ECLI:CZ:US:2014:1.US.843.13.1
sp. zn. I. ÚS 843/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Aleny Makovcové, zastoupené JUDr. Jiřím Davidem, advokátem v Praze 4 - Nuslích, Otakarova 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2012 č. j. 11 To 505/2012-145 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 9. 2012 č. j. 52 T 126/2012-121, v trestní věci obviněné Martiny Machové, pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., za účasti Krajského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a Martiny Machové a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížností podané v zákonné lhůtě tvrdila stěžovatelka, že výše označenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejího základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy do práva na spravedlivý proces.
2. V posuzované věci byla obecnými soudy vydána dvě usnesení, obojí po podání obžaloby v trestní věci obviněné Martiny Machové. Jmenovaná byla obviněna z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., přičemž k podvodu mělo dojít na základě mylné informace podané stěžovatelce (obžalovaná tak měla neoprávněně získat provizi a stěžovatelku ukrátit o pojistné ve výši 104 000 Kč). Obě obecné instance však dospěly ke shodným závěrům, že vzhledem k rozporu obsahu výpovědí stěžovatelky a obžalované nelze dovodit podvodný úmysl. Stěžovatelka, resp. v trestním řízení poškozená, ostatně podepsala smlouvu i pojistné podmínky vztahující se ke sjednanému investičnímu životnímu pojištění a jako osoba s právnickým vzděláním musela vědět, o jakou povahu smlouvy jde. Trestní stíhání obžalované bylo tedy soudem prvního stupně zastaveno a poté soudem odvolacím zamítnuta stížnost státního zástupce.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti se připomíná tamtéž popsaný děj při uzavírání předmětné smlouvy dne 18. 4. 2008; tuto smlouvu uzavřela stěžovatelka po sjednání jiné smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření. Poté vysvětlovala Martina Machová (dále též "pojišťovací zprostředkovatelka", resp. "zprostředkovatelka") stěžovatelce podmínky smlouvy o investičním životním pojištění, přičemž věděla, že její smluvní partnerka je vedena úmyslem získat v brzké době další hotovost za účelem splácení úvěru na zaplacení kupní ceny za byt. Pojišťovací zprostředkovatelka přislíbila stěžovatelce, že si na základě smlouvy o životním pojištění bude moci po dvou letech vyzvednout částku 136 000 Kč. Ukázalo se však, že to není možné, a obecné soudy pochybily, když kromě výpovědi obviněné nevyslechly též dvě finanční poradkyně navrhované stěžovatelkou, jež by vysvětlily nesmyslnost tvrzení zprostředkovatelky. Obecné soudy si při rozhodování o zastavení trestního stíhání vytvořily zcela jiný skutkový stav, než jaký byl uveden v obžalobě. Zcela pak přehlédly nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 a III. ÚS 1148/09, podle nichž nelze vzhledem k vysoké společenské škodlivosti nahradit prostředky trestní represe toliko občanskoprávní odpovědností. Závěrem stěžovatelka žádala, aby Ústavní soud zrušil obě shora označená usnesení obecných instancí.
III.
Vyjádření účastníků
4. K obsahu ústavní stížnosti se jako účastníci vyjádřily oba obecné soudy, které vydaly napadená usnesení. Jak obvodní, tak i městský soud setrvaly na svých právních názorech. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 jako vedlejší účastník se přípisem vzdalo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti. Pojišťovací zprostředkovatelka, ač vyzvána, se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
IV.
Právní posouzení
5. V nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66, SbNU 77) se mj. vyzdvihuje, že případný trestní postih přichází při ochraně majetkových vztahů a subsidiaritě trestní represe v úvahu až jako prostředek ultima ratio. Trestní odpovědnost zajisté není vyloučena jen proto, že existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Souběžné uplatnění obou těchto druhů odpovědnosti nelze vyloučit. Lze-li však uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech jeho funkcí, tedy i reparační a preventivní, není nástup trestní represe nezbytný.
6. Tím spíše je třeba akcentovat zmíněné hledisko tehdy, jestliže je dovození trestní odpovědnosti sporné, ba vyloučené. Z trestního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, bylo při ústavněprávním přezkumu zjištěno, že stěžovatelka podepsala smlouvu o investičním životním pojištění a zjevně se též seznámila s obecnými i zvláštními standardními smluvními podmínkami. Z předmětné smlouvy mohla zjistit, že je oprávněna do jednoho měsíce od ní odstoupit; měla tedy dostatek času (byť třeba dodatečně) si ji prostudovat, jak je patrno z č. l. 27 trestního spisu. Ze smluvních podmínek se stěžovatelka též mohla dozvědět, že nepřichází v úvahu - i při zániku pojištění - vrácení pojistného plnění, ale pouze tzv. odkupné, tedy vydání výtěžku obchodování s částkou, kterou ve formě pojistného stěžovatelka ukládala (č. l. 30 trestního spisu). Tento způsob výplaty aktuálního výtěžku z průběhu obchodování s předmětem smlouvy je ostatně potvrzován i obsahem sdělení pojišťovny (č. l. 62, 63 trestního spisu). Stěžovatelka po relativně krátké době snížila výši pojistného a uvědomila si tedy nevýhodnost smlouvy pro svou osobu. To je z připojeného spisu též patrné, a z téhož spisu lze dovodit, že se stěžovatelka mohla domáhat v případě úspěchu svých tvrzení určitého plnění proti FINOD, s. r. o., což je obchodní korporace, v jejímž rámci pojišťovací zprostředkovatelka svou činnost vykonávala.
7. Nicméně z trestního spisu se také podává, že obsah informací zjištěných od pojišťovací zprostředkovatelky je naprosto protikladný. Zprostředkovatelka při svých výsleších na č. l. 12 a 88-97 spisu vypovídala tak, že informovala stěžovatelku právě o perspektivní strategii smlouvy o investičním životním pojištění. Stěžovatelka jí měla tvrdit, že vedle úvěru je ochotna též dlouhodobě investovat, tomu měl také odpovídat obsah informace a následného smluvního ujednání, které zprostředkovatelka předložila k podpisu stěžovatelce. Výpovědi zprostředkovatelky nejsou v žádném ohledu skutkově slučitelné či porovnatelné s tím, co v trestním spise i nyní stěžovatelka tvrdí.
8. Nelze přisvědčit právnímu názoru stěžovatelky, že by si snad trestní soudy vytvořily "zcela jiný skutkový stav". Obě napadená usnesení vycházejí z již zmíněných odlišných výpovědí a z obsahu sporné pojistné smlouvy. Stěžovatelka zajisté nemusela mít jasno o předmětu smlouvy, a následné snížení pojistného na 500 Kč dotvrzuje, že si své pochybení uvědomila. Na druhé straně však protikladnost celé výpovědi zprostředkovatelky vedla obecné soudy k přinejmenším pochopitelnému závěru, že ač mohlo dojít stran strategie a cíle jednání mezi oběma osobami k rozporu, nelze tu dovodit podvodný úmysl.
9. Ústavní soud již v počátcích svého judikování dovodil, že do jeho pravomoci nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdy by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Učinil tak v nálezu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41).
10. Ústavní soud též průběžně vymezil hranici mezi právem ústavním a obecným, resp. podústavním či obyčejným. Dovodil, že porušení normy podústavního práva může dosáhnout rozměru zásahu do základního práva či svobody tehdy, jestliže se obecné soudy dopustily svévole (například nerespektováním kogentní normy) či interpretace, jež se ocitla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)].
11. Měl-li by Ústavní soud vyhovět právnímu názoru stěžovatelky, dopustil by se nepřípustné ingerence do hodnocení důkazů obecnými soudy, byť se tak stalo "pouze" v usneseních. Nelze opomenout, že stěžovatelka brojí proti hodnocení důkazů v trestním řízení, v němž je soud v pozici orgánu státu, jenž musí dospět k závěru o (ne)důvodnosti trestního stíhání, potažmo o vině obžalovaného, to vše při respektu k zásadě in dubio pro reo. Jestliže by měl Ústavní soud v podstatě převzít či nahradit roli trestního soudu při hodnocení důkazů, musel by dospět k odlišným závěrům, jež však z obsahu trestního spisu není reálně možné dovodit. Nelze tu tedy nalézt judikaturou postulovaný extrémní rozpor se spravedlnostními principy, a je třeba též poznamenat, že na trestní stíhání jiné osoby obecně není subjektivní nárok.
12. Ústavní stížnost tak svým obsahem setrvává v poloze polemiky právního názoru stěžovatelky s právními závěry obecných instancí a nedosahuje ústavněprávní roviny přezkumu, k němuž je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky a dalších návazných norem Ústavní soud povolán.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu