ECLI:CZ:US:2014:1.US.1591.14.1
sp. zn. I. ÚS 1591/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci stěžovatelky Stanislavy Březinové, t. č. ve vazbě, právně zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2014 č. j. 1 To 67/2014-27 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2014 č. j. 0 Nt 509/2014-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 5. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení obou výše citovaných rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na osobní svobodu, zaručené čl. 8 odst. 5, právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 a právo na presumpci neviny zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Výše zmíněným usnesením Okresního soudu v Olomouci bylo rozhodnuto tak, že se obviněná (stěžovatelka) bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Důvody vazby útěkové byly konkrétně spatřovány v tom, že je stěžovatelka stíhána pro zvlášť závažný zločin, a to účast na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku za použití §366 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, který spáchala ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Za to jí hrozí dle soudu, vzhledem k okolnostem případu a míře její účasti na trestné činnosti, uložení poměrně výrazného nepodmíněného trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby od 2 do 10 let. Stěžovatelka se narodila na Slovensku a má zde také velkou část svého blízkého příbuzenstva (rodiče, sourozence s rodinami a další), tzn. že v případě zájmu by na Slovensku měla zajištěno dostatečné zázemí a možnosti k bydlení, resp. k pobývání na místě, které by nemuselo být orgánům činným v trestním řízení známo. S ohledem na dlouhodobé studium a pobyt obou dětí obviněné ve Velké Británii, lze zcela reálně předpokládat, že obviněná může mít určité vazby a zázemí i v této zemi právě prostřednictvím svých dětí. Rovněž skutečnost, že slovenským policejním orgánem byla v rámci právní pomoci v této trestní věci u rodičů obviněné na Slovensku zajištěna částka 100 000 Euro v hotovosti a obviněná prokazatelně zřídila ve svůj prospěch bankovní schránku v Rakousku, nasvědčují tomu, že by v zahraničí mohla disponovat finančními prostředky potřebnými k živobytí.
3. Důvody vazby předstižné spatřoval soud v obavě, že by stěžovatelka na svobodě mohla ovlivňovat dosud nevyslechnuté svědky, což vyplývá již ze samotného charakteru trestné činnosti, které se měla dopustit. Měla být součástí organizované zločinecké skupiny, která byla zaměřena právě na ovlivňování svědků. Z doposud zajištěných důkazů vyplývá, že to měla být právě stěžovatelka, která prostřednictvím svého manžela, obviněného Radka Březiny, organizovala ostatní spoluobviněné v tom směru, aby byli ovlivňováni stávající svědci, příp. aby byli tito svědci proškolováni, jak mají vypovídat, aby byli zajišťováni noví svědci, kteří budou svědčit ve prospěch již obviněných osob, příp. jejichž svědectví bude znevěrohodňovat výpovědi již vyslechnutých svědků, kteří vypovídali v neprospěch obviněného Radka Březiny. Rovněž měla realizovat prostřednictvím dalších obviněných činnost směřující k ovlivňování trestního řízení prostřednictvím korupčního jednání vůči policistům, státním zástupcům a soudcům. Soud tedy dospěl k závěru, že vzhledem k charakteru a rozsahu projednávané věci je evidentní, že bude nutné vyslechnout procesním způsobem větší množství svědků, a dle soudu je tak shora uvedenými skutečnostmi dostatečně odůvodněna obava, že by obviněná na svobodě mohla ovlivňovat dosud nevyslechnuté svědky ve svůj prospěch a takto mařit účel trestního řízení (§67 písm. b) tr. řádu).
4. Konečně důvody vazby předstižné soud odůvodnil tím, že z obsahu zajištěných poznámek a příkazů obviněného Radka Březiny, které byly prostřednictvím stěžovatelky distribuovány dalším spoluobviněným, je zřejmá enormní snaha soustavně mařit účel trestního řízení. S ohledem na doposud zjištěné skutečnosti je dle soudu důvodná obava, že by stěžovatelka v případě ponechání na svobodě mohla opakovat trestnou činnost, pro niž je nyní stíhána (§67 písm. c) tr. řádu), když trestní stíhání obviněného Radka Březiny a dalších osob stále probíhají, a je tak i nadále určitý důvod dopouštět se protiprávního jednání, jež je předmětem této trestní věci.
5. Proti rozhodnutí okresního soudu podala stěžovatelka stížnost, která byla zamítnuta jako nedůvodná.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v jejím případě není dán žádný z důvodů vazby. K důvodům vazby útěkové uvedla, že samotná hrozba vysokého trestu není konkrétní skutečností zakládající obavu z jednání podle §67 písm. a) trestního řádu. Rovněž tak vazby na zahraničí nemohou samy o sobě svědčit o tom, že by existovala konkrétní obava z útěku stěžovatelky do zahraničí, jak se domnívá okresní soud. Stěžovatelka je přesvědčena, že tyto okolnosti jsou samy o sobě irelevantní, neboť z nich nevyplývá riziko útěku obviněné mimo Českou republiku. Rovněž skutečnost, že u rodičů stěžovatelky byla zajištěna určitá částka peněžních prostředků, nemá žádný význam a spojitost s vazebními důvody. Na Slovensku je oficiální měnou právě EURO, a pokud naspořili rodiče uvedenou částku, není zde žádná souvislost s tvrzeným nebezpečím útěku stěžovatelky. Soud rovněž nijak nezohlednil a nezabýval se tvrzením, že v bankovní schránce v Rakousku stěžovatelka nemá žádné peněžní prostředky. Dále stěžovatelka namítá, že vazba předstižná v dané věci není důvodná, neboť z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, ani z doposud provedených důkazů nevyplývá, že by se stěžovatelka jí vytýkaného jednání měla skutečně dopustit. Podle přesvědčení stěžovatelky napadené usnesení krajského soudu a jeho argumentace je pokračováním absence relevantního a konkrétního odůvodnění o poznatcích, ze kterých by bylo možné dovodit, že na stěžovatelku byla uvalena vazba po právu. Nejenže se stížnostní soud nezabýval námitkami stěžovatelky, když bez dalšího toliko zkonstatoval správnost napadeného rozhodnutí, navíc nenapravil protiprávní stav, na který bylo v podané stížnosti poukazováno.
II.
7. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení osobní svobody stěžovatelky, jmenovitě rozhodování o vzetí stěžovatelky do vazby z důvodu podle §67 písm. a) až c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržení pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanovena v citovaných ustanoveních trestního řádu.
12. Ústavní soud se ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí se oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10). Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03, rovněž nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03, IV. ÚS 353/04, II. ÚS 469/05, I. ÚS 603/07, IV. ÚS 3294/09; všechna rozhodnutí jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz/).
13. Ustanovení §67 písm. a) až c) tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
14. Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
15. Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a ) a c ) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva.
16. Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
17. V daném případě obě napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu naplňují zmíněné zákonné standardy řádného odůvodnění. Jak je z obsahu napadených rozhodnutí patrno, byly si oba soudy stěžovatelčiných námitek vědomy a řádně se s nimi vypořádaly. V usnesení okresního soudu lze spatřovat uvedení konkrétních skutečností, které vazební stíhání stěžovatelky odůvodňují. Stížnostní soud se v zásadě ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu v otázce naplnění důvodů vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a) až c) tr. řádu a v odůvodnění usnesení náležitým způsobem popsal, z jakých důvodů nelze stížnosti stěžovatelky vyhovět. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky nemá za to, že by z napadeného usnesení krajského soudu nevyplývaly relevantní skutečnosti opravňující stíhání stěžovatelky vazebně. S námitkami uvedenými ve stížnosti se soud vypořádal a ve spojení s napadeným usnesením okresního soudu jsou důvody vazby u stěžovatelky jasně a s uvedením konkrétních skutečností popsány, a to včetně vazby útěkové, u níž stěžovatelka namítla, že pouhá hrozba vysokého trestu odnětí svobody nemůže zakládat tento důvod vazby. Jak však vyplývá z napadených usnesení, hrozba vysokým trestem byla pouze jednou z několika
konkrétních skutečností, jež měly zakládat důvodnou obavu z toho, že by stěžovatelka mohla uprchnout a trestnímu řízení se vyhýbat zejména tím, že by se skrývala před orgány činnými v trestním řízení.
18. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu