ECLI:CZ:US:2014:2.US.2703.13.1
sp. zn. II. ÚS 2703/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Milany Paťkové, zastoupené advokátem Ladislavem Ejemem, se sídlem Eliášova 998, Česká Lípa, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2013, č. j. 22 C 174/2012-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Namítá zejména porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení náhrady škody ve výši 8 590,- Kč s úroky z prodlení. Žalobkyně se domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení uvedené částky, představující náhradu škody odpovídající zaplaceným soudním poplatkům za odvolání a dovolání.
Stěžovatelka v řízení předcházejícím řízení o náhradě škody podala proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které jí bylo doručeno osobním převzetím dne 9. 4. 2010, odvolání. Odvolání podala k poštovní přepravě 19. 1. 2011. Soud prvního stupně po obdržení odvolání nejprve vyzval stěžovatelku usnesením ze dne 21. 2. 2011 k úhradě soudního poplatku za odvolání. Po jejím uhrazení bylo odvolání stěžovatelky podle §208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, pro opožděnost odmítnuto. Následně stěžovatelka podala na základě nesprávného poučení o přípustnosti dovolání tento mimořádný opravný prostředek k Nejvyššímu soudu. Opět byla vyzvána k uhrazení soudního poplatku za dovolání, když po jeho uhrazení bylo její dovolání odmítnuto pro nepřípustnost.
II.
Stěžovatelka podala proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ústavní stížnost. Domnívá se, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když stěžovatelku zcela nedůvodně vyzval k zaplacení soudního poplatku, neboť lhůta k podání odvolání dávno uplynula a soud prvního stupně musel vědět, že rozsudek je již pravomocný a že tedy úhrada soudního poplatku je nedůvodná a bude rozhodnuto usnesením, kterým bude odvolání pro opožděnost odmítnuto. Tím vznikla na základě nesprávného úředního postupu stěžovatelce škoda v částce 8 590,- Kč (soudní poplatek za podané odvolání) a v částce 2 000,- Kč (soudní poplatek za podané dovolání). Co se týče dovolání, stěžovatelka byla nesprávně poučena o přípustnosti dovolání a poté, co dovolání podala, byla vyzvána k úhradě soudního poplatku, jenž uhradila, a které Nejvyšší soud poté pro nepřípustnost odmítl. Uvádí však, že před vydáním ústavní stížností napadeného rozsudku žalovaná (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) nárok ve výši 2 000,- Kč za soudní poplatek za dovolání uznala a dobrovolně uhradila.
Stěžovatelka dále vytýká soudu, že nesprávně rozhodl o nepřiznání zákonných úroků z prodlení, jakož i o náhradě nákladů řízení.
III.
Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.
Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
Stěžovatel musí tedy tvrdit existenci ústavněprávní relevantní újmy, jež nastala v jeho právní sféře na základě rozhodnutí obecného soudu. Ústavní soud však považuje za nutné upozornit na zvláštní přístup k újmám, dovozovaným u tzv. bagatelních věcí, jak je tomu v posuzovaném případě.
Za bagatelní věci jsou v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu považovány žaloby na peněžité plnění nepřevyšující přibližně částku 10 000,- Kč. V takových případech je ústavní stížnost zpravidla vyloučena, s výjimkou naprosto extrémních pochybení obecného soudu, které výrazným způsobem zasahují do základních práv stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3245/10, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1393/11). V těchto věcech Ústavní soud vymezil, že bagatelní částky, často jen pro svou výši, nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod, a dovodil zjevnou neopodstatněnost takové ústavní stížnosti, protože schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Uvedl též, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Pokud jde o bagatelní věci, Ústavní soud je toho názoru, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v daném případě. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum u tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. V tomto ohledu je třeba poukázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
V posuzovaném případě je intenzita zásahu do stěžovatelčiných práv tak nízká, že jí nelze poskytnout ústavněprávní ochranu.
Ústavní soud dodává, že hodnocení, zda jde o tzv. bagatelní věc či nikoli, v řízení před Ústavním soudem je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal jiné významné okolnosti, které by nasvědčovaly porušení základních práv stěžovatelky a odůvodňovaly tedy zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud je toho názoru, že obecný soud postupoval správně, rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, rozvedl, jakými úvahami se řídil a proč považuje postup soudu v předchozím řízení (kterým byla stěžovatelka nejprve vyzvána k zaplacení soudního poplatku a po jeho splnění soud přistoupil k odmítnutí odvolání pro opožděnost) za správný. Postup soudu podrobně odůvodnil, když uvádí, že soudní poplatek je třeba vybrat, i když odvolání bylo podáno opožděně. Zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku má totiž přednost před odmítnutím odvolání pro opožděnost. Pro opožděnost může být odvolání odmítnuto pouze tehdy, nejsou-li splněny podmínky pro zastavení odvolacího řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku z odvolání, neboť zastavením odvolacího řízení z toho důvodu zaniká poplatková povinnost, zatímco při odmítnutí odvolání pro opožděnost se soudní poplatek z odvolání nevrací. Své závěry opírá o odbornou literaturu - komentář k občanskému soudnímu řádu. Dospěl k závěru, že absentuje nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí a chybí tak předpoklad odpovědnosti státu za škodu. Soudní poplatek za podané dovolání v částce 2 000,- Kč byl dobrovolně žalovanou uhrazen, proto nemůže být předmětem náhrady škody. V tomto ohledu netrpí závěry soudu prvního stupně žádnými vadami, v nichž by bylo možné spatřovat ústavněprávní dimenzi.
Ústavní soud jen podotýká, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada "vigilantibus iura scripta sunt" ("bdělým náležejí práva"), kterou lze pro daný případ vyložit tak, že bylo na stěžovatelce, aby svá práva uplatnila včas a řádně. V nedůsledném procesním postupu stěžovatelky nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, jak stěžovatelka uvádí.
Pokud jde o nákladový výrok, který stěžovatelka napadá, z ústavní stížnosti není zřejmé, jaké skutečnosti soudu vytýká, když bylo rozhodnuto podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu a contrario, neboť procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly. K problematice nákladů řízení zaujímá Ústavní soud rezervovaný postoj a provádí omezený ústavněprávní přezkum této materie, když rozhodování o nákladech řízení před soudy je zásadně věcí těchto soudů, v čemž lze spatřovat nezávislost soudního rozhodování. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávních rozměrů v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat např. při svévolné aplikaci příslušných ustanovení zákona. Výroku rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení proto nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jejímu právnímu názoru, ale je jí zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecný soud opřel rozhodnutí o názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
IV.
Vzhledem ke shora uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2014
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu