ECLI:CZ:US:2014:2.US.2056.14.1
sp. zn. II. ÚS 2056/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Melkuse, zastoupeného Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem Růžová 17, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 4. 2012, č. j. 11 C 201/2009-91, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2013, č. j. 17 Co 562/2012-123, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, č. j. 25 Cdo 197/2014-183, za účasti Okresního soudu v Břeclavi, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje i ostatní podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými soudy zamítly jeho žalobu na náhradu škody vůči žalovanému Petru Morávkovi. Podstata tohoto sporu spočívala v tom, že stěžovatel v roce 2005 nabyl ve veřejné dražbě vlastnictví k automobilu, který se později neúspěšně snažil prodat v České republice. Následně na podzim téhož roku zplnomocnil žalovaného, aby jej prodal ve Francii. Ten jej však ve Francii pouze přenechal další osobě, která se měla stát jeho kupcem, avšak i přes následnou snahu nedošlo k uzavření kupní smlouvy, respektive k zaplacení kupní ceny, ani k navrácení automobilu stěžovateli (o tomto byl najisto zpraven v lednu 2007). Proto se stěžovatel domáhal žalobou ze dne 8. 10. 2008 po žalovaném uhrazení náhrady škody ve výši 192.399, 70 Kč.
2. Okresní soud v Břeclavi podanou žalobu stěžovatele nejprve rozsudkem ze dne 27. 10. 2010 zamítl z důvodu uplatněné námitky žalovaného promlčení nároku. Krajský soud v Brně nicméně usnesením ze dne 20. 9. 2011, č. j. 17 Co 10/2011-62, tento rozsudek k odvolání stěžovatele zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení, neboť závěr o promlčení nároku byl učiněn předčasně (stěžovatel neměl důvod se domnívat, že mu vznikla škoda již v roce 2005, nýbrž až v lednu 2007).
3. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností žalobu stěžovatele opět zamítl. V odůvodnění rozsudku především uvedl, že předmětem sporu je obsah plné moci (zejména ve vztahu k dohodnutému či nedohodnutému přenechání vozidla na území Francie), přičemž shledal, že pokud se zmocnitel (stěžovatel) se zmocněncem dohodli, že automobil bude ve Francii přenechán údajnému kupujícímu, tak žalovaný neporušil žádnou zákonnou povinnost (na rozdíl od osoby, která automobil převzala a nezaplatila za něj) a není tak v tomto řízení pasivně legitimován. Pokud by platil opak a stěžovatel žalovaného k přenechání automobilu nezmocnil, o vzniku škody se musel dozvědět již v říjnu 2005, a proto by byla žaloba podána po uplynutí promlčecí lhůty, neboť následné pátrání po vozidle bylo pouhým pokusem o reparaci škodlivého následku.
4. Podanému odvolání Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem nevyhověl, neboť rovněž dospěl k závěru, že se žalovaný nedopustil porušení žádné právní povinnosti, a tudíž není ve věci pasivně legitimován. Z postupu účastníků řízení je totiž zřejmé, že stěžovatel bez zbytečného odkladu dodatečně schválil jednání žalovaného (respektive překročení plné moci), který zanechal vozidlo ve Francii, aniž by je zde prodal, a za této situace nelze jeho jednání posoudit jako protiprávní. Proto soud považoval za zbytečné zabývat se námitkou promlčení, respektive tím, kdy vznikla škoda a kdy se žalobce o vzniklé škodě dozvěděl, neboť tato otázka by neměla na výsledek sporu vliv.
5. Tento rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Potvrdil přitom závěr odvolacího soudu, že nebyl naplněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, jelikož stěžovatel jednání žalovaného dodatečně schválil. Proto se nezabýval ani ostatními námitkami obsaženými v dovolání, neboť shledal, že ty již nemohly výsledek sporu ovlivnit.
6. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v překvapivosti rozhodnutí, neboť odvolací soud konstatoval, že stěžovatel nemá nárok na náhradu škody, protože postup vedlejšího účastníka dodatečně schválil, ačkoliv tato otázka nebyla v předchozím průběhu řízení žádným způsobem řešena. Veškeré důkazy v příslušných soudních spisech ostatně dle stěžovatele svědčí proti tomuto závěru odvolacího soudu, neboť žádný z jím provedených úkonů (jednotlivě i v souhrnu) nelze chápat jako kroky směřující k bezodkladnému dodatečnému schválení protiprávního jednání vedlejšího účastníka spočívajícího v překročení jeho zmocnění. Proto nese potvrzující rozsudek odvolacího soudu znaky překvapivého rozhodnutí, kterým došlo k porušení zásady dvojinstančnosti soudního rozhodování a právní jistoty a bylo tím zasaženo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Stěžovatel napadá rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to z důvodu uznání předchozích vad řízení a z důvodu absence odůvodnění ve věci relevantních argumentů. Závěrem stěžovatel brojí též proti postupu soudu prvého stupně, který prý porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu tím, že provedl jednání, na kterém vydal rozsudek, ačkoli se z tohoto jednání jeho právní zástupce řádně a včas omluvil.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud vyhodnotil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud považuje za nezbytné posoudit nejprve stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud své rozhodnutí opřel o skutečnost (souhlas žalobce s překročením dříve udělené plné moci žalovanému), která nebyla v předchozím řízení žádným způsobem řešena. V tomto však nemůže dát Ústavní soud stěžovateli za pravdu, neboť již z citovaného rozhodnutí okresního soudu se podává, že inkriminovaná skutečnost byla hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby, na čemž nic nemění ani to, že se okresní soud v odůvodnění vypořádával i s dalšími eventuálními důvody vedoucími k zamítnutí žaloby. Odůvodnění okresního soudu sice lze v tomto ohledu skutečně do určité míry považovat za nejasné (obzvláště za situace, kdy soud svá zjištění v odůvodnění nespojil s příslušnými ustanoveními tehdy platného občanského zákoníku), tuto nejasnost však zcela napravilo rozhodnutí odvolacího soudu, z něhož jsou zřejmé právní i skutkové důvody, vedoucí k vyřčeným závěrům. V žádném případě však nelze napadený rozsudek krajského soudu považovat za nové či překvapivé rozhodnutí, neboť je z něj patrno, že pouze zpřesnilo rozhodnutí soudu prvého stupně, a v tomto ohledu naplnilo smysl a účel dvojinstančnosti soudního řízení.
10. Nelze ostatně ani souhlasit se stěžovatelem v tom, že by vyřčené závěry byly v rozporu či by nesouvisely s dříve provedenými důkazy, neboť právě na jejich základě soudy shledaly, že žaloba je nedůvodná s ohledem na jednání stěžovatele ústící ve schválení překročení plné moci. Krajský soud tedy ve svém rozhodnutí řádně uvedl, jaké skutečnosti podporují nedůvodnost podané žaloby i odvolání proti rozhodnutí okresního soudu a zároveň na tato zjištění aplikoval příslušná ustanovení tehdy platného občanského zákoníku, přičemž se vypořádal i s relevantními argumenty stěžovatele.
11. Ústavní soud proto činí dílčí závěr, že krajský soud své rozhodnutí nezaložil na skutečnostech, které nebyly v předchozím řízení vůbec řešeny, a napadené rozhodnutí proto nelze považovat ani za překvapivé či rozporné s požadavky kladenými na rozhodnutí obecných soudů konstantní judikaturou Ústavního soudu.
12. Za této situace Ústavní soud přistoupil k přezkumu toho, zda do práv a svobod stěžovatele nezasáhly obecné soudy chybnou aplikací či interpretací dotčených právních norem nebo mylným výkladem právních úkonů účastníků sporného řízení.
13. K tomu Ústavní soud nejprve připomíná již opakovaně vyřčenou zásadu, dle níž není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Není proto nadán pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá článek 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Zároveň však ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)]. Této zásady se dovolává též stěžovatel, neboť považuje skutkové a z nich následně vyvozené právní závěry obecných soudů za nesprávné a ve své podstatě narušující jeho právo na spravedlivý proces.
14. Stěžejní otázkou v nyní projednávaném případě je, zda stěžovatel svým jednáním vůči vedlejšímu účastníkovi naplnil předpoklady pro dodatečné schválení dříve udělené a posléze překročené plné moci. Dle ustanovení §33 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) totiž platilo, že "překročil-li zmocněnec své oprávnění vyplývající z plné moci, je zmocnitel vázán jen pokud toto překročení schválil. Neoznámí-li však zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl, platí, že překročení schválil." Nejvyšší soud ve své judikatuře k tomuto dodatečnému schválení (tzv. ratihabici) doplnil, že ve své podstatě znamená, že vznikají stejné právní účinky, jako kdyby byl právní úkon již původně učiněn zmocněncem v rozsahu jeho oprávnění jednat. Jestliže tedy zmocnitel neoznámil osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu poté, co se o překročení oprávnění dozvěděl, nastává nevyvratitelná právní domněnka, že překročení schválil. Jinými slovy řečeno, zmocnitel je vázán jednáním zmocněnce, který překročil oprávnění vyplývající z plné moci, nejen tehdy, jestliže překročení oprávnění vyplývající z plné moci výslovně schválil, ale i tehdy, jestliže svůj nesouhlas s jednáním zmocněnce neoznámil druhé straně bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění z plné moci dozvěděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2008, veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nsoud.cz).
15. Z hlediska výkladu právních úkonů směřujících k dodatečnému schválení právních úkonů zmocněnce zmocnitelem je přitom klíčové, že pro ně není stanovena zvláštní forma. To znamená, že ke schválení právního úkonu může dojít písemně nebo ústně a že se tak může stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Důležitou roli v těchto případech sehrává interpretace právních úkonů vycházející ze zásad uvedených v ustanovení §35 odst. 2 a odst. 3 tehdy platného občanského zákoníku, dle nichž se právní úkony vyjádřené slovy vykládají nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, a právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen. Ústavní soud pak k výkladu právních úkonů doplnil, že ačkoliv objektivní právo upravuje základní argumenty a metody výkladu smluv a jiných právních úkonů, nejen že nepodává úplný výčet argumentů a principů, k nimž má soud při výkladu smluv přihlížet, ale nestanoví ani jednoznačnou formou vzájemné vztahy mezi jednotlivými interpretačními pravidly. Soud musí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých, v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit, s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat mechanicky. Takovýto přístup je zároveň přístupem moderní judikatury, která postupně nahrazuje formálně legalistický pohled na právo pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout nejlépe vyargumentovanou odpověď na právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu staví [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 436/05 ze dne 10. 7. 2008 (N 129/50 SbNU 131)].
16. Pokud nyní projednávaný případ posoudil Ústavní soud prizmatem výše uvedených principů plynoucích z právního řádu a soudní judikatury, dospěl k závěru, že stěžovatelova základní práva nebyla rozhodnutími obecných soudů porušena. Takto se předně ze spisového materiálu i napadených rozhodnutí podává, že stěžovatel se o překročení plné moci ze strany vedlejšího účastníka dozvěděl ihned po jeho návratu z Francie, přičemž i nadále s ním debatoval o naplnění dříve udělené plné moci. Ostatně, jak sám stěžovatel uvedl v odvolání proti prvému rozhodnutí okresního soudu, žalovaný ho o stavu prodeje automobilu již v roce 2005 informoval, přičemž stěžovatel s vysvětlením jeho postupu souhlasil a očekával úhradu kupní ceny v budoucnu, aniž by právně relevantně jeho jednání rozporoval. Za této situace tedy nelze jeho jednání hodnotit jinak než jako udělení (byť konkludentního) souhlasu s překročením dříve udělené plné moci, neboť svým jednáním dal najevo, že i přes její překročení doufá v naplnění jejího účelu, tj. dokončení prodeje automobilu v zahraničí. Na uvedeném nic nemění, že se o nenaplnění tohoto účelu, tj. neuskutečnění prodeje automobilu (respektive nezaplacení kupní ceny), najisto dozvěděl až s několikaletým zpožděním, kdy byl informován o vzniku škody. O překročení plné moci totiž měl dostatek informací již po návratu žalovaného z místa prodeje a pokud poté bez zbytečného odkladu neprojevil nesouhlas s překročením plné moci, založil nevyvratitelnou domněnku o její akceptaci. Takto na sebe vzal též riziko faktického neuskutečnění prodeje, respektive nezaplacení kupní ceny.
17. Ústavní soud v této souvislosti připomíná zásadu vigilantibus iura scripta sunt
- bdělým náležejí práva. Jak již vícekrát zdejší soud uvedl, jde o zásadu rozvíjenou v poměrech moderního právního státu, jež subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna, a nikoliv se spoléhat na ochranitelskou roli paternalistického státu - srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519). Takto sami jedinci nesou odpovědnost za průběh a výsledek svého právního jednání a je nezbytné dát jim k dispozici takové nástroje, aby svá práva mohli náležitě hájit. Takové nástroje poskytoval stěžovateli tehdy platný občanský zákoník, který mu umožnil ihned po zjištění, že vedlejší účastník překročil zmocnění jemu dané plnou mocí, vyvázat se z jeho jednání. Pokud tak ale neučinil, dal tím najevo souhlas s jednáním vedlejšího účastníka, přičemž by bylo proti smyslu dotčených ustanovení tehdejšího občanského zákoníku, aby tuto vůli mohl projevit zpětně s několikaletým odstupem. Ostatně i proto občanský zákoník hovořil o projevení nesouhlasu bez zbytečného odkladu, čímž chránil jak práva zmocněnce, tak třetí osoby, se kterou zmocněnec jednal; v opačném případě by mohly nastávat situace, kdy by zmocnitel i s delším časovým odstupem namítal překročení udělené plné moci, čímž by docházelo k narušení právní jistoty v závazkových vztazích.
18. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že soud prvého stupně provedl nařízené závěrečné jednání i přesto, že jeho právní zástupce řádně požádal o odročení z důvodu aktuálního zhoršení zdravotního stavu. Možnost odročit jednání upravuje ustanovení §119 občanského soudního řádu, podle něhož může být jednání odročeno jen z důležitých důvodů, které musí být sděleny. Ústavní soud ve vztahu k tomuto ustanovení již dříve uvedl, že posouzení uplatňovaných důvodů k odročení jednání je plně v kompetenci soudu, který ve věci jedná. Nicméně i v takovém případě musí mít soud na zřeteli práva účastníků řízení, k nimž nepochybně patří právo na projednání věci v jejich přítomnosti nebo v přítomnosti jejich zvoleného právního zástupce [nález sp. zn. I. ÚS 136/99 ze dne 5. 9. 2000 (N 129/19 SbNU 193)].
19. V nyní projednávané věci se však ze soudního spisu podává, že se okresní soud žádostí o odročení jednání řádně zabýval a k jejímu nevyhovění dospěl na základě zjištěných skutečností, získaných z vlastní iniciativy (viz především dotaz na Centrálním příjmu nemocnice, zda lékařka, která vystavila právnímu zástupci stěžovatele zprávu o zhoršeném zdravotním stavu, měla v inkriminovaný den službu, přičemž bylo zjištěno, že v tento den měli službu jiní lékaři). Obecný soud tak své závěry o nevěrohodnosti proklamovaných důvodů uvedených v žádosti o odročení jednání opřel o konkrétní skutečnosti a nelze je tedy hodnotit jako pouhé domněnky. Za této situace, kdy okresní soud žádosti o odročení jednání nevyhověl, proto nelze z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout. Okresní soud totiž přesvědčivě vyložil, že v souladu s ustanovením §119 občanského soudního řádu nebyly dány zákonem předvídané důležité důvody pro odročení dříve nařízeného jednání. Takto tedy nemohlo dojít ani k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, neboť navíc jemu samotnému nic nebránilo se soudního jednání zúčastnit a eventuálně si též zvolit náhradního právního zástupce.
20. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu (který se plně ztotožnil s dříve vyřčenými závěry krajského soudu), a nevypořádání se s jeho argumenty. Zdejší soud k této námitce musí nejprve konstatovat, že Nejvyšší soud nepochybil, pokud nepovažoval za potřebné zabývat se dalšími argumenty dovolatele, jež se netýkaly podstaty řešeného problému, neboť ty již nemohly nic změnit na výsledku sporu (viz především otázka právního režimu závazkového vztahu či promlčení uplatňovaného nároku). Ve věci vypořádání se s námitkami týkajícími se nyní relevantního právního problému (tj. otázky dodatečného schválení překročení plné moci) však musí Ústavní soud dát stěžovatelovi částečně za pravdu, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu se skutečně nachází na samotné hranici přezkoumatelnosti.
21. Jak zdejší soud uvedl již dříve, jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014). Takto nazíráno lze odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu označit za nadmíru stručné, přičemž v něm v zásadě nejsou vyloženy právní ani faktické důvody, které Nejvyšší soud vedly k odmítnutí podaného dovolání, nýbrž jsou pouze zopakovány argumenty, na nichž spočívala předchozí rozhodnutí okresního a krajského soudu. Na druhé straně však Ústavní soud zdůrazňuje, že za situace, kdy dovodil - jak je uvedeno výše - zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti ve vztahu k předchozím rozhodnutím, neboť výklad běžného práva učiněný prvoinstančním i odvolacím soudem nevybočil z mezí ústavnosti, bylo by zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu pro nedostatek jeho odůvodnění rozhodnutím nepřípustně formalistickým, jež by na ústavně konformním rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo nic změnit [srov. stejné závěry zdejšího soudu vyřčené v usnesení sp. zn. I. ÚS 57/04 ze dne 3. 8. 2004 (U 41/34 SbNU 407)]. Proto tedy Ústavní soud nepřistoupil ke kasaci napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť by takovéto kasační rozhodnutí bylo čistě formalistickým a ve své podstatě by ani stěžovateli nepřineslo žádaný výsledek.
22. Ze shora vyřčených důvodů proto Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu