ECLI:CZ:US:2014:2.US.2226.14.1
sp. zn. II. ÚS 2226/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Cinka, t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem se sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře ze dne 16. 6. 2014 sp. zn. ZT 47/2014 a proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství Středočeského kraje, územní odbor Kutná Hora, oddělení služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 28. 5. 2014 č. j. KRPS-185722-3/TČ-2014-010571-VOJ, za účasti Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře a Policie ČR, Krajské ředitelství Středočeského kraje, územní odbor Kutná Hora, oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Okresní státní zastupitelství v Kutné Hoře (dále též "okresní státní zastupitelství") zamítlo jako nedůvodnou jeho stížnost brojící proti usnesení Policie ČR, krajské ředitelství Středočeského kraje, územní odbor Kutná Hora, oddělení služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "Policie ČR"). Citovaným usnesením Policie ČR zahájila proti stěžovateli trestní stíhání pro spáchání přečinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1 zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník").
2. Stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva; konkrétně měl být porušen čl. 4 odst. 1, 3 a 4 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v nedostatečném popisu skutku, pro který je trestně stíhán, což způsobuje nepřezkoumatelnost citovaných usnesení. Náležitosti, požadované ustanovením §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak nebyly splněny. Okresní státní zastupitelství se přitom nevyjádřilo ke konkrétním námitkám stěžovatele a jeho stížnost zamítlo pouhým odkazem na spisový materiál.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí či zásahu orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí či namítaný zásah nejsou vzhledem ke své povaze, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení orgánů veřejné moci (okresního státního zastupitelství a Policie ČR) však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem předmětných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení i se skutečnostmi vyplývajícími z dosavadního průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V prvé řadě musí Ústavní soud z hlediska ústavněprávního přezkumu ústavní stížností napadeného usnesení konstatovat, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) nalézajícího výrazu v prima facie nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)].
6. Podobně Ústavní soud tuto zdrženlivost prolomil při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511102 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)]. Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze přitom spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.
7. Současně je nicméně třeba zdůraznit, že pokud jde o otázku popisu a právního posouzení skutku, jehož nedostatečnost stěžovatel namítá, tak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; trestná činnost tedy "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (§176 trestního řádu; srov. výše cit. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03). Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.
8. S ohledem na shora vyřčené Ústavní soud dospěl v nyní projednávané věci k závěru, že z napadeného usnesení Policie ČR je dostatečně patrno, pro jaký přečin bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání a o jaký skutek se jednalo. Z výroku tohoto usnesení totiž plyne, že tohoto přečinu se měl stěžovatel dopustit neoprávněnou distribucí pervitinu, přičemž je zde blíže specifikováno, o jaké čtyři osoby se jednalo, kde k tomuto prodeji došlo a v jakém množství byl pervitin a v jaké ceně prodáván. Takovéto vymezení skutku považuje Ústavní soud za odpovídající požadavkům, vyplývajícím z ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Citované usnesení okresního státního zastupitelství, kterým byla zamítnuta stížnost proti tomuto usnesení Policie ČR, ještě samozřejmě nepředstavuje usnesení o zahájení trestního stíhání, takže jeho výrok přirozeně neobsahuje náležitosti dle §160 odst. 1 trestního řádu. V jeho odůvodnění je však dostatečně vyloženo, na základě jakých skutečností je zahájení trestního stíhání stěžovatele důvodné a zejména je zde výslovně uvedeno, že z výpovědí těchto čtyř jmenovaných osob bylo zjištěno, že jim stěžovatel poskytoval pervitin, kdy a v jakém množství.
9. Pokud stěžovatel brojí proti tomu, že okresní státní zastupitelství zamítlo jeho stížnost na základě spisového materiálu a "nepřezkoumávalo napadené rozhodnutí, nýbrž pouze spisový materiál", dopouští se značného nepochopení postupu v tomto řízení, neboť prakticky vždy platí, že přezkumný orgán samozřejmě hodnotí zákonnost a věcnou správnost napadeného rozhodnutí, nicméně musí tak logicky činit zejména na základě spisu, který byl shromážděn jako podklad tohoto rozhodnutí. Právě z tohoto spisu je totiž patrno, zda přezkoumávané rozhodnutí je dostatečně podloženo shromážděnými důkazy a zda tedy "prvostupňový orgán" rozhodl v souladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, anebo zda se naopak jedná z jeho strany o nepřípustné vybočení.
10. Lze tak uzavřít, že Policie ČR i okresní státní zastupitelství v odůvodněních napadených rozhodnutí náležitě popsaly skutková zjištění, dostatečně uvedly, z jakých důvodů (právních i faktických) postačují získané poznatky k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a adekvátně tak vymezily skutek, pro který byl stěžovatel obviněn. Postup těchto orgánů činných v trestním řízení tedy nesvědčí o libovůli či o zřejmém odepření spravedlnosti, které by byly důvodem ke zcela výjimečnému zásahu Ústavního soudu do přípravné fáze trestního procesu a dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení tak ve věci stěžovatele netrpí zjevným excesem, který by byl způsobilý dosahovat ústavní intenzity.
11. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu