ECLI:CZ:US:2014:2.US.303.14.1
sp. zn. II. ÚS 303/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele INDUSTRY PLANT LG a. s., (nyní HEAVY MACHINERY SERVICES a. s.), se sídlem Jana Pernera 159, České Velenice, IČ 467 11 201, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 27, Praha 2, proti příkazům k odnětí věci Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2013 č. j. OKFK-257/TČ-2009-252201 a proti jinému zásahu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem, spočívajícímu v zadržování zabavených věcí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 1. 2014, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým Ústavní soud zruší v záhlaví uvedené příkazy k odnětí věci a zakáže Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv a svobod dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a přikáže obnovit stav před porušením tím, že vydá Mgr. Miroslavu Krutinovi a Petru Boháčovi věci odňaté dne 25. 7. 2013.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh se podává, že v trestní věci vedené proti obviněným Radku Rybáčkovi a spol., stíhaných pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku byly na základě příkazů k prohlídce jiných prostor a pozemků, vydaných Okresním soudem v Lounech, zabaveny movité věci ve vlastnictví společnosti LEGIOS a. s. (dále též "stěžovatel"). Nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3370/10 ze dne 23. 2. 2012 a sp. zn. II. ÚS 2979/10 ze dne 29. 3. 2012 byly uvedené příkazy zrušeny a Polici ČR bylo zakázáno pokračovat v porušování základních práv a svobod dle čl. 12 odst. 1 Listiny a přikázáno obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při prohlídce jiných prostor a pozemků. Usnesením příslušného policejního orgánu ze dne 4. 10. 2012 bylo podle §80 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o vydání věcí společnosti LEGIOS a. s.
3. Napadenými příkazy, vydanými poté, co byla společnost LEGIOS vyrozuměna o možnosti vyzvednutí zabavených věcí a kdy advokát Mgr. Miroslav Krutina, zmocněný k převzetí části věcí a daňový poradce Petr Boháč, zmocněný k převzetí další části věcí, podepsali dne 25. 7. 2013 protokol o převzetí věci, policejní orgán po předchozí neúspěšné výzvě k vydání věci rozhodl podle §79 odst. 1 tr. ř. o odejmutí věcí (blíže specifikovaných v příkazech) Mgr. Miroslavu Krutinovi a Petru Boháčovi. Proti uvedeným příkazům podala společnost LEGIOS a. s., ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2928/13 ze dne 4. 12. 2013 odmítnuta s tím, že stěžovatel dosud nevyčerpal procesní prostředek k ochraně jeho práva, a to podnět k dozoru státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení dle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř. Stěžovatel se poté obrátil na Vrchní státní zastupitelství v Praze s podnětem k dozoru (v rámci něhož navrhoval zrušení příkazů k odnětí věci), jenž byl předložen k vyřízení Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které stěžovatele o výsledku přezkoumání postupu dozorové státní zástupkyně a policejního orgánu ve věci č. j. OKFK-257/TČ-2009-252201 vyrozumělo podáním ze dne 20. 11. 2013 č. j. 5 NZT 7/2011-150. K přezkoumání, zda samotná realizace výzvy k vydání věci, resp. následný postup při odnětí věcí byl v souladu se zákonem, věc vrátilo vrchnímu státnímu zastupitelství. Vyrozuměním vrchního státního zastupitelství ze dne 10. 12. 2013 č. j. 7 VZV 15/2012-1576 byl stěžovatel informován, že postup policejního orgánu při realizaci výzvy k vydání věci a následném odnětí věcí byl proveden v souladu se zákonem.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení, které bylo završeno vydáním napadených příkazů k odnětí věci. Má za to, že uvedenými příkazy a následným zásahem policejního orgánu byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Vyslovuje přesvědčení, že v jeho případě byla míra libovůle v rámci postupu policejního orgánu taková, že je namístě, aby byla předmětem přezkumu Ústavního soudu. Zdůrazňuje, že již v minulosti byly předmětné movité věci proti jeho vůli odebrány na základě neústavních příkazů k prohlídce jiných prostor a pozemků, následně zrušených nálezy Ústavního soudu. Policejní orgán však povinnostem uloženým v nálezech nedostál, neboť vydání zabavených věcí bylo pouze formálním aktem, po kterém následovalo jejich odnětí, aniž by došlo k faktickému převzetí věcí. Stěžovatel namítá, že takovým postupem je obcházen závazný nález Ústavního soudu a policejní orgán se tak snaží fakticky zhojit předchozí nezákonný postup, který by mohl sloužit jako precedent pro budoucí obdobné případy "legalizace" nezákonně odňatých důkazů. Dle názoru stěžovatele příkazy neobsahují odůvodnění ani informaci o tom, že by policejní orgán měl k vydání příkazů kvalifikovaný a dostatečně určitý souhlas státního zástupce. Má za to, že předchozí souhlas státního zástupce musí směřovat vůči konkrétní osobě a vůči konkrétním věcem. Stěžovatel konečně poukazuje na ustanovení §78 odst. 2 tr. ř., a vyslovuje přesvědčení, že Miroslav Krutina jako advokát a Petr Boháč jako daňový poradce nebyli povinni listiny vydat, neboť jejich obsah podléhá povinnosti mlčenlivosti mezi advokátem (daňovým poradcem) a jeho klientem. Nadto odnětí listin Miroslavu Krutinovi mělo být dle ustanovení §85b tr. ř. provedeno za součinnosti České advokátní komory.
5. Dříve, než Ústavní soud přikročí k přezkumu opodstatněnosti ústavní stížnosti, je povinen ověřit splnění podmínek její projednatelnosti. V posuzované věci zjistil, že ústavní stížnost splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a že ji podal oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel. Na tom nic nemění okolnost zjištěná z veřejného rejstříku, vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích, oddíl B, vložka 2172, o výmazu obchodního názvu stěžovatele INDUSTRY PLANT LG a. s., a zápisu jeho nového názvu HEAVY MACHINERY SERVICES a. s., dnem 17. 3. 2014.
6. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu příslušných listin dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mj. tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek považovat za spravedlivé.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996, N 43/5 SbNU 363 a sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000, N 30/17 SbNU 221), za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006).
9. Institut odnětí věci představuje legitimní omezení vlastnického práva ve prospěch veřejného zájmu, kterým je v případě všech zajišťovacích institutů, zasahujících do práva vlastnit majetek, kromě zájmu na náležitém zjištění trestných činů i zájem na spravedlivém potrestání pachatelů a snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Jestliže někdo nesplní svou povinnost vydat věc vyplývající z ustanovení §78 trestního řádu, nastupuje sankce v podobě odnětí věci podle ustanovení §79 trestního řádu, kterou se zajišťuje věc důležitá pro trestní řízení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1992/09 ze dne 3. 9. 2009). Je však toliko dočasným zajišťovacím opatřením, jež má předejít zmaření účelu trestního řízení. Je proto nutné, aby orgány činné v trestním řízení respektovaly princip proporcionality, a tudíž, aby odnětí věci trvalo jen po dobu, jež je nezbytně nutná pro účely trestního řízení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2970/09 ze dne 15. 3. 2010).
10. Stěžovatel považuje příkazy k odnětí věci, na základě nichž policejní orgán zmocněncům odňal věci zabavené při prohlídce jiných prostor bezprostředně poté, kdy jim je vydal, za nezákonné a neústavní, a to zejména proto, že nerespektují závazný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2979/10. Důvodem pro vydání uvedeného nálezu, jímž byly zrušeny příkazy k prohlídce jiných prostor vydané ve stádiu před zahájením trestního stíhání, však byla skutečnost, že v nich vůbec nebylo uvedeno, že jde o neodkladný a neopakovatelný úkon, ani nebyly zmíněny důvody pro takový úkon. Jednalo se tedy o ryze procesní vady, které měly za následek, že vlastnické právo stěžovatele bylo omezeno na základě nikoli bezvadných příkazů k prohlídce jiných prostor a pozemků, a tedy v rozporu se zákonem i ústavou. Uvedený nález však neimplikuje závěr, že vada příkazů k prohlídce jiných prostor a pozemků by kdykoliv v budoucnu znemožňovala orgánům činným v trestním řízení získat věc důležitou pro trestní řízení, i když by k tomu jinak byly splněny zákonné předpoklady. Jinak by tomu však bylo, pokud by prohlídka a zabavení věcí byly samy o sobě nepřípustné (např. prohlídka místností diplomatické mise bez svolení šéfa mise, jakož i zabavení jejich zařízení, jiného majetku v nich a dopravních prostředků mise - srov. čl. 22 odst. 1 a 3 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích). V takovém případě by provedení prohlídky ani odnětí věci nebylo možné už z povahy věci ani nikdy v budoucnu; to však není stěžovatelův případ.
11. S ohledem na výše uvedené je třeba odmítnout i stěžovatelovu kritiku skutečnosti, že mezi vydáním listin zmocněncům stěžovatele, výzvou k jejich vydání policejnímu orgánu a navazujícím příkazem k jejich odnětí nebyla žádná časová prodleva tak, aby s vydanými listinami mohl stěžovatel nebo jeho zmocněnci fakticky nakládat. Účelem předmětného nálezu nebylo primárně vrátit zabavené věci do dispozice stěžovatele, resp. jeho zmocněnců, ale ukončit držení věcí orgány činnými v trestním řízení bez řádného zákonného podkladu.
12. Pokud jde o stěžovatelem vytýkaný nedostatek odůvodnění příkazů k odnětí věci, je třeba vzít na zřetel, že jsou pro něj zákonem stanoveny mírnější podmínky, než je tomu v případě domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků, protože odnětí věci představuje méně intenzivní zásah do osobních práv (srov. mutatis mutandis usnesení sp. zn. III. ÚS 1132/08 ze dne 25. 6. 2009). Na rozdíl od příkazu k domovní prohlídce, u kterého trestní řád vyžaduje písemnou formu a odůvodnění, pro příkaz k odnětí věci trestní řád z důvodu menší intenzity zásahu do práv dotčené osoby tyto podmínky nestanoví, a byť je písemná forma žádoucí (srov. Musil, J., Kratochvíl, V. Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 339), postačí zhotovení protokolu o vydání a odnětí věci.
13. Nelze se ztotožnit se stěžovatelovým názorem, že souhlas státního zástupce s vydáním příkazů k odnětí věci musel být v jeho věci dán ve vztahu ke konkrétní osobě. K vydání předchozího souhlasu přistoupí státní zástupce jen na základě znalosti skutkového stavu, kterou získá ze spisu nebo ve výjimečných případech z informace policejního orgánu a kterou popřípadě upřesní dotazy (srov. Šámal, P. a?kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1024), tedy zásadní otázkou, kterou státní zástupce při rozhodování o tom, zda dá souhlas k vydání příkazu k odnětí věci, není ani tak osoba, jíž má být věc odňata, jako spíše zjištění, zda se jedná o věc důležitou pro trestní řízení, tedy ověření, zda policejní orgán nezasahuje do vlastnického práva dotčené osoby svévolně, přičemž takový závěr může státní zástupce učinit pouze na základě znalosti skutkového stavu.
14. Co do ediční povinnosti advokáta se patří uvést, že tuto povinnost má každý, kdo ji má u sebe, tedy pokud má věc ve své moci tak, že ji přímo on sám může předložit nebo vydat. Za těchto podmínek je povinen doličnou věc předložit nebo vydat i advokát, byť ji převzal v souvislosti s poskytováním právních služeb, jestliže nejde o listinu, na kterou se vztahuje povinnost mlčenlivosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 1998 sp. zn. 5 Tz 19/98). Povinnost mlčenlivosti je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci a tím i nezbytnou podmínkou fungování demokratické společnosti. Výkon profese advokáta vychází z důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem a z důvěry klienta v mlčenlivost advokáta. Nejedná se o výsadu advokáta, která by měla založit vynětí z obecně platného a závazného právního řádu, ale jde o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientů a pro jejich ochranu. V tomto smyslu také profesní tajemství a jeho dodržování advokátem požívá příslušné ochrany, a to zejména v situacích, kdy tato povinnost advokáta může být ohrožena v případech, jako je domovní prohlídka u advokáta nebo v jeho kanceláři, prováděná podle ustanovení §85b trestního řádu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009, N 191/54 SbNU 361). Na druhou stranu však institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti (srov. nález sp. zn. II. ÚS 889/10 ze dne 25. 11. 2010, N 237/59 SbNU 405, bod 19). V projednávaném případě stěžovatel neuvádí, z jakých důvodů se na odňaté listiny vztahovala povinnost mlčenlivosti, vyjma odkazu na nález Ústavního soudu vydaný v jeho věci, který se však této otázky nijak nedotýká, poněvadž ze samotného zrušení příkazů k prohlídce jiných prostor a pozemků nelze dovodit existenci povinnosti mlčenlivosti advokáta či daňového poradce k zabaveným listinám. Neprokázal-li stěžovatel, že se jednalo o listiny, k nimž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, nebylo třeba se zabývat stěžovatelem navrhovaným analogickým použitím ustanovení §85b trestního řádu.
15. Ústavní soud se tak nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že odnětí věcí bylo nepřiměřeným zásahem do jeho ústavně garantovaného práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Odnětí věcí, k němuž došlo v souladu s ustanoveními §78 a §79 tr. ř. sledovalo (a stále sleduje) legitimní cíl, přičemž Ústavní soud nezjistil v postupu orgánů činných v trestním řízení libovůli či porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku. V souvislosti s poukazem stěžovatele na porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě lze připomenout i praxi Evropského soudu pro lidská práva, který instituty plnící obdobnou funkci nepovažuje za rozporné s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a při zdůraznění přiměřeného vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem přiznává státům širokou míru uvážení, pokud jde o způsob uplatnění prostředků zasahování, tak i o posouzení, zda jsou jejich důsledky ospravedlněné v obecném zájmu snahou o dosažení záměru příslušného zákona (srov. rozsudek ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 č. 5493/72, §62).
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu