ECLI:CZ:US:2014:1.US.1497.13.2
sp. zn. I. ÚS 1497/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudkyně Ivany Janů a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Zdeňka Halámka a 2) Ing. Jiřího Halámka, obou zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6, K Brusce 124/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 3. 2013, č.j. 28 Cdo 2049/2012-901, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2012, č.j. 17 Co 103/2012-867, výrokům II., III., V., VI. a VII. rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 8. 12. 2011, č.j. 3 C 69/2004-831, a výroku II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2011, č.j. 17 Co 142/2007-723, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Stěžovatelé se jako oprávněné osoby svou žalobou domáhali vydání rozhodnutí, jímž bude žalovanému Pozemkovému fondu ČR (dnes Státní pozemkový úřad, zde vedlejší účastník) uložena povinnost vydat jim do podílového spoluvlastnictví v žalobě blíže specifikované nemovitosti, a to jako náhradní pozemky ve smyslu §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. 12. 2006, č.j. 3 C 69/2004-482. Soud prvního stupně výrokem I. rozsudku uložil vedlejšímu účastníku povinnost uzavřít se stěžovateli smlouvu, na jejímž základě budou do jejich podílového spoluvlastnictví převedeny tam blíže specifikované nemovitosti, výrokem II. řízení částečně zastavil (v rozsahu zpětvzetí žaloby provedeném stěžovateli) a výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo následně ve výrocích II. a III. změněno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2007, č.j. 17 Co 142/2007-538, tak, že žaloba stěžovatelů byla zamítnuta, a dále rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Dovolání stěžovatelů proti rozhodnutí dovolacího soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2009, č.j. 28 Cdo 2385/2008-584, zamítnuto.
5. Rozsudek dovolacího soudu a výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10. Ústavní soud v tomto nálezu odmítl argumentaci obecných soudů, dle nichž se oprávněné osoby mohou svou žalobou na vydání konkrétního pozemku (jako pozemku náhradního ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě) domáhat uspokojení svého restitučního nároku jen tehdy, jde-li o pozemek nabídnutý ve veřejné nabídce. Ústavní soud naopak upozornil na to, že stěžovatelé se vydání náhradního pozemku marně domáhají již od roku 1993, když v mezidobí již dvanáctkrát vstoupili do výběrového řízení a požádali o převod náhradního pozemku. Tento stav Ústavní soud označil za neúnosný a hrozící ve vztahu ke stěžovatelům vznikem další křivdy. S ohledem na skutečnost, že vedlejší účastník neplnil své zákonné povinnosti a k vydávání náhradních pozemků přistupoval liknavě, nelze v daném případě dle názoru Ústavního soudu uplatnit naznačený závěr obecných soudů, neboť postup stěžovatelů, kteří se za účelem uspokojení svých restitučních nároků domáhají převodu náhradních pozemků do veřejné nabídky nezařazených, může dle názoru Ústavního soudu představovat možný prostředek obrany proti nepřípustné libovůli státem zmocněného subjektu (vedlejšího účastníka).
6. Krajský soud v Hradci Králové následně výrokem II. svého usnesení ze dne 28. 2. 2011, č.j. 17 Co 142/2007-723, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, ve kterém byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost uzavřít se stěžovateli smlouvu o převodu konkrétních pozemků do jejich podílového spoluvlastnictví, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud, jsa vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu, sice konstatoval, že stěžovatelé se uspokojení svého nároku mohou domáhat jimi zvoleným způsobem, avšak zároveň poukázal na to, že v rozhodnutí soudu prvního stupně absentují úvahy ohledně ocenění odňatých pozemků i aktuální výše restitučního nároku každého ze stěžovatelů. Soudu prvního stupně proto uložil, aby se v dalším řízení zabýval posouzením hodnoty pozemků, jež byly právnímu předchůdci stěžovatelů odňaty. V tomto bodě odkázal na závěry Nejvyššího soudu ČR, dle kterých je třeba při stanovení ceny pozemku, za který má být vydán náhradní pozemek podle zákona o půdě, vycházet ze stavu ke dni jeho přechodu na stát, nikoli ze stavu ke dni účinnosti zákona o půdě, i když se cena vypočítá podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti tohoto zákona.
7. Okresní soud v Havlíčkově Brodě svým rozsudkem ze dne 8. 12. 2011, č.j. 3 C 69/2004-831, uložil vedlejšímu účastníku povinnost převést na druhého stěžovatele k uspokojení jeho restitučního nároku v zůstatkové výši 513.728,78 Kč v rozhodnutí blíže specifikované pozemky (výrok I.), ve zbytku jeho žalobu zamítl (výrok III.). Soud dále zamítl žalobu prvního stěžovatele (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VII.). S ohledem na právní názor vyslovený ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu se soud prvního stupně zabýval nejprve tím, v jakém rozsahu byly restituční nároky stěžovatelů dosud uspokojeny, přičemž dospěl k závěru, že restituční nárok prvního stěžovatele byl uspokojen ve výši 514.253,78 Kč, nárok druhého stěžovatele pak toliko ve výši 525,- Kč. Soud prvního stupně se dále zabýval tím, jakým způsobem mají být oceněny odňaté pozemky, tj. zda podle jejich současného stavu nebo podle stavu ke dni odnětí. Dospěl k závěru, že při ocenění odňatého pozemku se vychází ze stavu ke dni jeho přechodu na stát, ke zhodnocení (příp. znehodnocení), k němuž po odnětí pozemku došlo, nelze dle názoru soudu prvního stupně přihlížet. S přihlédnutím k právě uvedenému a ke skutečnostem vyplývajícím ze znaleckého posudku, v němž znalec vyčíslil cenu odňatých pozemků podle jejich stavu ke dni odnětí, rozhodl soud prvního stupně tak, jak uvedeno shora.
8. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2012, č.j. 17 Co 103/2012-867. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2013, č.j. 28 Cdo 2049/2012-901, jako nepřípustné odmítnuto.
III.
9. Čtyři posledně uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatelé napadli svou ústavní stížností, za jejíž jádro označili otázku, jakým způsobem má být porovnávána hodnota původních pozemků, které nelze vydat oprávněným osobám, a pozemků náhradních tak, aby byla zachována ekvivalence majetkových plnění obohaceného státu na straně jedné a stěžovatelů jako restitučně oprávněných osob na straně druhé. V této souvislosti stěžovatelé vyslovili názor, že původní pozemky a pozemky náhradní je z hlediska jejich kvality, výměry a lokalizace třeba porovnávat ke stejnému časovému okamžiku. Dle stěžovatelů je tak třeba odmítnout názor obecných soudů, že u původních pozemků je třeba vycházet ze stavu ke dni jejich odnětí a u pozemků náhradních naopak ze stavu současného. Stěžovatelé zároveň vytkli obecným soudům, že tyto při svém rozhodování nerespektovaly závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu, zejména pak nálezů ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, a ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 06/05. Stěžovatelé konečně upozornili i na pochybení dovolacího soudu spočívající v tom, že tento odmítl tvrzení stěžovatelů o přípustnosti jejich dovolání dle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "občanský soudní řád"), ačkoli stěžovatelé svým dovoláním napadli rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
10. K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
11. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 9. 8. 2013 poukázal na to, že jádrem předmětné ústavní stížnosti je zejména tvrzení stěžovatelů, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s jejich odkazem na závěry obsažené v nálezech a usneseních Ústavního soudu. S tímto tvrzením však Nejvyšší soud nesouhlasí, když na str. 7 svého rozhodnutí poukázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, která dle jeho názoru nejvíce odpovídají nyní řešenému případu. Zda je tomu však skutečně tak, pak přenechal posouzení Ústavního soudu.
12. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření ze dne 23. 7. 2013 upozornil na skutečnost, že stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze zopakovali argumentaci, kterou uplatnili již v rámci odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, kde se touto argumentací již zabýval.
13. Okresní soud v Havlíčkově Brodě ve svém vyjádření ze dne 19. 8. 2013 pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Blíže se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.
14. Státní pozemkový úřad ve svém vyjádření ze dne 12. 8. 2013 obsáhle vyložil, z jakých důvodů je třeba považovat odkaz stěžovatelů na závěry vyplývající nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, a ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 06/05, za nepřiléhavé na nyní souzenou věc a proč je naopak třeba přiklonit se k závěrům vyplývajícím z usnesení ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10. Navrhl pak, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, příp. aby byla jako nedůvodná zamítnuta.
15. Stěžovatelé ve své replice odmítli argumentaci všech účastníků řízení (zejména pak jejich odkaz na závěry vyplývající z usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10), setrvali na své argumentaci uvedené v ústavní stížnosti a navrhli, aby jí napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.
IV.
16. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za tím účelem vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
17. Jak patrno ze shora uvedeného, jádrem nyní posuzované ústavní stížnosti byla zejména polemika stěžovatelů se závěrem obecných soudů stran stanovení ceny odňatého pozemku, jenž s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nemohl být stěžovatelům jako oprávněným osobám vydán a za který měl být proto poskytnut pozemek náhradní. Stěžovatelé nesouhlasili se závěrem obecných soudů, dle nichž je třeba při stanovení ceny odňatého pozemku vycházet ze stavu ke dni jeho přechodu na stát, přičemž ke zhodnocení odňatého pozemku, k němuž po tomto přechodu došlo (např. v důsledku převedení původně zemědělského pozemku na pozemek stavební) bez přičinění původního vlastníka, nelze přihlížet. Stěžovatelé naopak tvrdili, že odňatý pozemek je třeba ocenit dle stavu současného. V tomto ohledu pak stěžovatelé odkázali na závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, a ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 06/05, v nichž Ústavní soud dospěl k závěru, že Pozemkový fond (nyní Státní pozemkový úřad) je povinen vydat v určité konkrétní době pozemek soudem určený tak, "aby jeho hodnota vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality se co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního pozemku". Tento závěr Ústavního soudu obecné soudy dle názoru stěžovatelů nerespektovaly, čímž porušily čl. 89 odst. 2 Ústavy.
18. Ústavní soud však takové porušení neshledal. Ústavní soud předně nemá za to, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla v rozporu s jeho nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, a ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 06/05, neboť v těchto rozhodnutích se Ústavní soud nezabýval otázkou určení hodnoty restitučního nároku (odňatého pozemku), ale postupem Pozemkového fondu České republiky při převádění pozemků na oprávněné osoby, v případě stěžovateli zmíněného plenárního nálezu pak zrušením tzv. restituční tečky (na což ve svých rozhodnutích upozornily i obecné soudy).
19. Otázka stanovení hodnoty odňatého pozemku, za nějž má být vydán pozemek náhradní, byla Ústavním soudem naopak řešena v usnesení ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10, na nějž obecné soudy správně poukázaly a v němž Ústavní soud shledal závěry obecných soudů, dle nichž je třeba odňatý pozemek, který byl v době odnětí veden jako role, ocenit jako pozemek zemědělský, nikoli jako pozemek stavební, za zcela správné a v souladu s tzv. jednoduchým právem, konkrétně se zákonem o půdě.
20. Ústavní soud se k otázce stanovení hodnoty odňatého pozemku vyjádřil též v nálezu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). V něm vyslovil souhlas se stanoviskem zastávaným Nejvyšším soudem, dle něhož se restituční řízení nesmí podobat loterii, a proto je třeba v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, nakládat se všemi stejným způsobem, neboť znakem a předpokladem právního státu je především shodná ochrana práv všech právních subjektů ve stejných případech [srov. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)]; zákon má být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně [srov. nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)]. Ústavní soud se v nálezu dále vylovil pro to, aby bylo nalezeno univerzální kritérium, s jehož využitím bude možno porovnávat prakticky veškeré pozemky bez ohledu na rozlohu, kulturu, kvalitu apod. Za toto kritérium pak označil cenu pozemku (srov. Kindl, M. Restituce v soudní praxi. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 21), a to ke dni 24. 6. 1991 (srov. ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě ve znění účinném od dne 1. 7. 1993 do dne 13. 4. 2006).
21. Ústavní soud v předmětném nálezu ze dne 21. 5. 2013 dále poukázal na to, že judikatura Nejvyššího soudu princip rovnosti rozvinula o pravidlo, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je role, louka, pastvina apod., náleží oprávněné osobě náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě, přičemž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka. Jinými slovy pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má tato nárok na náhradu za zemědělský pozemek [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003 sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1518/2007 a ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2699/2008], tedy má být zachována identita v charakteru pozemků tak, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Ústavní soud toto judikatorní rozšíření ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě označil za akceptovatelné a mající své opodstatnění (srov. nález ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12).
22. Závěr uvedený výše plně dopadá i na nyní posuzovanou věc, přičemž Ústavní soud ve věci nenalezl žádnou okolnost, pro kterou by se od výše uvedených závěrů mohl odchýlit. Ústavní soud se naopak ztotožnil s argumentací obecných soudů předestřenou v napadených rozhodnutích, dle nichž jsou restituční předpisy založeny na zásadě, že oprávněné osoby mají nárok na vrácení toho, co jim bylo odňato, a mohou tedy dostat zpět jen hodnoty, které pozbyly. Skutkové změny, k nimž došlo na odňatých nemovitostech následně (ať již by se jednalo o zhodnocení či znehodnocení pozemků), nemají žádný právní význam, neboť byly způsobeny jiným subjektem v době, kdy tento s nemovitostí nakládal jako s vlastní.
23. Naproti tomu výkladu stěžovatelů, dle nichž by jim měl být vydán náhradní pozemek, jehož hodnota bude odpovídat současné hodnotě odňatých pozemků, Ústavní soud přisvědčit nemohl. Je totiž třeba si uvědomit, že na základě zákona o půdě mohou být do vlastnictví oprávněných osob převedeny pouze pozemky tvořící zemědělský a lesní půdní fond, jejichž hodnota (cena) je však s ohledem na cenové předpisy (zejména vyhlášku č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) mnohonásobně nižší než cena stavebních, resp. zastavěných pozemků. Pokud by tedy výklad provedený stěžovateli byl správný a odňaté pozemky by bylo třeba ocenit s ohledem na jejich současný charakter jako pozemky zastavěné, pak by stěžovatelům vzniklo právo na vydání náhradních pozemků o mnohonásobně větší rozloze (vyšší kvalitě či výhodnější lokalizaci), než jakou měly pozemky odňaté, tak, aby hodnota těchto náhradních zemědělských pozemků odpovídala hodnotě pozemku odňatého, nyní zastavěného. Tím by došlo ke vzniku nerovnosti mezi osobami oprávněnými dle zákona o půdě, konkrétně mezi těmi, jimž odňaté pozemky nemohly být pro některou z překážek dle §11 odst. 1 zákona o půdě vydány a jimž by tak musely být vydány náhradní pozemky o mnohonásobně větší rozloze, a těmi, u nichž žádná překážka nebránila vydání původního pozemku a jimž se tak dostalo "pouze" jeho navrácení. To však s ohledem na již výše akcentovaný princip rovnosti připustit nelze.
24. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti upozornili též na pochybení dovolacího soudu spočívající v tom, že tento odmítl tvrzení stěžovatelů o přípustnosti jejich dovolání dle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ačkoli stěžovatelé svým dovoláním napadli rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tuto námitku Ústavní soud považuje za zčásti důvodnou, neboť po prostudování předmětných rozhodnutí má za to, že přípustnost dovolání stěžovatelů dle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu byla ve věci dána. Ústavní soud se tak neztotožnil s názorem dovolacího soudu vyjádřeným v napadeném usnesení, dle něhož dovolání podle tohoto ustanovení přípustné není, neboť soud prvního stupně nebyl v otázce ocenění hodnoty pozemků (jež byla předmětem sporu mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem) vázán právním názorem odvolacího soudu. Z usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2011, č.j. 17 Co 142/2007-723, jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, naopak plyne, že odvolací soud za zásadní pro rozhodnutí ve věci samé označil otázku ocenění pozemků, za které má stěžovatelům příslušet náhrada, a uložil soudu prvního stupně se touto otázkou v dalším řízení zabývat. V této souvislosti odvolací soud odkázal též na závěry vyplývající z konstantní judikatury dovolacího soudu stran oceňování odňatých pozemků; tyto závěry pak soud prvního stupně ve svém rozhodnutí též výslovně cituje. Závěr o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu učinil též sám odvolací soud, když ve svém rozsudku ze dne 14. 3. 2012, č.j. 17 Co 103/2012-867, poučil stěžovatele o tom, že dovolání proti němu je přípustné (nikoli o tom, že by jeho přípustnost závisela na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam).
25. I přes shora naznačené dílčí pochybení dovolacího soudu však Ústavní soud nemá za to, že by v jeho důsledku došlo též k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť toto pochybení nemohlo mít vliv na výsledek řízení [srov. nález ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 458/10 (N 98/65 SbNU 317)]. To proto, že dovolání bylo stěžovateli podáno z důvodů dle §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu, tj. z důvodů, jež bylo možno v dovolání uplatnit vždy bez ohledu na to, z jakého ustanovení dovolatelé dovozovali jeho přípustnost. Dovolací soud se pak těmito důvody, jakož i stěžovateli v dovolání uplatněnou argumentací, ve svém rozhodnutí zabýval, přičemž dospěl k závěru, že právní závěry soudů nižších stupňů jsou v souladu s jeho vlastní konstantní judikaturou i hmotným právem. Rozpor dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu s judikaturou Ústavního soudu dovolací soud též neshledal, přičemž své závěry dostatečným způsobem odůvodnil. Za popsaného stavu tak Ústavní soud nemohl uzavřít, že by dovolací soud svým postupem upřel stěžovatelům právo využít mimořádného opravného prostředku, který jim k ochraně jich práv zákon poskytoval, a že by tím porušil též jejich právo domáhat se ochrany u nezávislého a nestranného soudu.
V.
26. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu