ECLI:CZ:US:2014:2.US.2337.13.1
sp. zn. II. ÚS 2337/13
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 7. května 2014 sp. zn. II. ÚS 2337/13 ve věci ústavní stížnosti Jiřiny Ungrmanové, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem, AK se sídlem Lukavecká 1732, 193 00 Praha 9 - Horní Počernice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 4. 2013 č. j. 5 C 200/2011-30 ve výroku o náhradě nákladů řízení, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníka řízení.
Výrok III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 4. 2013 č. j. 5 C 200/2011-30 se ruší, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu vydaného v řízení o zaplacení dvakrát 206 Kč s příslušenstvím, a to ve výroku, jímž jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
2. Z vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 17 C 2370/2001 a sp. zn. 17 C 2354/2001 vyplynulo, že v březnu 2002 Obvodní soud pro Prahu 7 vyhověl žalobám Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., a zavázal stěžovatelku povinností zaplatit žalobci žalované částky a uhradit mu náklady řízení. Stěžovatelka napadla rozsudky žalobami pro zmatečnost (řízení vedené pod sp. zn. 5 C 200/2011), které Obvodní soud pro Prahu 7 spojil ke společnému projednání, vyhověl jim a napadené rozsudky zrušil pro vady řízení. Po zopakování dosavadních výsledků řízení a po zjištění, že nemá k dispozici žádné doklady, které by prokázaly, že stěžovatelka spáchala přestupky proti přepravnímu řádu městské hromadné dopravy, žaloby Dopravního podniku hl. m. Prahy zamítl (výroky I a II). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení obvodní soud využil svého moderačního práva a žalované stěžovatelce, byť byla ve sporu úspěšná, náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III). Důvody hodné mimořádného zřetele soud shledal v tom, že již zpětně nebylo možné prokázat okolnosti týkající se spáchání přestupku v městské hromadné dopravě z důvodu absence listinných důkazů.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka označila důvody, o které obecný soud opřel své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, za nedostatečné a zcela vyloučila, že by je bylo možné vztáhnout i na řízení o žalobě pro zmatečnost. Poukázala též na to, že Obvodní soud pro Prahu 7 při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., který umožňuje ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat, řádně neposoudil všechny okolnosti konkrétní věci; nezkoumal majetkové poměry účastníků řízení, nevzal v úvahu nesrovnatelně slabší majetkovou pozici stěžovatelky, nezohlednil, že se musela bránit více exekucím, vedeným proti ní vedlejším účastníkem, a že na svoji obranu za pomoci právního zástupce musela vynaložit nemalé peněžní prostředky (vyčíslené ve výši 25 609 Kč). Především však namítla, že nemožnost prokázat žalobní tvrzení je důvodem pro zamítnutí žaloby, nikoliv důvodem hodným zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné protistraně, zejména když ona sama důkazní nouzi žalobce nezavinila ani k ní nepřispěla. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka upozornila, že jí Obvodní soud pro Prahu 7 neposkytl žádný prostor k tomu, aby se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva mohla vyjádřit a vznést k němu svá tvrzení a důkazní návrhy.
4. Obvodní soud pro Prahu 7 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 1. 2014 plně odkázal na písemné vyhotovení rozsudku s tím, že nemá, co by k věci dodal.
5. Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., zastoupený JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, AK se sídlem Sokolská 60, Praha 2, se podáním ze dne 21. 1. 2014 vzdal postavení vedlejšího účastníka ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. S ohledem na obsah obou sdělení nebyla tato sdělení komunikována stěžovatelce k případné replice.
7. Ústavní soud po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti a její přípustnosti přistoupil k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí v rozsahu, jak byl stěžovatelkou vymezen, a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ve věci rozhodl bez konání ústního jednání, neboť měl za to, že by žádné další objasnění nepřineslo; Ústavní soud též neprováděl ve věci dokazování, vyšel toliko ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 7.
8. Součástí ústavněprávní argumentace stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny byla výtka, že Obvodní soud pro Prahu 7 pochybil mimo jiné též v tom, že stěžovatelku předem nevyrozuměl o svém záměru uplatnit moderační právo, a nedal jí tak možnost vyjádřit se k aplikaci §150 o. s. ř., aby mohla uplatnit tvrzení a námitky, jimiž by zamýšlený postup soudu případně zvrátila.
9. Aplikací a interpretací ustanovení §150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje obecnému soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Přestože k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces přistupuje zdrženlivě, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod, neztrácí ze zřetele, že rozhodnutí o nákladech řízení je integrální součástí řízení jako celku [srov. nález sp. zn. III. ÚS 455/01 ze dne 2. 5. 2002 (N 57/26 SbNU 113), nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) a další].
10. V podústavní rovině představuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení postup zákonem předvídaný a dovolený, z hlediska zachování práva na spravedlivý proces je však podmíněn tím, že obecný soud, shledá-li pro takový závěr odpovídající důvody, jež musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, odklon od pravidla vyjádřeného v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a využití zákonné výjimky řádně a přesvědčivě odůvodní. Ústavní soud stanovil jisté ústavněprávní limity vztahující se k povinnosti obecného soudu řádně a přesvědčivě odůvodnit své rozhodnutí nepřiznat náhradu nákladů řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. května 2001 (N 75/22 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 454/04 ze dne 15. února 2005 (N 29/36 SbNU 337)], vyjádřil se též k rozsahu uvážení, kterým obecný soud disponuje ve vztahu k vlastnímu posouzení otázky existence důvodů hodných zvláštního zřetele [srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. září 2004 (N 130/34 SbNU 317), nález sp. zn. IV. ÚS 199/05 ze dne 20. března 2006 (N 63/40 SbNU 623), nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. listopadu 2008 (N 189/51 SbNU 307)], a zaujal stanovisko i k procesním podmínkám aplikace ustanovení §150 o. s. ř.
11. Náhled na postup obecného soudu před vydáním rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku řízení Ústavní soud precizoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309). V něm vyložil, že požadavek na vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí vypořádat, je třeba vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení, a je třeba ho uplatnit i při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení. Nemá-li totiž účastník řízení po rozhodnutí soudu procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, je nucen vznášet je poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska podústavního práva [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1378/07 ze dne 31. 10. 2007 (N 176/47 SbNU 347), nález sp. zn. IV. ÚS 1391/07 ze dne 5. 6. 2008 (N 102/49 SbNU 515), nález sp. zn. IV. ÚS 215/09 ze dne 3. 3. 2009 (N44/52 SbNU 443), nález sp. zn. II. ÚS 2189/09 ze dne 10. 6. 2010 (N 124/57 SbNU 551) a další].
12. Právem na kontradiktorní řízení jako součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se opakovaně zabývá i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Dle jeho rozhodovací praxe není právo na kontradiktorní řízení absolutní a jeho šíře se může lišit v závislosti na zvláštnostech dotčeného řízení, pokud se však ve sporu objeví nečekaný obrat, zvláště při řešení otázky, o níž lze rozhodnout diskrečně, je třeba dbát na to, aby soud nezaložil své rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly během řízení projednány a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník. Tuto zásadu Evropský soud vztáhl i na případy sporů v oblasti nákladů. Ty představují druhotný aspekt procesu (ve kterém se rozhoduje o občanských právech a závazcích), což může odůvodnit skutečnost, že soud není povinen umožnit projednání všech skutkových a právních skutečností, jež jsou pro rozhodnutí o nich určující, a může být též omezena možnost účastníků vyjádřit své stanovisko k otázce nákladů, přesto by však neměli být překvapeni nečekaným a nepředvídaným obratem (srov. rozsudek ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10, §44 a násl., dostupný na http://hudoc.echr.coe.int/). V citovaném rozsudku Evropský soud zvážil všechny okolnosti případu a poté konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy s tím, že stěžovatel měl právo být výslovně vyzván, aby ve vhodném okamžiku vyjádřil své stanovisko ohledně případného použití ustanovení §150 o. s. ř. (§57).
13. Vztáhnuv shora uvedené požadavky na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že Obvodní soud pro Prahu 7 nerozhodl o použití §150 o. s. ř. v souladu s kautelami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak byly shora vyloženy. Jak vyplynulo z protokolu o jednání dne 29. 4. 2013, obvodní soud nedal před svým rozhodnutím nijak najevo, že uvažuje o použití možnosti dané ustanovením §150 o. s. ř. a neumožnil stěžovatelce, aby uplatnila námitky, kterými by mohla postup soudu zvrátit. Povinnost soudu vytvořit stěžovatelce procesní prostor pro uplatnění jejích argumentů pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení byla v projednávaném případě o to naléhavější, neboť bylo rozhodováno v jediném stupni; proti rozsudku nebylo přípustné odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.).
14. Další námitky, jež se vztahovaly k samotnému posouzení existence důvodů hodných zvláštního zřetele při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. či dalších okolností případu, Ústavní soud nezkoumal. Vyhověním ústavní stížnosti se stěžovatelce otevírá procesní prostor, ve kterém jí obvodní soud umožní, aby se před přijetím nového rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyjádřila k uvažované aplikaci §150 o. s. ř. a uplatnila v tomto směru svoje návrhy a tvrzení, se kterými se soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádá.
15. Ústavní soud naopak nepřisvědčil tvrzenému porušení práva na právní pomoc v řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatelka byla od zahájení řízení o žalobách pro zmatečnost v řízení a po celou dobu jeho trvání před Obvodním soudem pro Prahu 7 právně zastoupena, právní zástupce, byť v substituci, se účastnil ústního jednání a bylo mu doručováno ústavní stížností napadené rozhodnutí; stěžovatelka tak v tomto směru neutrpěla žádnou újmu. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť ze spisu nevyplývá nic, co by svědčilo o nerovném přístupu soudu k účastníkům řízení, v tomto směru stěžovatelka ostatně žádné relevantní argumenty nepředložila.
16. Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v záhlaví citovaný rozsudek v jeho výroku o náhradě nákladů řízení zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.