ECLI:CZ:US:2014:2.US.411.14.2
sp. zn. II. ÚS 411/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Tomáše Oborného, zastoupeného JUDr. Petrem Chylou, advokátem, se sídlem Sokolská tř. 415/11, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 96/2013 ze dne 27. 3. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 70 T 87/2012 ze dne 28. 11. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní ústavní práva garantovaná čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen podle §353 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře dvou měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Uvedeného přečinu se dle zjištěného skutkového stavu věci stěžovatel dopustil tím, že v inkriminovaný den na pozemku svého rodinného domu, bez zjevného důvodu slovně napadl vulgárními výrazy na vedlejším pozemku se nacházející sousedky Pavlu Ježkovou a Jitku Ježkovou, kdy jmenovaným rovněž sdělil "že už tady dlouho nebudou, o což se osobně postará, že tady skončily", a svůj slovní projev zdůraznil gestem ruky naznačujícím podřezání krku, kdy tímto jednáním u obou poškozených vzbudil obavu o vlastní život a zdraví.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1042/2013 ze dne 9. 10. 2013 bylo toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil svědecké výpovědi poškozených a svědků i jeho výpověď. Nezabýval se otázkou, kdo inicioval sepsání petice proti štěkání psa sousedů, ani motivem, který by stěžovatele ke spáchání uvedeného skutku vedl. Soud prvního stupně dle jeho názoru přehlédl řadu skutečností, které zpochybňují věrohodnost poškozených, a chybně interpretoval znalecké posudky i výpovědi svědků. Stěžovatel dále tvrdí, že ve skutkové větě je nedostatečně vyjádřen znak "vzbudil důvodnou obavu", přičemž projevy "důvodné obavy" popisované poškozenými (existence gesta naznačujícího podřezání krku) nebyly dostatečně objasněny, neboť o nich vypovídá pouze poškozená Jitka Ježková, a to až ve své druhé výpovědi.
Krajskému soudu v Ostravě stěžovatel vytýká, že v odůvodnění svého usnesení určil motiv jeho jednání (averzi vůči poškozeným a jejich psovi), aniž provedl jakékoliv nové důkazy, a že výpověď svědkyně Oborné deformoval v jeho neprospěch. Upozorňuje na to, že soudy nevyvracejí jeho verzi hodnocení provedených důkazů, ale v rozporu s principem presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo vykládají provedené důkazy v jeho neprospěch. Má za to, že provedeným dokazováním mu nebylo spáchání přečinu prokázáno.
Stěžovatel se vyjadřuje i k obsahu usnesení Nejvyššího soudu, byť je formálně petitem ústavní stížnosti nenapadá, neboť nesouhlasí s jeho závěrem o nepřípustnosti dovolání z důvodu, že učiněná skutková zjištění soudů odpovídají deklarovanému obsahu provedeného dokazování. Znovu opakuje, že některá významná skutková zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedeného dokazování, a připomíná rozpory ve výpovědích poškozených. Upozorňuje také na to, že původně bylo jeho jednání kvalifikováno jako přestupek a až na žádost poškozené Pavly Ježkové, po jejím nepravdivém vysvětlení, které podala za účelem dosažení jeho trestního stíhání a následného odsouzení, byl spis předán k posouzení státní zástupkyni. Dle jeho názoru jde o případ tvrzení proti tvrzení, takže měly být náležitě zhodnoceny výpovědi poškozených (zejména Jitky Ježkové, která jako jediná vypovídá o "gestu"), a to i z hlediska jejich věrohodnosti. V této souvislosti poukazuje na to, že v průběhu řízení navrhoval vyžádat dokumenty týkající se insolvenčního řízení Jitky Ježkové, z něhož vyplývá značná vzájemná finanční závislost poškozených - matky a dcery, přičemž soudy se k tomuto návrhu nijak nevyjádřily. V závěru stížnosti stěžovatel poukazuje na dopady, které má odsouzení na jeho osobní i profesní život.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a usiluje o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, přičemž nabízí vlastní verzi skutkového děje.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a testu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).
Existence určitého procesního nedostatku přitom nemusí vždy vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Rozhodující je, zda soudní řízení bylo "spravedlivé jako celek" (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 583/99, sp. zn. III. ÚS 2239/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatele.
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Byl si vědom toho, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a na straně druhé výpovědi poškozených. Jeho úkolem tedy bylo vyhodnotit věrohodnost těchto dvou skupin výpovědí, a to jak samostatně, tak ve spojení s ostatními provedenými důkazy. Pokud po řádném vyhodnocení obou skupin na rozdíl od stěžovatele nepochyboval o věrohodnosti výpovědí poškozených a vysvětlil, proč nepřijal skutkovou verzi stěžovatele, nelze mu vytýkat, že nepřistoupil k aplikaci zásady in dubio pro reo, které se stěžovatel dovolává.
Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil, přičemž se vypořádal s relevantními odvolacími námitkami. Výtka stěžovatele, že na rozdíl od soudu prvního stupně uvedl možný motiv stěžovatele ke spáchání uvedeného skutku, byť sám neprováděl a nehodnotil důkazy, není případná už jenom proto, že k takovému závěru odvolací soud dovedla skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Z těchto skutkových zjištění vycházel i při hodnocení odvolacích námitek, takže nelze dojít k závěru, který prezentuje stěžovatel, že by provedené důkazy deformoval v jeho neprospěch.
Z obsahu napadených rozhodnutí tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu incidentu proto nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s postupem a závěry soudů obou stupňů.
Námitky, směřující proti hodnocení rozsahu a obsahu provedeného dokazování řešil ostatně i Nejvyšší soud, byť stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí opak. Dovolací soud si totiž byl vědom judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda skutková zjištění mají vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž neshledal, že by soudy nižších instancí zjišťovaly skutkový stav věci povrchně nebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle. Řešil i konkrétní námitku stěžovatele, která je obsažena i v ústavní stížnosti, že se soudy nevypořádaly s jeho důkazním návrhem na vyžádání spisového materiálu týkajícího se insolvenčního řízení poškozené Jitky Ježkové, a ústavně konformně vysvětlil, proč nešlo o tzv. opomenutý důkaz (viz č. l. 6-7 odůvodnění jeho rozhodnutí).
S ohledem na uvedené nebyly shledány důvodnými ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele, neboť i tyto výhrady byly založeny na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se však obecné soudy vypořádaly. Skutková zjištění jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním a vyplývá z nich naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl stěžovatel uznán vinným. I tyto námitky byly předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, který se jimi zabýval věcně a své úvahy ve svém rozhodnutí přesvědčivě a logicky zdůvodnil. Vypořádal se tak s tvrzením stěžovatele, že ve skutkové větě je nedostatečně vyjádřena objektivní stránka přečinu nebezpečného vyhrožování, kterou dovolací soud shledal s odkazem na příslušnou právní teorii i praxi neopodstatněnou, byť oběma soudům vytkl, že ve svých rozhodnutích neodůvodnily, v čem konkrétně spatřují výhrůžku "jinou těžkou újmou". Z ústavního hlediska je však podstatné, že Nejvyšší soud tento nedostatek překlenul vlastními právními úvahami na skutkovém základě zjištěném nalézacím soudem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí patřičně reagoval i na další námitky stěžovatele, že ve skutkové větě je nedostatečně vyjádřen znak "vzbudil důvodnou obavu", který nadto není podpořen provedeným dokazováním, a že posuzovaný případ nedosahuje potřebné míry společenské nebezpečnosti, a měl být posuzován jako přestupek. Pokud ze skutkových okolností, které podrobně popsal, vyvodil, že stěžovatel musel počítat s tím, že jeho jednání vzbudí v poškozených důvodnou obavu (k čemuž skutečně došlo), a že zjištěné okolnosti svědčí o tom, že věc spadá vzhledem k míře společenské škodlivosti zřetelně do roviny práva trestního, nelze jeho řádně odůvodněným závěrům cokoli vytknout. Pouze připomíná, že právě Nejvyšší soud dle §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb. zajišťuje zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. tato rozhodnutí sjednocuje. Této role Nejvyšší soud v projednávaném případě náležitě využil a Ústavnímu soudu tak nepřísluší jeho závěry přehodnocovat.
V postupu soudu prvního stupně a v jeho skutkových a právních závěrech, s nimiž se ztotožnily i soudy odvolací a dovolací, nebyla shledána žádná libovůle či extrémnost ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu