ECLI:CZ:US:2014:2.US.1604.12.1
sp. zn. II. ÚS 1604/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka - ze dne 28. ledna 2014 sp. zn. II. ÚS 1604/12 ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 572/2008-162 ze dne 17. února 2009, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 8 C 37/2003-174 ze dne 8. června 2009, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 8 C 37/2003-216 ze dne 15. března 2010, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 467/2009-231, 15 Co 205/2010 ze dne 31. srpna 2010 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 276/2011-257 ze dne 8. února 2012, vydaným ve sporu týkajícím se restituce tzv. historického majetku obcí v řízení o stěžovatelově žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a 1. Jiřího Fexy a 2. Ing. Lenky Fexové, zastoupených JUDr. Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení.
Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 572/2008-162 ze dne 17. února 2009, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 8 C 37/2003-174 ze dne 8. června 2009, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 8 C 37/2003-216 ze dne 15. března 2010, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 467/2009-231, 15 Co 205/2010 ze dne 31. srpna 2010 a rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 276/2011-257 ze dne 8. února 2012 se ruší.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. dubna 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 8 C 37/2003 bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 8 C 37/2003-121 ze dne 27. června 2008 bylo určeno, že stěžovatel je vlastníkem pozemků parcelních čísel X1, zastavěné plochy a nádvoří, a X2, manipulační plochy s příslušenstvím a součástmi a objektu šaten a hygienických zařízení bez čísla popisného stojícího na pozemku parcelního čísla X1, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, na listu vlastnictví X pro katastrální území Libeň (viz výrok I), a žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem dílny, kotelny, přístřešku a skladové haly, objektů bez čísla popisného stojících na pozemku parcelního čísla X1 (popsaného ve výroku I), byla zamítnuta (viz výrok II). Dalšími výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl na základě odvolání žalovaných (dále též "vedlejší účastníci") rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že zatím nemá podmínky pro potvrzení napadeného rozhodnutí ani pro jeho změnu, neboť závěry soudu prvního stupně vycházejí z nesprávného předpokladu o přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům a stavbám na nich do vlastnictví stěžovatele k 24. květnu 1991, v důsledku čehož byl zjištěn neúplným způsobem skutkový stav. Odvolací soud nezpochybnil zjištěnou skutečnost, že rozhodnutím Osidlovacího úřadu ze dne 30. prosince 1949 mělo vlastnické právo přejít na hlavní město Prahu. Vyšel však z toho, že toto rozhodnutí bylo v podstatě jen formálním aktem, jehož praktický dopad byl zcela bezvýznamný, neboť ke dni 31. prosince 1949 vlastnictví obce zaniklo, a obec tak nebyla schopna výkonu jakéhokoli oprávnění vyplývajícího z institutu vlastnictví. Nejednalo se tedy o historický majetek obce ve smyslu §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Odvolací soud uvedl, že na situace vzniklé následky této činnosti reagovala novela zákona č. 172/1991 Sb. provedená zákonem č. 114/2000 Sb. - podle nově vloženého ustanovení §2a odst. 1 se sporné příděly staly titulem pro obecní restituce, avšak s tím, že do vlastnictví obcí přešly nemovitosti, které byly k 1. červenci 2000 ve vlastnictví České republiky, to však až k tomuto datu. Uzavřel, že z uvedeného pohledu je proto třeba posuzovat i zažalovaný nárok.
Obvodní soud pro Prahu 8, vázán právním názorem odvolacího soudu, napadeným rozsudkem, ve spojení s opravným usnesením, žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl. Konstatoval, že pokud sporné nemovitosti nepřešly ke dni 24. května 1991 do vlastnictví obce, byly v roce 1994 ve vlastnictví státu a byly draženy podle zákona o tzv. malé privatizaci. Vydražitel a nový vlastník své vlastnické právo platně převedl v roce 2002 na žalované. Stěžovatel tedy neprokázal, že by k datu 1. července 2000 byl vlastníkem uvedených nemovitostí stát, přičemž aplikace ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb., na něž stěžovatel neustále upozorňoval, je vyloučena závazným právním názorem odvolacího soudu.
O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, přičemž zdůraznil, že za svým právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí stojí a nevidí důvod se od něj odchýlit.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím jako nedůvodné zamítl, přičemž za stěžejní právní otázku označil, zda ze sporných přídělů lze uznat za naplňující podmínku tzv. historického majetku obce ty, které se uskutečnily v den či bezprostředně přede dnem zániku obecního vlastnictví (31. prosince 1949). S odkazem na svou judikaturu uvedený příděl z funkčních důvodů za příděl dle §2 zákona č. 172/1991 Sb. neuznal. Zároveň připomněl, že musí být chráněna dobrá víra vedlejších účastníků při nabytí vlastnického práva od jejich právního předchůdce. Vyjádřil se i k tvrzené neplatnosti veřejné dražby, v důsledku níž mělo trvat vlastnické právo státu k nemovitostem k datu 1. července 2000, přičemž upozornil na to, že obecné soudy nebyly oprávněny v restitučním řízení platnost tohoto aktu přezkoumávat.
Stěžovatel v první řadě upozorňuje na to, že obecné soudy vyložily klíčové ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb. způsobem neodpovídajícím přesnému znění a poškozujícím obce, neboť ve smyslu tohoto ustanovení postačovalo, pokud obce nabyly nemovitosti do svého vlastnictví dne 31. prosince 1949, přičemž zákon nehovoří o podmínce dlouhodobého nakládání či faktického hospodaření s nimi. Rozhodující je, že v daný den stěžovatel nemovitosti držel a mohl s nimi disponovat a užívat je. Stěžovatel zdůrazňuje, že současná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodpovídá jeho judikatuře před rokem 2006, kdy byl výklad v podstatě opačný (viz např. usnesení sp. zn. 28 Cdo 1739/2005, sp. zn. 28 Cdo 157/2006, sp. zn. 28 Cdo 244/2003 týkající se nemovitostí stěžovatele ve stejném areálu). Tím nastal stav, kdy v jednom areálu jsou některé nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele jako historický majetek obce dle §2 zákona č. 172/1991 Sb., což soudy deklarovaly ve svých rozhodnutích, a v pozdějších rozhodnutích stejné soudy naopak deklarují, že stěžovatel vlastníkem není. Dle názoru stěžovatele současná judikatura nerespektuje ani rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 423/97 ze dne 21. 10. 1998 (N 127/12 SbNU 221) vyjadřující se k okamžiku nabytí konfiskovaného majetku či sp. zn. IV. ÚS 147/96 ze dne 7. 4. 1997 (N 38/7 SbNU 265) týkající se přechodu majetku do vlastnictví obcí ex lege a nemožnosti následného provedení privatizace takového majetku podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovateli je známo i zmíněné ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., které však na danou věc nedopadá, neboť naplněno bylo již ustanovení §2 uvedeného zákona. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na aktuální nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 255/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 14/64 SbNU 143) a jeho závěry a znovu opakuje, že nastolený problém (změna judikatury Nejvyššího soudu) nebyl dosud řešen velkým senátem kolegia Nejvyššího soudu.
Stěžovatel má v souvislosti s chybným výkladem ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb. za to, že Nejvyšší soud, vázán námitkami stěžovatele, nebyl oprávněn posuzovat další nakládání s předmětnými nemovitostmi. Navíc nepovažuje názor Nejvyššího soudu stran veřejné dražby za správný, neboť privatizace podle zákona č. 427/1990 Sb. se týkala pouze státního majetku. Poukazuje též na to, že vydražitelem nemovitostí byl jiný subjekt (společnost INVESTIS, a. s.), která však cenu nezaplatila, neboť potvrzení o zaplacení ceny bylo vydáno na společnost Stavebniny INVESTIS, s. r. o., která se však dražby nezúčastnila.
Ústavní soud si vyžádal podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 odkázal na odůvodnění svého rozsudku včetně závěrů v něm uvedených, které korespondují s názory odvolacího soudu obsaženými v kasačním rozhodnutí. Ústavněprávní aspekty podané stížnosti ponechal plně na úvaze Ústavního soudu.
Městský soud v Praze uvedl, že ve věci postupoval zcela standardně, neboť vycházel z judikatury Nejvyššího soudu. Protože své závěry řádně odůvodnil, má za to, že tvrzená základní práva stěžovatele neporušil.
Nejvyšší soud poukázal na odůvodnění svého rozsudku, které považuje za jasné a srozumitelné. Uvedl, že si je vědom toho, že část jeho důvodů neobstojí, a to s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 255/11 (viz výše), a v tomto ohledu stěžovateli přisvědčil. Své teze interpretující právní stav k dalšímu eventuálnímu rozhodnému datu 1. července 2000 však považuje za "nepřímo" správné. Má za to, že bez pravomocného deklarování neplatnosti veřejné dražby ze dne 5. října 2000 však nelze oprávněně hovořit o její neplatnosti. Vlastníkem nemovitostí tak zůstala společnost Stavebniny INVESTIS, s. r. o., která je 28. 3. 2002 převedla na vedlejší účastníky. Ke dni 1. července 2000 tak nebyl vlastníkem stát a je nutno brát v úvahu právní jistotu ve vztahu k předmětným nemovitostem i dobrou víru vedlejších účastníků. Stěžovatel ostatně podal žalobu až v roce 2003, tedy 12 let po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359)a na navazující rozhodnutí téhož soudu.
Vedlejší účastníci ve svém obšírném vyjádření především odkázali na ustálený výklad práva, dle kterého bylo nabytí majetku v poslední den existence obecního zřízení pouze formálním aktem bez věcného obsahu, přičemž toto formální nabytí nezakládá právo obce majetek restituovat podle zákona č. 172/1991 Sb. Tato judikatura Nejvyššího soudu se vedlejším účastníkům jeví jako spravedlivá. Rozhodovací činnost Ústavního soudu však nepovažují za ustálenou a mají za to, že druhý senát Ústavního soudu není vázán dosavadní judikaturou prvního senátu, protože ji nelze považovat za konstantní. V opačném případě navrhují, aby druhý senát předložil věc plénu k zaujetí stanoviska, jež by judikaturu ujednotilo. V další části vyjádření vedlejší účastníci polemizují s názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 3177/11 ze dne 9. 5. 2012 (N 97/65 SbNU 305), který považují za nesprávný, neboť mají za to, že v případě "jednodenního" vlastnictví nejsou naplněny znaky vlastnické triády a že příděl byl vydán ke konci prosince 1949, kdy už bylo zjevné a dle tehdy platného a ještě neúčinného práva dané, že obecní zřízení bude zrušeno. Uvedený majetek tak dle názoru vedlejších účastníků rozhodně nespadá do kategorie historického majetku. Dle jejich přesvědčení nelze pominout ani důraz Nejvyššího soudu na dobrou víru. Upozorňují na to, že obec měla pořádkovou povinnost do jednoho roku zanést majetek do katastru, což neudělala, počkala si, až bude zveleben a pak se o něj začala soudit s odkazem na přídělový výměr, který nemohl být vedlejším účastníkům znám. K námitce o nejednotnosti judikatury Nejvyššího soudu uvádí, že na rozdíl od minulosti je nyní soudní judikatura v této otázce konstantní, takže není důvod pro rozhodnutí v kolegiu. S ohledem na uvedené považují vedlejší účastníci stížnost za věcně neoprávněnou a navrhují ji zamítnout nebo odmítnout.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně Ústavní soud opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu v projednávaném případě došlo.
Jádrem sporu před obecnými soudy (i základní otázkou vznesenou v ústavní stížnosti) je posouzení podmínek pro restituci tzv. historického majetku obcí podle §2 zákona č. 172/1991 Sb.
Zatímco obecné soudy dospěly s poukazem na svou aktuální judikaturu k závěru, že v daném případě nebyly naplněny předpoklady pro restituční nabytí majetku obcí ve smyslu §2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť rozhodnutí, na jehož základě měl stěžovatel nabýt v minulosti vlastnické právo, bylo vydáno 30. prosince 1949 a vzhledem k zániku obecního majetku ke dni 31. prosince 1949 nemohla být obec v tak krátké době schopna reálného výkonu svých vlastnických práv, stěžovatel setrval na svém názoru, že ve smyslu tohoto ustanovení postačovalo, pokud obce nabyly nemovitosti do svého vlastnictví ke dni 31. prosince 1949, přičemž zákon nehovoří o podmínce dlouhodobého nakládání či faktického hospodaření s nimi.
Skutkově i právně obdobnou problematikou se Ústavní soud podrobně zabýval na základě jiné ústavní stížnosti téhož stěžovatele (za účasti stejných vedlejších účastníků) v nálezu ze dne 9. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3177/11 (N 97/65 SbNU 305), dostupném též na http://nalus.usoud.cz.
V uvedeném rozhodnutí vyšel Ústavní soud ze závěrů nálezu ze dne 17. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 255/11 (N 14/64 SbNU 143) a shodně s ním konstatoval, že názor obecných soudů o tom, že k restituci historického majetku obcí je zapotřebí též reálného výkonu vlastnických oprávnění, nikoli pouze jednodenní či dvoudenní formální existence vlastnického práva, je v rozporu s předchozí judikaturou Ústavního soudu, vyjádřenou zejména v nálezu ze dne 21. října 1998 sp. zn. II. ÚS 423/97 (N 127/12 SbNU 221) právní větou "nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, a č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění pozdějších předpisů, je veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové. Pro nabytí vlastnického práva nebylo proto zapotřebí ani vkladu práva vlastnického do pozemkových knih (tzv. intabulací práva vlastnického neboli provedení knihovního pořádku), ani hmotného odevzdání nemovitosti". K podstatě věci Ústavní soud připomněl to, co již uvedl v nálezu ze dne 17. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 255/11, tedy že subjektivní vlastnické právo má abstraktní podobu, obvykle vyjádřenou do tzv. vlastnické triády, ovšem k jeho nabytí není nutný faktický výkon všech oprávnění, postačuje nabytí vlastnického práva v podobě možnosti určitého chování oprávněného subjektu - vlastníka, tj. v možnosti realizace užitné hodnoty a hodnoty směnné. Restituce historického majetku byla v §2 zákona č. 172/1991 Sb. založena právě na "pouhém" nabytí vlastnického práva, nikoli na jeho reálném výkonu (a contrario konstrukci přechodu vlastnického práva podle §1 téhož zákona). Vysvětlil též, že obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle §2 téhož zákona a přechodu podle §1 (srov. výslovnou koncepci §2a odst. 1 in fine "pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2").
Ústavní soud v uvedeném nálezu dal stěžovateli za pravdu i v tom, že dovolací soud se v napadeném rozsudku zřetelně odchýlil od dřívějších rozhodnutí, a v této souvislosti plně odkázal na svou judikaturu [nález ze dne 18. dubna 2007 sp. zn. IV. ÚS 613/06 (N 68/45 SbNU 107), nález ze dne 12. května 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU 473), nález ze dne 11. září 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09 (N 201/54 SbNU 497) ve znění opravného usnesení ze dne 26. října 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09 ], podle níž: "Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak. Podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Z dokazování provedeného Ústavním soudem nevyplynulo, že by byl dán důvod k výluce z tohoto postupu dle §20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Nastolený problém nebyl dosud velkým senátem kolegia Nejvyššího soudu řešen. Z vylíčení průběhu řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, se tedy nepochybně podává, že před přijetím napadeného rozhodnutí mělo být v procesu před Nejvyšším soudem vedeným aplikováno ustanovení §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tedy že ve věci měl rozhodující senát 28 Cdo mající jiný právní názor než v předcházejících věcech řízení přerušit a věc předložit velkému senátu kolegia. Pakliže tak neučinil a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce; příkaz, dle kterého ‚nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci' (čl. 38 odst. 1 Listiny), vyvěrá z požadavku plnění jednoho z principů demokratického právního státu (srov. čl. 1 Ústavy); nerespektování zákona (zde zákona o soudech a soudcích) ohledně toho, v jakém složení senátu má být věc rozhodována, představuje ve svých důsledcích i porušení čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy".
Není pochyb o tom, že i v nyní posuzované věci soudy obou stupňů interpretovaly naplnění podmínek pro restituci tzv. historického majetku obcí podle §2 zákona č. 172/1991 Sb. natolik extrémním způsobem, že se dostaly do rozporu s principy spravedlnosti, přičemž tím rezignovaly na svou povinnost zajistit spravedlivé řešení konkrétní restituční věci. Uvedený stav nenapravil ani soud dovolací, který se s postupem soudů nižších stupňů ztotožnil, aniž by vysvětlil, proč jeho současná rozhodovací praxe neodpovídá jeho judikatuře před rokem 2006, kdy byl výklad dané problematiky v podstatě opačný, ani proč nerespektoval výše citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 423/97 (vyjadřující se k okamžiku nabytí konfiskovaného majetku) či sp. zn. IV. ÚS 147/96 (týkající se přechodu majetku do vlastnictví obcí ex lege a nemožnosti následného provedení privatizace takového majetku podle zákona č. 427/1990 Sb.) a další na ně navazující rozhodnutí Ústavního soudu.
Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru vedlejších účastníků, že jeho judikatura vztahující se k výkladu ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb. není jednotná. V několika odmítavých usneseních [sp. zn. I. ÚS 1574/09 ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 3272/10 ze dne 29. listopadu 2010 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)] sice odlišný výklad Nejvyššímu soudu toleroval, jeho nálezová judikatura je však konzistentní, důsledně vycházející ze závěrů vyslovených v nálezech sp. zn. II. ÚS 423/97 a sp. zn. IV. ÚS 147/96 (srov. shora citované nálezy sp. zn. I. ÚS 255/11 a sp. zn. I. ÚS 3177/11). Uvedené závěry se plně uplatní i v nyní posuzované věci, přičemž druhý senát neshledal žádný důvod k tomu, aby se od nich odkláněl či aby věc předkládal plénu k zaujetí stanoviska.
Lze uzavřít, že zjevně nesprávnou interpretací konstrukce ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb., ústící do závěru, že k restituci historického majetku obcí nestačí pouze několikadenní existence vlastnického práva, ale je zapotřebí též reálného výkonu vlastnických oprávnění, bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud navíc tím, že se odchýlil od svých dřívějších opačných závěrů, aniž by věc předložil velkému senátu kolegia, zatížil své řízení vadou nesprávného obsazení soudu, čímž porušil právo stěžovatele na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny.
Pokud Nejvyšší soud v napadeném rozsudku posuzoval otázku dobré víry a právní jistoty vedlejších účastníků ve vztahu k předmětným nemovitostem, činil tak nad rámec dovolacích námitek. Soudy obou stupňů se totiž touto otázkou nezabývaly, neboť svá zamítavá rozhodnutí založily výhradně na závěru, že se nejednalo o historický majetek obce ve smyslu §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Ze strany Nejvyššího soudu tak šlo o "překvapivý" závěr, k němuž stěžovatel nedostal příležitost se vyjádřit. Bylo by proto předčasné, aby k němu zaujímal konečné stanovisko Ústavní soud.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, aniž by předjímal výsledek rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) uvedeného zákona zrušil.