ECLI:CZ:US:2014:1.US.677.14.1
sp. zn. I. ÚS 677/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ZIMBO CZECHIA, s. r. o., se sídlem Na Zátokách 8/613, Praha 7, právně zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 6 Ads 87/2013-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 2. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že brojila žalobou proti rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 11. 5. 2011 č. j. AD963-25/103/9/2008-SR, které změnilo rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Praze (dále jen "SZPI") ze dne 26. 9. 2008 č. j. BF126-1/U/203/1/2006-SŘ tak, že stěžovatelce byla uložena úhrnná pokuta ve výši 50 000 Kč za údajné porušení některých ustanovení zákona č. 110/1997 Sb, o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen "PotrZ"), ke kterému mělo dojít dne 19. 12. 2005 a dne 28. 4. 2006 v prodejně stěžovatelky v Českém Brodě.
3. Krajský soud v Brně vydal dne 21. 10. 2013 rozsudek č. j. 30 A 80/201 1-141, kterým vyslovil nicotnost jak rozhodnutí žalované, tak i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, když uvedl, že k předmětné kontrole prodeje potravin živočišného původu, na jejímž základě byla stěžovatelce uložena pokuta, nebyla věcně příslušná SZPI, nýbrž orgány veterinární správy. Jelikož zde nebyla dána věcná příslušnost SZPI ke kontrole, nebyla zde dána ani věcná příslušnost žalované a správního orgánu I. stupně k vydání rozhodnutí o uložení pokuty. Proto jsou obě rozhodnutí (žalované i správního orgánu I. stupně) nicotná. Žalovaná napadla tento rozsudek kasační stížností ze dne 2. 12. 2013. Argumentovala v něm tak, že SZPI měla a má pravomoc ke kontrole prodeje potravin živočišného původu v prodejně stěžovatelky, a proto k vydání rozhodnutí byla dána její věcná příslušnost. Žalobou napadené rozhodnutí žalované (ani správního orgánu I. stupně) tak není nicotné, ale bylo vydáno v souladu se zákonem. Žalovaná ve své kasační stížnosti zároveň navrhla kasačnímu soudu, aby tento vydal předběžné opatření, na jehož základě by žalovaná nebyla povinna postupovat podle rozsudku krajského soudu, a to až do doby, kdy rozhodnutí kasačního soudu o kasační stížnosti nabude právní moci. Do téhož okamžiku má stěžovatelka podle návrhu žalované strpět úřední kontroly prodeje potravin živočišného původu, kromě upravovaného masa a drůbeže, prováděné SZPI.
4. Kasační soud vydal dne 19. 12. 2013 napadené usnesení, podle něhož bylo stěžovatelce uloženo snášet kontroly potravin živočišného původu, kromě upravovaného masa a drůbeže, prováděné orgány SZPI, a to až do doby, kdy nabude právní moci rozhodnutí kasačního soudu o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu. Kasační soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve skutkově obdobné věci (ze dne 11. 12. 2013 č. j. 6 Ads 62/2013-57). Podle tohoto rozsudku nelze říci, že by SZPI nebyla vůbec věcně příslušná ke kontrolám prodeje potravin živočišného původu v prodejnách stěžovatelky. Nejvyšší správní soud tak neshledal nicotnost obdobného rozhodnutí žalované. Kasační soud z toho pro daný případ vyvodil, že o této věci rozhodne buď obdobně jako v případě rozsudku č. j. 6 Ads 62/2013-57, nebo zaujme jiný postoj a postoupí věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. V každém případě však řízení bude trvat ještě mnoho měsíců.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že není lhostejné, který orgán provede kontrolu prodeje potravin živočišného původu v její prodejně. Ze znění §16 odst. 1 písm. b) a c) PotrZ jasně vyplývá, že pouze jeden z těchto orgánů je věcně příslušný [když podle písm. c) bodu 1. daného ustanovení SZPI vykonává státní dozor, není-li prováděn podle písm. b), tj. orgány veterinární správy; navíc dvojí trestání za týž delikt je vyloučeno]. Je nezbytné, aby kontrolu prováděl ten orgán, který je k tomu zákonem zmocněn. Kasační soud určil, že dočasně tímto orgánem bude SZPI. Kasační soud sám připustil, že orgánem, který má ze zákona pravomoc k těmto kontrolám, může být i jiný orgán než SZPI (tj. Státní veterinární správa), avšak ani v tomto případě dle kasačního soudu by "oprávněné zájmy spotřebitelů by neměly být ohroženy". Kasační soud napadeným usnesením fakticky přiznal odkladný účinek kasační stížnosti, ač k tomu v projednávaném případě vůbec nebyl oprávněn. Tím kasační soud zcela narušil předvídatelnost svého rozhodování a tedy i důvěryhodnost jím vydávaných aktů, jakož i práva vůbec.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí ve věci předběžného opatření. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pokud jde o spravedlivost soudního řízení podle kritérií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčích rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně lze jimi přímo a neodčinitelně zasáhnout i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
8. Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody, lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 dostupný v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz)].
9. K polemice s právními závěry soudu ohledně neexistence podmínek pro vydání předběžného opatření Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná, resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy, zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97), k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
10. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
11. V projednávaném případě Ústavní soud v napadeném rozhodnutí ani obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud konstatuje, že posouzení, zda konkrétní podmínky stanovené zákonem pro vydání předběžného opatření byly v daném případě naplněny, spadá výlučně do kompetence obecných soudů. Při celkovém posouzení napadeného usnesení lze konstatovat, že toto rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádí důvody, na nichž bylo založeno. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces tudíž nedošlo.
12. Co se týče námitky, že Nejvyšší správní soud vůbec nebyl v dané věci oprávněn vydat předběžné opatření, odkazuje Ústavní soud na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. Na 112/2006), dle které ustanovení §120 s. ř. s. ani jiné ustanovení tohoto zákona obecně nevylučuje, aby předběžné opatření vydal i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti. V úvahu může přicházet vydání předběžného opatření zejména v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozhodnutí krajského soudu ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, nevyhověl-li krajský soud žalobě. Ustanovení §38 odst. 3 s. ř. s. nutno vykládat tak, že předběžné opatření lze vydat v řízení žalobním i v řízení o kasační stížnosti za splnění nutné (ne však ještě dostatečné) podmínky, že přiznání odkladného účinku nebude postačovat k tomu, aby účel soudního řízení před krajským soudem či Nejvyšším správním soudem nebyl zmařen nevratnými následky stavu věcí, vytvořeného rozhodnutím, zásahem či nečinností správního orgánu, jež jsou vlastním předmětem řízení před soudem. Vážnou újmou je nutno dle výkladu Nejvyššího správního soudu zejména rozumět takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který - v případě, že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu - představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzivní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených.
13. V dané věci Nejvyšší správní soud vydal předběžné opatření na základě úvahy, že "shledal v projednávané věci hrozící vážnou újmu ve smyslu §38 odst. 1 s. ř. s. v tom, že by vynětí prodejny žalobkyně z dosahu úřední kontroly potravin živočišného původu, které se zde uvádějí do oběhu, mohlo vést k vážné újmě třetích osob, a to blíže neomezeného počtu (stovek až tisíců) spotřebitelů." Tuto obavu Nejvyššího správního soudu nelze a priori brát za nereálnou a tudíž ani ze strany Ústavního soudu nelze závěry kasačního soudu o nezbytnosti nařízení předběžného opatření považovat za odporující zákonu a Listině.
14. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neshledal porušení žádného ze stěžovatelkou uvedeného základního práva, a proto podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu