ECLI:CZ:US:2014:1.US.3198.14.1
sp. zn. I. ÚS 3198/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BSB 1881, s. r. o., se sídlem Praha 3 - Žižkov, Kubelíkova 1780/21, právně zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8 - Karlín, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2014 č. j. 1 To 51/2014-15 a č. j. 1 To 52/2014-15 a usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 5. 8. 2014 č. j. 2 KZV 23/2013-1367 a č. j. 2 KZV 23/2013-1369, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 1. 10. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených usnesení, jimiž měla být porušena její základní práva zaručená čl. 40, čl. 36 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadenými usneseními státního zastupitelství bylo rozhodnuto podle §80 odst. 2 tr. řádu za použití §12 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu zajištění majetku"), o prodeji dvou motorových vozidel. Proti oběma usnesením podala stěžovatelka stížnost, s nichž každá byla jako nedůvodná krajským soudem zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
3. Stěžovatelka je policejním orgánem Policie ČR, Krajským ředitelstvím policie Pardubického kraje, Odborem hospodářské kriminality SKPV, Pardubice, pod č. j. KRPE-61240/TČ-2013-170080 stíhána pro zločiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku spáchané ve spolupachatelství (s odkazem na §7, §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), §9 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, jichž se měla dopustit spolu s dalšími spoluobviněnými osobami jednáním podrobně popsaným v usneseních o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 4. 2014 a 30. 5. 2014. Tímto jednáním měla být České republice způsobena škoda v celkové výši 107 318 130 Kč, a to neodvedením příslušné spotřební daně.
4. Předmětná vozidla byla vydána stěžovatelkou dne 6. 11. 2013 jako věc důležitá pro trestní řízení ve smyslu §78 tr. řádu. Dle výsledků vyšetřování byla užita k páchání trestné činnosti. Státní zástupce zdůvodnil svá rozhodnutí o prodeji předmětných vozidel tím, že znaleckým posudkem znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, byla popsána ztráta ceny předmětu zajištění v čase, jíž nelze předejít řádným výkonem jeho správy, což vyplývá již z povahy věci jako osobního motorového vozidla. Znalec užil při jejím stanovení tzv. časovou cenu vozidla (neupravenou o koeficient prodejnosti). Při užití koeficientu prodejnosti by se však s největší pravděpodobností jednalo o ceny nižší s ohledem na faktory jako čas a místo prodeje, zájem o konkrétní značku, vybavenost vozidla, nabídku ojetých vozidel, apod.
5. Podle názoru krajského soudu ustanovení §12 odst. 2 písm. b) zákona o výkonu zajištění majetku umožňuje státnímu zástupci rozhodnout o prodeji vydané věci i bez souhlasu obviněného, pokud majetek přes řádný výkon jeho správy výrazným způsobem ztrácí svoji cenu. Soudní znalec ve zpracovaném znaleckém posudku nejprve stanovil cenu vozidla a poté i ztrátu jeho ceny během času. Ročně se dle znalce jedná o desítky tisíc korun. Nejedná se ani o nepřípustný zásah do vlastnického práva, neboť napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole orgánu trestního řízení. To znamená, že státním zástupcem dovozené závěry nejsou ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi. Stejně tak nevykazují prvky libovůle. Při prodeji vozu v současné době bude získáno více financí než v době po ukončení trestního řízení, které lze s ohledem na rozsah a problematiku dané trestní věci předpokládat v řádu spíše let než měsíců.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že z provedeného důkazu - znaleckého posudku - vyplývá, že během následujícího roku klesne tržní cena předmětných zajištěných vozidel pouze o 10 - 20%. Státní zastupitelství i soud však takový pokles interpretovaly jako "ztrátu ceny výrazným způsobem" ve smyslu §12 odst. 2 písm. b) zákona o výkonu zajištění majetku, přestože ze znaleckých posudků vyplývá pravý opak. Stěžovatelka nesouhlasí ani s nejnižší cenou, za níž se dle usnesení o prodeji předmětných motorových vozidel budou prodávat. Takto stanovená cena neodpovídá skutečnému stavu a jedná se o poškození majetkových práv stěžovatelky. Stěžovatelka nepopírá, že orgány činné v trestním řízení mají nezpochybnitelné právo zajistit majetek užitý k údajnému spáchání trestné činnosti, stěžovatelka ale odmítá, aby bylo přistoupeno k jeho prodeji v jakékoliv fázi trestního řízení až do pravomocného skončení věci.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zásahy do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006).
9. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
10. Požadavky, jež jsou na stěžovatelkou napadená rozhodnutí z pohledu ústavního rámce kladeny, lze zformulovat podle Ústavního soudu zejména do následujících tezí: musejí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR), být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR) a nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). To znamená, že dovozené závěry o naplnění podmínek uvedených v §12 zákona o výkonu zajištění majetku nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Jinými slovy vyjádřeno, posouzení vlastních podmínek pro vydání rozhodnutí o prodeji zajištěného majetku je především věcí obecných soudů.
11. Rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, vůči nimž stěžovatelka brojí, jsou přitom řádně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které uvádí v ústavní stížnosti a z tohoto důvodu lze na obsah jejich odůvodnění odkázat. Ohledně relevantních skutkových otázek jejich myšlenkové postupy logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry nevykazují (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 283/06, II. ÚS 566/06 a další). V úvahu byly potom náležitě vzaty z pohledu principu proporcionality rovněž i v kolizi stojící ústavně chráněné hodnoty (str. 4 rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové).
12. Jakkoli může vynucený prodej majetku považovat stěžovatelka jako určitý druh zásahu do jejího vlastnického práva, nelze než konstatovat, že takový prodej nepředstavuje jeho další omezení, neboť k zásadnímu omezení výkonu vlastnického práva došlo již samotným zajištěním věci podle §78 nebo 79 tr. řádu. Smyslem ustanovení §12 odst. 1 a 2 zákona o výkonu zajištění majetku není poškodit obviněnou osobu, nýbrž transformovat zajištěný majetek za účelem zachování jeho hodnoty. V případě prodeje zajištěného majetku se tak jedná o zásah, který s sebou pro vlastníka nenese negativní důsledek - újmu, neboť naopak zabraňuje snižování hodnoty jeho majetku v průběhu času. Lze tedy uzavřít, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele.
13. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k výsledku řízení nebyl shledán důvod pro stěžovatelkou žádaný odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu