ECLI:CZ:US:2014:1.US.4029.13.1
sp. zn. I. ÚS 4029/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Filipa Kotase, zastoupeného JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, ul. Hemy 855, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013 č. j. 33 Cdo 2765/2013-358, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. ledna 2013 č. j. 60 Co 607/2012-314 a usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22. listopadu 2012 č. j. 12 C 144/2008-304, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se v řízení vedeném před Okresním soudem v Uherském Hradišti (dále též "soud prvního stupně") domáhal po žalovaném zaplacení částky 1 880 528 Kč s příslušenstvím. Poté, co tento soud žalobu zamítl, podal stěžovatel proti jeho rozsudku odvolání, v rámci něhož požádal o osvobození od soudních poplatků. Svou žádost doplnil k výzvě soudu ze dne 17. října 2012 o vyplněné potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (podle tiskopisu zaslaného soudem).
3. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22. listopadu 2012 č. j. 12 C 144/2008-304 byla předmětná žádost zamítnuta, a to z následujících důvodů. Předně v ní stěžovatel netvrdil, že se nachází v tíživé finanční situaci a že není v jeho možnostech zaplatit soudní poplatek za podané odvolání, aniž by tím došlo k výrazné změně jeho majetkových poměrů, které navíc ani řádně neprokázal. Z provedeného dokazování soud zjistil, že se stěžovatel účastnil nejistých "obchodů", když skupoval pohledávky v hodnotách statisíců korun českých z údajných smluv o půjčce s příslibem jejich výhodného zobchodování a dalších aktivit v rámci vyřizování grantů pro různé podnikatelské subjekty. Jeho nepříznivá situace tak měla vzniknout v souvislosti s jeho podnikáním, s nímž je však nutně spojené riziko neúspěchu, ztrát a dalších nepříznivých důsledků. Okolnost, že žalobce není při své podnikatelské činnosti úspěšný a nedosahuje zisku či má mnoho pohledávek po lhůtě splatnosti, není podle názoru soudu prvního stupně důvodem pro osvobození od soudních poplatků v řízení a nelze takto neúspěšného žalobce zvýhodňovat vůči druhému účastníkovi.
4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále též "odvolací soud") uvedené usnesení k odvolání stěžovatele potvrdil jako věcně správné svým usnesením ze dne 29. ledna 2013 č. j. 60 Co 607/2012-314. Z jeho odůvodnění vyplývá, že odvolací soud přisvědčil argumentaci stěžovatele, že nedosažení ziskovosti podnikání neznamená bez dalšího nedůvodnost žádosti o osvobození od soudních poplatků. Tato skutečnost však nic nemění na správnosti závěrů soudu prvního stupně o nedostatku doložení příjmových, majetkových a výdělkových poměrů žalobce, a to zejména s ohledem na podnikatelskou činnost stěžovatele jako žadatele o přiznání osvobození od soudních poplatků. Zjištěný rozsah podnikatelských aktivit žalobce nekoresponduje s obsahem žalobcem doloženého potvrzení o příjmových a majetkových poměrech, kdy tento jednak nijak neosvědčuje rozsah příjmových poměrů z podnikatelské činnosti, jednak neobsahuje specifikaci nemovitého majetku, resp. případnou změnu v příjmové úrovni a majetkových poměrech žalobce nastalou od doby zahájení řízení ve věci, jež by měla žalobci jako poplatníku soudního poplatku z odvolání, oproti stavu v době zahájení řízení před soudem prvního stupně, znemožňovat úhradu soudního poplatku na zahájení odvolacího řízení.
5. Dovolání stěžovatele proti posledně uvedenému rozhodnutí Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 23. října 2013 č. j. 33 Cdo 2765/2013-358 podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu odmítl, neboť podle jeho názoru nebyl uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se domáhá zrušení všech tří rozhodnutí ohledně jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Má za to, že tato rozhodnutí nebyla dostatečně a srozumitelně odůvodněna. Soud prvního stupně o jeho žádosti rozhodl nesprávně, neboť jej zamítl toliko z důvodu, že nepříznivá situace stěžovatele vznikla v souvislosti s jeho podnikáním a že okolnost, že žalobce není ve své podnikatelské činnosti úspěšný a nedosahuje zisku či má mnoho pohledávek po lhůtě splatnosti, není důvodem pro osvobození od soudních poplatků v řízení. V důsledku tohoto výkladu mělo být usnesením tohoto soudu, stejně jako následnými usneseními odvolacího a dovolacího soudu, která závěry soudu prvního stupně potvrdila, porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejný důsledek lze podle stěžovatele dovozovat i ze skutečnosti, že se soudy v rozporu s právními závěry obsaženými v nálezu ze dne 27. února 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 nezabývaly otázkou, zda u něj nebyly splněny podmínky pro částečné osvobození od soudních poplatků.
III.
Vlastní posouzení
7. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 12 C 144/2008, který si za účelem tohoto řízení vyžádal, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zásadně mu nepřísluší, aby v rámci řízení o ústavních stížnostech přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů nebo aby sjednocoval jejich judikaturu. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) totiž není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž jen tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
9. Osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 občanského soudního řádu lze účastníku řízení přiznat za předpokladu, že takové opatření odůvodňují jeho poměry a zároveň nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však nezakládá nárok na předmětné osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti, a tedy naplnění uvedených kritérií, je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (např. usnesení ze dne 10. ledna 2013 sp. zn. III. ÚS 4876/12).
10. Rozhodnutí o (ne)přiznání osvobození od soudních poplatků vychází z posouzení dostatečných a úplných podkladů o majetkových a sociálních poměrech, které je soudu povinen poskytnout žadatel. Ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu nelze chápat tak, že je úkolem soudů, aby vyvinuly potřebné úsilí ke zjištění poměrů účastníka žádajícího o osvobození od soudních poplatků. Žádost o osvobození od soudních poplatků je návrhem, jenž stejně jako kterýkoliv jiný návrh zatěžuje navrhovatele obvyklou a zákonem stanovenou důkazní povinností. To ostatně plně odpovídá i koncepci platného občanského soudního řádu, z níž plyne, že v zásadě je na účastníku řízení, aby si svá práva střežil (srov. např. usnesení ze dne 5. dubna 2007 sp. zn. I. ÚS 825/06).
11. V projednávané věci byla hlavním důvodem zamítnutí žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků skutečnost, že řádně neprokázal své majetkové poměry. Soud prvního stupně přitom nebyl povinen opakovaně vyzývat stěžovatele k odstranění nedostatků jeho žádosti, resp. vyplněného potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků, jež navíc obsahovalo poučení o tom, jakým způsobem mají být tyto poměry prokázány. V tomto směru proto nelze závěrům obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud zároveň konstatuje, že s ohledem na tento hlavní důvod nelze srovnávat projednávanou věc s tou, ve které bylo rozhodováno nálezem sp. zn. IV. ÚS 3543/12. Stěžovatel totiž neprokázal své majetkové poměry, a tudíž nebylo třeba, aby se obecné soudy ve svých rozhodnutích zvlášť vypořádávaly s otázkou případného částečného osvobození. Pokud jde o námitku, že soud prvního stupně odůvodnil nepřiznání osvobození od soudních poplatků tím, že situace stěžovatele vznikla v důsledku neziskovosti jeho podnikatelské činnosti, na tuto námitku reagoval již odvolací soud v tom smyslu, že ji uznal důvodnou. Protože však nešlo o jediný důvod nevyhovění jeho žádosti, odvolací soud její zamítnutí potvrdil.
12. Lze tedy shrnout, že obecné soudy (zejména odvolací soud) se žádostí stěžovatele dostatečně zabývaly a svá rozhodnutí řádně, logicky a v souladu s právní úpravou odůvodnily. V jejich závěrech nelze spatřoval libovůli či jiný kvalifikovaný exces, přičemž Ústavní soud neshledal ani jinou skutečnost, která by vytvářela prostor pro jeho kasační zásah. Základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v projednávané věci porušeno nebylo.
13. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost považoval v části směřující proti napadeným usnesením soudu prvního stupně a odvolacího soudu za přípustnou, přestože stěžovatel podle názoru Nejvyššího soudu neuplatnil jako dovolací důvod otázku právní, ale skutkovou. V této souvislosti lze odkázat na právní závěry obsažené zejména v bodech 10 až 13 usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, jakož i v bodu 13 usnesení ze dne 29. března 2011 sp. zn. IV. ÚS 3634/10 (U 3/60 SbNU 777). Podstatné je, že stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti po stránce věcné obdobný okruh námitek jako v dovolacím řízení, byť ve svém dovolání neakcentoval, že v důsledku zamítnutí jeho žádosti obecnými soudy mělo dojít k porušení jeho základního práva.
14. Ze všech těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu