ECLI:CZ:US:2014:1.US.3735.13.1
sp. zn. I. ÚS 3735/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. N., právně zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2013 sp. zn. 3 To 116/2013 a proti výrokům I., II., III., IV. a VI. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 2 T 12/2011, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §72b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 10. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod, zaručených čl. 1, č1. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl, 4 odst. 3, odst. 4, čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1, odst. 3 a čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní stížností stěžovatel rovněž brojí proti znění ustanovení §72b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, které podle jeho názoru fakticky umožňuje omezení osobní svobody bez zákonných limitů a je tak v rozporu s ústavními postuláty, především čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy,
jež garantují právo na osobní svobodu. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že vzhledem k tomu, že není bez dalšího aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení ustanovení právního předpisu, nemá jinou možnost, než v této souvislosti napadnout v jeho vazební věci vydaná rozhodnutí soudů.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 bylo rozhodnuto tak, že se (I.) podle §71a tr. řádu zamítá žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu , (II.) podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá písemný slib stěžovatele, (III.) podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se vazba stěžovatele nenahrazuje dohledem probačního úředníka, (IV.) podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu se nepřijímají nabídky konkrétních osob za další chování stěžovatele, (V.) podle §73 odst. 2 písm. b) tr. řádu se nepřijímá nabídka peněžité záruky Reného Novotného a (VI.) podle §72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. řádu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2013 bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ve výroku pod bodem V. a rozhodnuto tak, že podle §73a odst. 2 písm. a) tr. řádu je přípustné přijetí peněžité záruky, kdy tato se určuje ve výši 5 mil. Kč a že v ostatních výrocích zůstává napadené rozhodnutí beze změn. Na základě přijetí peněžité záruky byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu dne 15. 11. 2013.
4. Proti stěžovateli bylo dne 13. 11. 2010 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu dle §21 tr. zákoníku. Trestní stíhání proti stěžovateli bylo od počátku vedeno vazebně, stěžovatel byl vzat do vazby na podkladě usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 14. 11. 2010 sp .zn. 5 Nt 85/2010, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu. Postupně byly na stěžovatele podány dvě obžaloby k Městskému soudu v Praze. Trestní řízení je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T12/2011, přičemž u hlavního líčení konaného dne 19. 7. 2013 byl vynesen rozsudek, kterým byl stěžovatel uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 roků a šesti měsíců, dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva
a výkonu funkce prokuristy na dobu 10 roku. Stěžovatel tento rozsudek bezprostředně napadl odvoláním, které podal jak do výroku o vině, tak i o trestu. O odvolání dosud nebylo rozhodnuto, rozsudek tedy dosud není pravomocný.
5. Podle názoru stěžovatele tak vazba v daném případě, a obecně ve všech případech trestních řízení vedených pro zvlášť závažné zločiny, může trvat prakticky neomezeně dlouhou dobu, když soudy po vynesení prvostupňového rozsudku již nejsou vázány žádnými pevnými limity jejího trvání. Odvolací řízení může trvat několik let a obviněný nemá žádnou jistotu, resp. žádný časový rámec, ve kterém může očekávat své propuštění z vazby na svobodu či pravomocné skončení věci. Stěžovatel je proto přesvědčen, že toto zákonné ustanovení, jakož i na něm založený postup v jeho trestní věci, je zásahem do základních lidských práv, a to především čl. 6 odst. 5 Listiny, jenž stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí. Smyslem a základem zákonného omezení doby trvání vazby dle §72a tr. řádu uvedením maximální doby vazby je mimo jiné motivovat orgány činné v trestním řízení k tomu, aby vazební věci byly skutečně projednávány a vyřizovány přednostně a v co nejkratších možných lhůtách. Tato garance však s ohledem na znění ustanovení §72b tr. řádu padá s vynesením prvostupňového rozsudku v případě zvlášť závažných zločinů. Přitom právě pro ně je stanovena již nemalá lhůta tří let, po kterou je možno držet obviněného ve vazbě, resp. doba čtyř let v případě zvlášť závažných zločinů, za které lze podle zákona uložit výjimečný trest.
6. Stěžovatel kromě shora uvedeného napadá rozhodnutí obou soudů rovněž pro absenci důvodů vazby.
7. Pouhá předpokládaná hrozba vysokého trestu nemůže podle něj odůvodnit vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu, což vyplývá i z judikatury Ústavního soudu. Názor, že tomu tak je, není akceptovatelný, neboť hrozba vysokého trestu musí teprve vést - na základě konkrétních skutečností - k důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. V posuzované věci stěžovatele neexistuje žádná konkrétní skutečnost, jež by odůvodňovala obavu z jeho útěku ani skrývání se.
II.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
10. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
11. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení osobní svobody stěžovatele, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. Ústavní soud se ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí se oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10). Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03, rovněž nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03, IV. ÚS 353/04, II. ÚS 469/05, I. ÚS 603/07, IV. ÚS 3294/09; všechna rozhodnutí jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz/).
13. V daném případě obě napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu naplňují zmíněné zákonné standardy řádného odůvodnění. Jak je z obsahu napadených rozhodnutí patrno, byly si oba soudy stěžovatelových námitek vědomy a řádně se s nimi vypořádaly. Stěžovatel byl obžalován ze zvlášť závažného zločinu, je vazebně stíhán a vazební důvody, jež byly shledány dříve, v době rozhodování podle názoru soudů nadále trvaly. Městský soud v Praze, u něhož probíhá ve věci hlavní líčení, neshledal, že by důvody vazby pominuly. Soud poukázal zejména na skutečnosti, které by mohly podporovat obavu, že se stěžovatel bude trestnímu stíhání vyhýbat tím, že uprchne nebo se bude skrývat - hrozící vysoký trest odnětí svobody (5 až 10 let), výše způsobené škody (cca 200 mil. Kč), resp. zisk stěžovatele, který by mu mohl významně při skrývání se v cizině i s rodinou pomoci, apod.
14. Vrchní soud v Praze, který rozhodoval za situace, kdy již byl stěžovatel nepravomocně uznán vinným a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku, shledal, že sice vazební důvody, jak je formuloval městský soud, i nadále trvají, ale je přípustné přijetí peněžité záruky ve výši 5 mil. Kč. Ústavní soud na základě shora uvedeného a při vědomí toho, že se jedná o obzvláště složitý případ, který vyžadoval a i nadále bude v rámci řízení o odvolání stěžovatele do odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně vyžadovat rozsáhlé dokazování, neshledal rozhodnutí obecných soudů o dalším trvání vazby stěžovatele jako vybočující se shora uvedených zásad rozhodování o omezení osobní svobody. Navíc, jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, byl již z vazby propuštěn na svobodu, a to dne 15. 11. 2013, za současného složení peněžité záruky. Omezení osobní svobody stěžovatele začalo dne 12. 11. 2010, konec maximální tříleté lhůty tedy připadal na den 12. 11. 2013. Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní rozhodoval o vazbě stěžovatele až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně dne 19. 7. 2013, a to dne 20. 9. 2013, tedy sice po skončení lhůty vazby připadající na řízení před soudem (15. 9. 2013), avšak ještě v rámci celkové tříleté vazební lhůty.
15. Ústavní soud v souvislosti s délkou vazby stěžovatele a ustanovením §72b tr. řádu odkazuje na nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž uvedl, že odsouzení soudem první instance k vysokému nepodmíněnému trestu, byť nepravomocné, představuje zásadní změnu situace ve vztahu k odůvodnění útěkové vazby. V takovém případě Ústavní soud uznává, že riziko útěku, či skrývání se je podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy by k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo. Uvedený závěr Ústavního soudu, aplikovatelný i na případ stěžovatele, vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak tedy neklade na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1, písm. c) a které reflektuje i judikatura Ústavního soudu o nepřípustnosti pouhé hrozby vysokého trestu jako dostatečného důvodu vazby. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny obecné podmínky čl. 5 pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Jde-li o návrh s ústavní stížností spojený, jde o návrh akcesorický, sdílející osud ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu Ústavní soud tento návrh rovněž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu