ECLI:CZ:US:2014:1.US.2765.14.1
sp. zn. I. ÚS 2765/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Milanem Chrudinou, advokátem se sídlem Jiráskovo náměstí 159/140, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, č. j. 5 Tdo 197/2014-242, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Přitom odkazuje na článek 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva) a článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. 54 T 1/2004 byl stěžovatel uznán vinným pod body I/1 a-e ze spáchání trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1,3 zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), pod bodem I/2 ze spáchání zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), pod body II/2, 3, 4, 5 ze spáchání trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle 255 odst. 1, 3 trestního zákona, dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, 3 trestního zákona a pod body II/6, 7 z pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na 9 roků a 6 měsíců a byl umístěn do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu výkonu činnosti, spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 7 let.
3. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku krajského soudu odvolání, kterým byl rozsudek napaden co do viny i trestu. Ve svém odvolání stěžovatel namítal, že nalézací soud nebral při rozhodování o trestu v potaz nepřiměřenou délku řízení. Krajský soud došel k názoru, že samotná délka řízení se již dvakrát promítla do výrazně příznivějšího posuzování skutků, a to z hlediska posuzování stupně společenské nebezpečnosti, resp. škodlivosti pro společnost. Z těchto důvodů již není potřeba dále kompenzovat délku řízení ve stanovených trestech.
4. Vrchní soud rozsudkem ze dne 2. 11. 2012 sp. zn. 6 To 88/2011 rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o vině ze spáchání trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 trestního zákona, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona (body II/2, 3, 4, 5 výroku rozsudku), ve výroku o vině dílčím útokem zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (bod II/6 výroku rozsudku) a v celém výroku o trestu. Odvolací soud nově rozhodl tak, že byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků a byl opět umístěn do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu výkonu činnosti, spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let.
5. Vrchní soud se neztotožnil s argumentem krajského soudu, že již byla délka trestního řízení dostatečně zohledněna. S odkazem na ustálenou judikaturu přihlédl k této skutečnosti a došel k názoru, že je v rámci uloženého trestu kompenzace nezbytná.
6. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, neboť dle jeho názoru nebyla brána nepřiměřeně dlouhá doba trvání trestního řízení plně v úvahu a nedošlo k jejímu dostatečnému zohlednění.
7. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl. Odkazuje na rozsudek odvolacího soudu, který se logicky vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, jež byly uplatněny v rámci odvolacího řízení.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že s ohledem na délku celého trestního řízení, které trvalo necelých 12 let, lze hovořit o extrémně dlouhé době. Stěžovatel je toho názoru, že z odůvodnění rozsudku vrchního soudu není možno dovodit, jakým způsobem se promítla nepřiměřeně dlouhá doba trestního řízení do rozhodnutí o uloženém trestu. Stěžovatel nepopírá fakt, že k této skutečnosti odvolací soud přihlížel, ale uvádí, že zde nejsou viditelná kritéria, dle kterých by šlo dostatečně rozpoznat, jak byla délka řízení skutečně zohledněna. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dochází stěžovatel k názoru, že odmítnutím dovolání došlo k poškození jeho práv uvedených v bodě 1 tohoto usnesení, neboť nedošlo k dostatečnému zohlednění délky trestního řízení.
II. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení odkazuje na rozsudek vrchního soudu, z něhož nelze dovodit, jakým způsobem se promítla nepřiměřeně dlouhá doba trestního řízení do rozhodnutí o uloženém trestu. Dle vyjádření stěžovatele odvolací soud pouze uvádí, že je nutné k této skutečnosti přihlížet, dále se ale s touto skutečností nikterak nevypořádává. Ústavní soud deklaruje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu je jednou ze záležitostí obecných soudů. Nicméně ústavním požadavkem je povinnost soudů a ostatních veřejných orgánů svá rozhodnutí řádně odůvodnit (viz. např. nález sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337), nález sp. zn. I. ÚS 1368/11 ze dne 24. 4. 2012 (N 87/65 SbNU 181), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257).
11. Z výše uvedeného vyplývá povinnost obecných soudů dostatečně se vypořádat se všemi podstatnými okolnostmi, které jsou účastníkem řízení namítány. Ústavní soud došel k názoru, že z rozsudku vrchního soudu je možné dovodit, jak se s nepřiměřeně dlouhou dobou trestního řízení odvolací soud vypořádal. Tato skutečnost byla zohledněna jako polehčující okolnost. Na str. 77 zmíněného rozsudku je uvedeno "(...) je nutno tuto nepřiměřenou délku řízení kompenzovat v rámci uloženého trestu. Soud odvolací dále přihlédl k dalším okolnostem rozhodným pro ukládání druhu a výše trestu tak, jak to má na mysli ustanovení §39. odst. 1 a 3 trestního zákoníku. (...) Na druhé straně soud odvolací nemohl přehlédnout okolnosti přitěžující, kterých bylo shledáno poměrně velké množství. Odvolací soud se dostatečně zabýval hodnocením polehčujících a přitěžujících okolnosti, na základě kterých pak rozhodl o druhu a výši trestu. Ústavní soud neshledal, že by postupem odvolacího soudu, na který odkazuje v napadeném usnesení soud dovolací, došlo k porušení ústavněprávních principů.
12. Další námitka se týká absence měřitelných kritérií, ze kterých by zřetelně vyplývalo, jak se nepřiměřeně dlouhá doba trestního řízení promítla do rozhodnutí o trestu. Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy přistupují ke každé věci individuálně a zkoumají konkrétní okolnosti, které jsou pro daný případ významné. Proces soudního uvažování a hodnocení podstatných okolností však nelze vyjádřit exaktním matematickým způsobem. Konečné rozhodnutí tohoto myšlenkového a hodnotícího procesu je však nezbytné řádně odůvodnit, jak již Ústavní soud zmínil v bodě 11 tohoto usnesení. Odvolací soud rozhodl s ohledem na množství polehčujících a přitěžujících okolností o snížení trestu, který byl vynesen soudem prvního stupně. Bylo tak využito možnosti snížení trestu jako kompenzace za nepřiměřenou délku trestního řízení. A toto rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, jak Ústavní soud konstatoval výše.
13. K námitce stěžovatele, že délka trestního řízení nebyla zohledněna dostatečně, Ústavní soud uvádí, že vzhledem k jeho postavení mu není dána možnost přehodnocovat závěry obecných soudů o výši trestu. Skutečnost, že se stěžovatel s rozhodnutím neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala.
14. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu