ECLI:CZ:US:2014:1.US.2434.13.1
sp. zn. I. ÚS 2434/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o návrhu stěžovatelek Neinver Czech, s. r. o., se sídlem Pobřežní 3, Praha 8, zastoupené JUDr. Vladimírem Petrusem, advokátem, se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, a KIRO development, s. r. o., se sídlem Slezská 115, Praha 3, zastoupené Mgr. Radkem Bláhou, advokátem, se sídlem Panská 5, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 65 C 58/2013-20 ze dne 13. 2. 2013 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 193/2013-69 ze dne 25. 4. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 8. 2013 stěžovatelky napadly v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhly jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Přitom odkázaly na čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným usnesením odložil vykonatelnost rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, dle kterého má být stěžovatelkám vyplaceno více než 180 000 000 Kč.
Městský soud napadeným usnesením prvoinstanční rozhodnutí potvrdil a ve svém rozhodnutí poučil stěžovatelky o přípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí.
Stěžovatelky v souladu s tímto poučením podaly dovolání, o kterém nebylo zatím rozhodnuto.
Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti argumentují, že ústavní stížnost je přesto přípustná, neboť Nejvyšší soud může dojít k závěru, že dovolání se týká odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce a je tedy podle §238 odst. 1, písm. d) občanského soudního řádu nepřípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že ve věci stále probíhá řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Nebylo by v souladu se zásadou subsidiarity, jež je jedním ze základních znaků ústavní stížnosti (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 72/14 ze dne 24. 3. 2014, bod 4, či nález sp. zn. I. ÚS 3161/13 ze dne 2. 12. 2013, bod 6), aby za této situace Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti, aniž by dal Nejvyššímu soudu možnost namítaná porušení ústavních práv stěžovatelek napravit.
Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelky odůvodňují podání ústavní stížnosti tím, že poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu by mohlo být nesprávné, protože přípustnost dovolání v posuzovaném případě může být vyloučena ze zákona. Ústavní soud si je vědom, že nelze nikdy a priori s plnou jistotou předvídat, jak Nejvyšší soud posoudí přípustnost dovolání; rozhodnutí Nejvyššího soudu tak v tomto smyslu nelze předjímat. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné. Ústavní soud totiž na straně jedné nemůže rozhodnout dříve než Nejvyšší soud, na straně druhé zase není rozumného důvodu, proč by měl o souběžně podané ústavní stížnosti dále vést řízení a sledovat, kdy Nejvyšší soud rozhodne. Nelze totiž vyloučit, že Nejvyšší soud stěžovatelce vyhoví, a proto by se nynější ústavní stížnost stala bezpředmětná. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelky nepoškozuje, neboť pokud by jimi podané dovolání neuspělo, budou moci např. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i dovolací řízení. Ústavní soud není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Totožně rozhodl Ústavní soud například v usnesení ze dne 3. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 3731/12 nebo v usnesení ze dne 11. listopadu 2013 sp. zn. III. ÚS 2776/13. Ústavní soud například v usnesení ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4894/12 poukázal na případy v judikatuře Ústavního soudu, kdy ústavní stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná pro souběžné podání dovolání, dovolání však posléze bylo odmítnuto jako nepřípustné ze zákona a přesto Ústavní soud ústavní stížnost považoval za včasnou (kupř. usnesení ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1461/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Obdobně jako v tomto rozhodnutí již Ústavní soud rozhodl i ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 897/14 (ve svém usnesení ze dne 21. 3. 2014).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelek jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka