ECLI:CZ:US:2014:2.US.309.14.1
sp. zn. II. ÚS 309/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Rybáčka, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti příkazům k odnětí věci Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2013 č. j. OKFK-257/TČ-2009-252201, a proti jinému zásahu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem, spočívajícímu v zadržování zabavených věcí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené příkazy k odnětí věci vydané Policií České republiky a aby jí zakázal pokračovat v porušování základních práv a svobod dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a přikázal obnovit stav před porušením tím, že vydá Mgr. Miroslavu Krutinovi a Petru Boháčovi věci odňaté dne 25. 7. 2013. Svůj požadavek odůvodnil tím, že příkazy k odnětí věci a postupem Policie České republiky došlo k porušení jeho práv zaručených článkem 2 odst. 3 Ústavy, článkem 2 odst. 2, článkem 4 odst. 1 a 4 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článkem 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2979/10 ze dne 29. 3. 2012 byly zrušeny příkazy k prohlídce jiných prostor a pozemků v užívání společnosti LEGIOS, a. s., vydané Okresním soudem v Lounech dne 11. 10. 2010 pod č. j. 0 Nt 1006/2010-5 a č. j. 0 Nt 1007/2010-5 ve věci trestního stíhání stěžovatele pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona, a dále bylo Policii České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem (dále též "policejní orgán"), přikázáno vydat movité věci zabavené při prohlídkách provedených dne 13. 10. 2010 na základě těchto příkazů. Následně policejní orgán tyto věci dne 25. 7. 2013 vydal Mgr. Miroslavu Krutinovi a Petru Boháčovi zmocněným společností LEGIOS, a. s., k jejich převzetí. Bezprostředně po převzetí vydaných věcí byla zmocněncům policejní komisařkou předána výzva k vydání těchto věcí, které zmocněnci nevyhověli, a proto byly ihned vydány příkazy k odnětí věci č. j. OKFK-257/TČ-2009-252201 a věci jim odňaty.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality ve vyrozumění ze dne 20. 11. 2013, č. j. 5 NZT 7/2011-150, vyhotoveném k žádosti stěžovatele o přezkoumání postupu dozorové státní zástupkyně uvedl, že v jejím postupu neshledal skutečnosti odůvodňující přijetí dohledových opatření. Konstatoval, že souhlas dozorové státní zástupkyně k odnětí věci byl dán dne 19. 4. 2013 k jednoznačně specifikovaným listinám náležejícím společnosti LEGIOS, a. s., přičemž ty mohly být odňaty každému, kdo je má u sebe, nejen vlastníku; opačný výklad spočívající v nutnosti vydávání opakovaných souhlasů k odnětí věci v závislosti na změně osoby, která má věc fakticky v dispozici, by vedl ke zmaření účelu trestního řízení.
4. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství ve vyrozumění ze dne 10. 12. 2013 k žádosti stěžovatele o přezkoumání postupu policejního orgánu neshledala žádné pochybení. Vysvětlila, že odůvodnění výzvy k vydání věci a příkazu k vydání věci je nadbytečné s ohledem na druh a charakter trestné činnosti stěžovatele a také proto, že se jedná o opatření bez nutnosti písemné formy, resp. o rozhodnutí svého druhu. Lze odejmout i věci, které nemá povinná osoba fyzicky ve své dispozici, přičemž tuto povinnost má i advokát, na něhož se ustanovení §78 odst. 2 trestního řádu nevztahuje, protože odňaté listiny jsou doklady týkající se skladové evidence, ohledně jejichž obsahu neexistuje povinnost mlčenlivosti advokáta.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vydání odňatých věcí bylo aktem pouze formálním, jestliže po něm následovalo jejich neprodlené odnětí, v důsledku čehož zmocněnci fakticky s vydanými listinami nedisponovali. Policejní orgán se takto snažil zhojit předchozí nezákonný postup, následkem čehož je udržován stav založený nezákonnou prohlídkou jiných prostor a obcházen závazný nález Ústavního soudu. Dle stěžovatelova názoru uvedený postup může sloužit jako precedent pro legalizaci neústavně odňatých věcí (důkazů). Stěžovatel dále namítá, že příkazy k odnětí věci neobsahují žádné odůvodnění ohledně toho, z jakých důvodů se jedná o věci důležité pro trestní řízení. Je také přesvědčen, že souhlas státního zástupce nesmí být předchozí a obecně formulovaný, ale musí směřovat vůči konkrétní osobě, což v dané věci nebylo splněno, protože orgány činné v trestním řízení nemohly předpokládat, že se k převzetí věcí dostaví Petr Boháč, že výzvě k vydání věci nevyhoví a že společně s Miroslavem Krutinou budou každý zmocněn k převzetí pouze části věcí. Kromě toho Miroslav Krutina, coby advokát, a Petr Boháč jakožto daňový poradce nebyli povinni listiny vydat, protože se na ně vztahovala povinnost mlčenlivosti ve smyslu ustanovení §78 odst. 2 trestního řádu, neboť jim byly předány v souvislosti s poskytováním právních služeb, resp. daňového poradenství. Stěžovatel je přesvědčen, že při odnětí listin Miroslavu Krutinovi mělo být postupováno analogicky dle ustanovení §85b trestního řádu, tedy mělo být provedeno za součinnosti České advokátní komory.
6. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí orgánu činnému v trestním řízení, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996, N 43/5 SbNU 363 a sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000, N 30/17 SbNU 221), za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006).
9. Institut odnětí věci představuje legitimní omezení vlastnického práva ve prospěch veřejného zájmu, kterým je v případě všech zajišťovacích institutů zasahujících do práva vlastnit majetek kromě zájmu na náležitém zjištění trestných činů i zájem na spravedlivém potrestání pachatelů a snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Jestliže někdo nesplní svou povinnost vydat věc vyplývající z ustanovení §78 trestního řádu, nastupuje sankce v podobě odnětí věci podle ustanovení §79 trestního řádu, kterou se zajišťuje věc důležitá pro trestní řízení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1992/09 ze dne 3. 9. 2009). Je však toliko dočasným zajišťovacím opatřením, jež má předejít zmaření účelu trestního řízení. Je proto nutné, aby orgány činné v trestním řízení respektovaly princip proporcionality, a tudíž aby odnětí věci trvalo jen po dobu, jež je nezbytně nutná pro účely trestního řízení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2970/09 ze dne 15. 3. 2010).
10. Stěžovateli nelze přisvědčit v názoru, že policejní orgán nerespektoval závazný nález Ústavního soudu zn. II. ÚS 2979/10 ze dne 29. 3. 2012 (N 65/64 SbNU 741) vydaný ve věci společnosti LEGIOS, a. s., tím, že zmocněncům odňal listiny zabavené při prohlídce jiných prostor okamžitě poté, kdy jim je vydal. Důvodem pro zrušení příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Ústavním soudem byla skutečnost, že neobsahoval odůvodnění, že se jedná o neodkladný či neopakovatelný úkon a z jakých důvodů tomu tak je, jestliže byl vydán ve stadiu "prověřování podezřelého" a nikoli ve stadiu trestního stíhání konkrétní osoby. Důvodem pro zrušení příkazu tedy byly ryze procesní vady, které způsobily, že vlastnické právo společnosti LEGIOS, a s., bylo omezeno na základě nikoli bezvadného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, a tedy v rozporu se zákonem i ústavou. Uvedený nález však neimplikuje závěr, že vada příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků by kdykoli v budoucnu znemožňovala orgánům činným v trestním řízení získat věc důležitou pro trestní řízení, i když by k tomu jinak byly splněny zákonné předpoklady. Jinak by tomu však bylo, pokud by prohlídka a zabavení věcí byly samy o sobě nepřípustné (např. prohlídka místností diplomatické mise bez svolení šéfa mise, jakož i zabavení jejich zařízení, jiného majetku v nich a dopravních prostředků mise - srov. článek 22 odst. 1 a 3 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích). V takovém případě by provedení prohlídky ani odnětí věci nebylo možno realizovat už z povahy věci ani nikdy v budoucnu; to však není stěžovatelův případ.
11. S ohledem na výše uvedené je třeba odmítnout i stěžovatelovu kritiku skutečnosti, že mezi vydáním listin, výzvou k jejich vydání a navazujícím příkazem k jejich odnětí nebyla žádná časová prodleva tak, aby s vydanými listinami mohl stěžovatel, resp. jeho zmocněnci fakticky nakládat. Účelem vydaného nálezu nebylo primárně vrátit zabavené věci do dispozice stěžovatele, resp. jeho zmocněnců, ale ukončit držení věcí orgány činnými v trestním řízení bez řádného zákonného podkladu.
12. Pokud jde o stěžovatelem vytýkaný nedostatek odůvodnění příkazů k odnětí věci, je třeba vzít na zřetel, že jsou pro ně zákonem stanoveny mírnější podmínky, než je tomu v případě domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků, protože odnětí věci představuje méně intenzivní zásah do osobních práv (srov. mutatis mutandis usnesení sp. zn. III. ÚS 1132/08 ze dne 25. 6. 2009). Na rozdíl od příkazu k domovní prohlídce, u kterého trestní řád vyžaduje písemnou formu a odůvodnění, pro příkaz k odnětí věci trestní řád z důvodu menší intenzity zásahu do práv dotčené osoby tyto podmínky nestanoví, a byť je písemná forma žádoucí (srov. Musil, J., Kratochvíl, V. Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 339), postačí zhotovení protokolu o vydání a odnětí věci.
13. Nelze se ztotožnit se stěžovatelovým názorem, že souhlas státního zástupce s vydáním příkazu k odnětí věci musel být v jeho věci dán ve vztahu ke konkrétní osobě. K vydání předchozího souhlasu přistoupí státní zástupce jen na základě znalosti skutkového stavu, kterou získá ze spisu nebo ve výjimečných případech z informace policejního orgánu a kterou popřípadě upřesní dotazy (srov. Šámal, P. a?kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1024), tedy zásadní otázkou, kterou státní zástupce při rozhodování o tom, zda dá souhlas k vydání příkazu k odnětí věci, není ani tak osoba, jíž má být věc odňata, jako spíše zjištění, zda se jedná o věc důležitou pro trestní řízení, tedy ověření, zda policejní orgán nezasahuje do vlastnického práva dotčené osoby svévolně, přičemž takový závěr může státní zástupce učinit pouze na základě znalosti skutkového stavu.
14. Co do ediční povinnosti advokáta se patří uvést, že tuto povinnost má každý, kdo ji má u sebe, tedy pokud má věc ve své moci tak, že ji přímo on sám může předložit nebo vydat. Za těchto podmínek je povinen doličnou věc předložit nebo vydat i advokát, byť ji převzal v souvislosti s poskytováním právních služeb, jestliže nejde o listinu, na kterou se vztahuje povinnost mlčenlivosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 1998 sp. zn. 5 Tz 19/98). Povinnost mlčenlivosti je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci a tím i nezbytnou podmínkou fungování demokratické společnosti. Výkon profese advokáta vychází z důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem a z důvěry klienta v mlčenlivost advokáta. Nejedná se o výsadu advokáta, která by měla založit vynětí z obecně platného a závazného právního řádu, ale jde o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientů a pro jejich ochranu. V tomto smyslu také profesní tajemství a jeho dodržování advokátem požívá příslušné ochrany, a to zejména v situacích, kdy tato povinnost advokáta může být ohrožena v případech, jako je domovní prohlídka u advokáta nebo v jeho kanceláři, prováděná podle ustanovení §85b trestního řádu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009, N 191/54 SbNU 361). Na druhou stranu však institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti (srov. nález sp. zn. II. ÚS 889/10 ze dne 25. 11. 2010, N 237/59 SbNU 405, bod 19). V projednávaném případě stěžovatel neuvádí, z jakých důvodů se na odňaté listiny vztahovala povinnost mlčenlivosti, vyjma odkazu na nález Ústavního soudu vydaný v jeho věci, který se však této otázky nijak nedotýká, poněvadž ze samotného zrušení příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků nelze dovodit existenci povinnosti mlčenlivosti advokáta či daňového poradce k zabaveným listinám. Neprokázal-li stěžovatel, že se jednalo o listiny, k nimž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, nebylo třeba se zabývat stěžovatelem navrhovaným analogickým použitím ustanovení §85b trestního řádu.
15. Ústavní soud se tak nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že odnětí věcí bylo nepřiměřeným zásahem do jeho ústavně garantovaného práva vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 Listiny. Odnětí věci, k němuž došlo v souladu s ustanoveními §78 a §79 trestního řádu sledovalo (a stále sleduje) legitimní cíl, přičemž Ústavní soud nezjistil v postupu orgánů činných v trestním řízení libovůli či porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku. V souvislosti s poukazem stěžovatele na porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě lze připomenout i praxi Evropského soudu pro lidská práva, který instituty plnící obdobnou funkci nepovažuje za rozporné s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a při zdůraznění přiměřeného vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem přiznává státům širokou míru uvážení, pokud jde o způsob uplatnění prostředků zasahování, tak i o posouzení, zda jsou jejich důsledky ospravedlněné v obecném zájmu snahou o dosažení záměru příslušného zákona (srov. rozsudek ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 č. 5493/72, §62).
16. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu