. II. ÚS 68/09 ze dne 10. 8. 2009 Ústavní soud vyslovil, že k aplikaci §37a odst. 2 trestního řádu nelze přistupovat automaticky a formalisticky. V této věci neshledal porušení práv stěžovatele v situaci, ve které obhájcem jednoho ze spoluobviněných zůstal původní obhájce stěžovatele. Tento obhájce vypověděl stěžovateli plnou moc krátce po svém ustanovení obhájcem a ihned po té, co v rozhovoru se spoluobviněným došel k závěru o konfliktu zájmů mezi spoluobviněnými. Přitom předtím byl pouze přítomen výslechu všech spoluobviněných, kteří však odmítli vypovídat a k osobnímu rozhovoru se stěžovatelem dosud nedošlo.
28. Ústavní soud v tomto usnesení zdůraznil nutnost posuzovat "skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a [nalézat] případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. ... Z ústavněprávního hlediska tedy nejde v této věci ani tak o to, zda konkrétní procesní postup obecných soudů doslovně naplnil literu procesního předpisu. Jde spíše o to, nakolik bylo ochráněno základní právo stěžovatele na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Toto právo nepochybně nemůže být naplněno tam, kde jeden obhájce obhajuje více spoluobžalovaných, jejichž zájmy jsou v kolizi."
29. Pokud jde o právo obviněného na pomoc obhájce podle vlastního výběru v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak ani toto není právem absolutním, jak vyplývá z bohaté judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Toto právo lze omezit, pokud existují "relevantní a dostatečné důvody", že je to nezbytné v zájmu spravedlnosti (viz např. rozsudek ESLP ve věci Croissant proti Německu ze dne 25. 9. 1992 č. 13611/88, §29, či Lagerblom proti Švédsku ze dne 14. 1. 2003 č. 26891/95, §54).
b) Vlastní přezkum nyní projednávané věci
30. V nyní posuzované věci vrchní soud dovodil, že mezi obviněnými je konflikt zájmů, neboť mezi A. S. a stěžovateli vznikl zásadní rozpor v jejich postoji k základní otázce jejich účasti na trestné činnosti, pro kterou jsou stíháni. A. S. začal skutečnosti líčit způsobem, který minimalizoval jeho účast na trestné činnosti a svaloval vinu na stěžovatele. Tento konflikt zájmů uznala i obhájkyně stěžovatelů, která vypověděla A. S. plnou moc. Ústavní soud se s těmito závěry ztotožňuje a nenachází nic, co by jim z ústavněprávního pohledu vytkl.
31. Zásadní otázkou pro posouzení této ústavní stížnosti však je, zda tento konflikt zájmů znamená, že obhájkyně spoluobžalovaných již nadále nemůže zastupovat žádného ze spoluobžalovaných, včetně stěžovatelů. Je zřejmé, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do práva stěžovatelů na pomoc obhájce podle vlastního výběru. Toto právo však, jak vyloženo výše, není absolutní, a je tedy nutno zjistit, zda pro tento zásah existovaly relevantní a dostatečné důvody, neboli zda zásah byl přiměřený.
32. V dané věci proti sobě stojí právo stěžovatelů na volbu obhájce a právo A. S. na spravedlivý proces, které je ohroženo tím, že své bývalé obhájkyni důvěrně sdělil informace, které by mohly být použity proti němu. Ústavní soud nevidí nic problematického na tom, že se zde zdánlivě vyvažuje konkrétní zásah do práv stěžovatelů s "pouhou" možností zásahu do práv A. S., jak namítají stěžovatelé.
33. Jednak Ústavní soud nesdílí jejich názor, že zásah do práv A. S. je čistě hypotetický. Již samotná skutečnost, že obhájkyně spoluobžalovaných s konfliktními zájmy disponuje informacemi, které by mohla proti A. S. zneužít, má dopad na vedení jeho obhajoby. Nadále by strategie jeho obhajoby musela počítat s tím, že tyto informace mohou být kdykoliv použity. Tím je obhajoba podstatným způsobem ovlivněna a limitována v jeho neprospěch.
34. Je také nutno reflektovat, že situaci nelze vyřešit jinak, neboť vyloučení obhájce podle §37a odst. 2 trestního řádu je vždy preventivní. Vyloučení až poté, co by informace byla použita, by již nemělo smyslu. Pokud tedy je účel sledovaného ustanovení legitimní (chránit právo na spravedlivý proces všech spoluobviněných, včetně původního klienta), je tento preventivní krok jediným způsobem, jak toto právo plně zabezpečit.
35. Ve skutečnosti se nevyvažuje hypotetická možnost oproti reálnému zásahu, ale zásah do práv stěžovatelů se vyvažuje se sledovaným zájmem, kterým je právo na spravedlivý proces spoluobžalovaného. Přitom proces nebude spravedlivý, pokud osobu s konfliktním zájmem (spoluobžalovaného) zastupuje obhájce, kterému stěžovatel dříve jako svému obhájci důvěrně sdělil některé informace, které mohou svědčit v jeho neprospěch, a který je detailně seznámen se strategií stěžovatelovy obhajoby.
36. Dané ustanovení má také širší dopady na právo na obhajobu obviněných, které zastupuje stejný obhájce. Nebýt tohoto pravidla, tak by se obvinění museli vždy obávat, že cokoliv řeknou svému obhájci, by mohlo být použito proti nim, pokud se zájmy mezi spoluobviněnými dostanou do konfliktu. Tím by byla ohrožena základní důvěra mezi obhájcem a obviněným, což by mělo negativní dopad na kvalitu obhajoby.
37. V obecné rovině tedy Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelů, že pravidlo, podle kterého obhájce, který byl vyloučen z obhajoby podle §37a odst. 2 trestního řádu, nemůže v téže věci nadále vykonávat obhajobu žádného z obviněných, je protiústavní. Nicméně, jak vyplývá i z výše zmíněného usnesení sp. zn. II. ÚS 68/09 ze dne 10. 8. 2009, nelze toto pravidlo aplikovat zcela automaticky bez jakékoliv vazby na okolnosti daného případu. Například by bylo zjevně nepřiměřené, pokud by některý obviněný byl zbaven práva na volbu konkrétního obhájce v situaci, kdy tento obhájce ani teoreticky žádnými informacemi, které by mohly být použity proti spoluobviněnému, nemohl disponovat. Třeba když s tímto spoluobviněným ani dosud nebyl v kontaktu. Obecněji řečeno nelze připustit situaci, kdy by tento institut byl využit účelově ke zrušení zastupování zvoleného advokáta bez dostatečných důvodů.
38. Taková situace však v nyní posuzovaném případě nenastala. JUDr. Samková vykonávala obhajobu A. S. téměř rok. Návrh na její vyloučení byl založen na konkrétním dopisu řediteli věznice, ve kterém zpochybňovala duševní zdraví A. S. a namítala, že šíří nepravdivé informace. V dopise se odvolávala na předchozí pravidelný osobní i písemný kontakt s A. S. Nelze tedy říci, že by JUDr. Samková nemohla mít žádné relevantní informace o A. S. Nelze také opomenout, že samotný A. S. soudu vypověděl, že JUDr. Samková ví všechno o něm, rodině a o tom, jak to bylo (viz bod 6 výše). Její jednání lze interpretovat i tak, že již informace o A. S. využívá ve prospěch stěžovatelů, neboť zpochybňovala duševní zdraví A. S. a věrohodnost jeho vyjádření, ve kterém odmítá svůj podíl na trestné činnosti.
39. Při posuzování přiměřenosti zásahu do práv stěžovatelů je také zásadní, že stěžovatelé si mohli zvolit jakéhokoliv jiného obhájce kromě JUDr. Samkové. Jejich volba byla tedy omezena v co nejmenší míře, neboť se týkala jen jedné advokátky.
40. Na druhou stranu Ústavní soud vnímá újmu způsobenou stěžovatelům vyloučením jejich obhájkyně, která je zastupovala již rok a v niž měli plnou důvěru. I proto, aby se takové újmě zabránilo, se obhajoba více obviněných při podobných situacích zásadně nedoporučuje. Proti této praxi nabádají také etické kodexy advokátů.
41. Etický kodex České advokátní komory v čl. 7 odst. 3 stanoví, že advokát odmítne poskytnout právní službu v téže věci více osobám, jestliže zjevně hrozí, že v průběhu vyřizování věci vznikne rozpor v jejich zájmech. Obdobně pravidlo č. 1.7 vzorových pravidel profesního chování American Bar Association stanoví, že advokát musí odmítnout zastupovat klienta, pokud zastupování zahrnuje souběžný střet zájmů, kterým je i existence významného rizika, že zastoupení jednoho nebo více klientů bude podstatně omezeno závazky advokáta jinému klientovi. Podle komentáře American Bar Association k tomuto pravidlu "možnost střetu zájmů při zastupování více obviněných v trestním řízení je tak vážná, že obvykle by advokát měl odmítnout zastupovat více než jednoho ze spoluobviněných". (pozn. č. 1)
42. Odborné texty rovněž vyzývají k opatrnosti při přebírání společné obhajoby více spoluobžalovaných. Varují právě před tím, že v případě, že se konflikt projeví až následně, dojde k poškození klientů, neboť obhájce se bude muset vzdát obhajoby
všech dosud hájených osob a změna v osobě obhájce v průběhu trestního řízení je jevem zcela nežádoucím (viz Adámek, R. Společná obhajoba více obviněných. Bulletin advokacie č. 7-8/2005, s. 41, a Mandák, V. K otázce vyloučení obhájce. Trestněprávní revue č. 2/2001, str. 65).
43. Spoluobvinění, kteří přes tyto rizika ke společné obhajobě přistupují, tedy musí následně nést i důsledky tohoto rozhodnutí, pokud se riziko později materializuje a projeví se mezi nimi konflikt zájmů.
44. Ze všech výše uvedených důvodů se Ústavní soud domnívá, že zásah do práv stěžovatelů na pomoc obhájce podle vlastního výběru nebyl nepřiměřený a jejich námitka porušení tohoto práva je zjevně neopodstatněná.
2. Další námitky stěžovatelů
45. Co se týče námitky stěžovatelů, že napadené rozhodnutí vrchního soudu bylo překvapivé, tak i tuto námitku shledává Ústavní soud ve světle své judikatury definující tzv. překvapivá rozhodnutí [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181)] zjevně neopodstatněnou. V nynější věci nelze říci, že by napadené rozhodnutí bylo pro stěžovatele jakkoliv nepředvídatelné. Vrchní soud rozhodl přesně tu otázku, která byla před soudem prvního stupně vznesena žádostí o vyloučení obhájkyně stěžovatelů a ke které se stěžovatelé mohli plně před soudem prvního stupně vyjádřit. Vrchní soud žádné dokazovaní neprováděl a nedošel v napadeném usnesení k žádným právním závěrům, které by stěžovatelé nemohli předvídat.
46. Co se týče ostatních námitek proti spravedlnosti trestního řízení vedeného proti stěžovatelům, tak těmito se Ústavní soud v rámci této ústavní stížnosti zabývat nemůže. Touto ústavní stížností se napadá pouze rozhodnutí o vyloučení obhájkyně stěžovatelů. Samotné trestní řízení v době podání ústavní stížnosti dosud skončeno nebylo a podle informací, které má Ústavní soud k dispozici, se tak nestalo ani doposud, neboť probíhá dovolací řízení. Tyto námitky jsou proto i předčasné.
C. Závěr
47. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a částečně jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
48. Pokud jde o návrh na zrušení namítaného ustanovení trestního řádu, tak Ústavní soud opakuje, že tento má pouze, jak vyplývá z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, akcesorickou povahu, a proti "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. 9. 2013 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4008/13 ze dne 13. 3. 2014).
________________________
pozn. pod čarou č. 1
http://www.americanbar.org/groups/professional_responsibility/publications/model_rules_of_professional_conduct/rule_1_7_conflict_of_interest_current_clients/comment_on_rule_1_7.html, §23.