ECLI:CZ:US:2011:3.US.2239.11.1
sp. zn. III. ÚS 2239/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Radslavem Janečkem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 44, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 3 Tdo 80/2011, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 7 To 314/2010, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 90 T 37/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), v čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle (též s poukazy na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu) dovozuje, že nebylo prokázáno, že se dopustil skutků, pro které byl odsouzen, resp. že tyto skutky skutkovou podstatu trestných činů nenaplňují, a že byl tedy odsouzen za jednání, které zákonné znaky trestných činů nevykazuje.
Stěžovatel konkrétně namítá, že v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že na adresu poškozeného O. K. pronesl rozhodnou výhrůžku "zabiju tě", a k podpoře úsudku, že mezi zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor, polemizuje s výpověďmi svědků a vyslovuje přesvědčení, že inkriminovaný skutek nemohl proběhnout tak, jak popsali; svědci údajnou výhružku nemohli slyšet z místa, kde se podle svého vyjádření nacházeli. Nepravděpodobně vyznívá, že by další hosté nevěnovali bližší pozornost přítomnosti ozbrojeného muže (stěžovatele) v restauraci, a proto je třeba jejich neúplnou znalost skutkových okolností případu považovat za výraz snahy "lhát" (v jeho neprospěch) "jen v té nejmenší míře". Stěžovatel se domnívá, že svědci byli motivováni vypovídat nepravdivě, aby nemohl nadále navštěvovat předmětné pohostinské zařízení a "působit tam výtržnosti". Poukazuje též na procesní pochybení v postupu soudů, které neodstranily rozpory mezi výpověďmi učiněnými u soudu a při dřívějším podání vysvětlení podle §212 tr. řádu, a uplatňuje rovněž námitky ohledně totožnosti skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Jelikož se tyto tvrzené nedostatky vyznačují ústavněprávním rozměrem, byl podle stěžovatele povinen se jimi zabývat taktéž dovolací soud (nález sp. zn. II. ÚS 855/08).
I kdyby byla výhrůžka prokázána, pokračuje dále stěžovatel, nelze z okolností, za jakých ji vyslovil, spolehlivě usoudit, že byla míněna vážně a u poškozeného mohla objektivně vzbudit obavu z jejího uskutečnění. Připomíná, že výhrůžka měla být učiněna "neagresivním, klidným, tichým hlasem", a sekerou, kterou držel v ruce, nijak nehrozil (šlo o "maximálně jen jediný nápřah"), "jinak" se agresivně nechoval, vulgární nebyl, jednání proběhlo krátce a sám od něj upustil, přítomné nijak neobtěžoval (nanejvýš mohl "v hospodě nevalné pověsti" rušit "15-ti leté děti v popíjení v kuřácké části"), k žádnému následku nedošlo ("hod sekerou nezpůsobil pohyb koulí na kulečníku"), přičemž s poškozeným, který ani nezavolal policii, se blíže neznal, pročež na jeho straně chybí i jakýkoli motiv.
Na tomto základě stěžovatel soudům vytýká, že nevysvětlily, zda údajné výtržnické jednání narušovalo občanské soužití závažným způsobem a ve zvýšené míře, a neaplikovaly princip ultima ratio, resp. zásadu subsidiarity trestní represe. Ohledně přečinu výtržnictví má za to, že měl být podle §226 písm. b) tr. řádu obžaloby zproštěn a jeho jednání bylo namístě právně kvalifikovat s odkazem na §12 odst. 1 tr. zákoníku nanejvýše jako přestupek [např. dle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1969 Sb.].
Konečně stěžovatel namítl, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný, když soudy zohlednily pouze přitěžující okolnosti a jednostranně upřednostnily represi před prevencí. Zejména nedocenily, že stěžovatel "ještě nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody" a že s policejním orgánem všestranně spolupracoval ("sám se přihlásil", "dobrovolně vydal sekeru" a umožnil její vrácení majiteli, resp. přiznal svoji přítomnost na místě činu).
Shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) téhož předpisu, a byl za ně odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, posuzuje je jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatelovy námitky jsou obsahově diferencované; první skupinu představují námitky směřující především proti provádění a hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním obecných soudů a jejich úplnosti, popř. další výhrady procesního charakteru, druhou pak námitky zejména proti hmotněprávnímu posouzení skutku, resp. odtud vycházejícímu určení výše trestu.
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazováním doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že výtky procesní provenience neobstojí.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Soudy předestřely přiměřeně detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, a to posléze jak se soudem odvolacím tak i dovolacím, které se s jeho námitkami již adekvátně vypořádaly.
Jestliže stěžovatel předestírá vlastní názor na pohnutky svědků vypovídat nepravdivě ohledně jeho jednání, patří se připomenout obecnými soudy uplatněnou argumentaci začleňující trestné činy, pro něž byl v projednávané věci odsouzen, do širších souvislostí jeho předchozího pravomocného odsouzení za obdobnou trestnou činnost uskutečněnou na stejném místě. Soudy též nepochybily - natožpak v rovině ústavněprávní - jestliže při hodnocení motivace činu položily důraz na skutkovou okolnost, že poškozený v minulosti orgánům činným v trestním řízení oznámil majetkovou újmu, již mu stěžovatel způsobil. Výše uvedené podmínky pro zásah Ústavního soudu nenaplňují ani stěžovatelovy výtky, které se vztahují k akustickým poměrům na místě činu.
Stěžovateli lze přisvědčit jen potud, že při rozhodování o dovolání v rámci trestního řízení musí být trestní řád vykládán ústavně konformním způsobem a podmínky přípustnosti dovolání podle §265b tr. řádu je třeba interpretovat tak, aby byla naplněna článkem 4 Ústavy stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv. Jeho argumentace však zde nemůže obstát již proto, že dovolací soud se zabýval (byť - důvodně - jen obiter dictum) jak otázkou totožnosti skutku, pro který bylo zahájeno jeho trestní stíhání, a skutku, pro který byl nakonec odsouzen, tak i otázkou uplatnění ustanovení §212 tr. řádu. Stěžovatel proti formulovanému právnímu hodnocení, které se shoduje s názory vtělenými do soudních rozhodnutí vydaných v předchozím řízení, konkrétní námitky nevznesl.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se v rovině právního posouzení věci (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti již nepřicházejí v úvahu) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v dané věci (této její části) dovodit nelze rovněž.
Patří se předeslat, že stěžovatel buduje odlišný právní názor na věc v podstatné míře na svých vlastních skutkových tvrzeních, která byla rozhodujícími orgány odmítnuta, čímž fakticky nezpochybňuje právní posouzení věci obecnými soudy, nýbrž jimi - ústavněprávně konformním způsobem - přijatá skutková zjištění (srov. výše).
Rozhodnou způsobilost jednání vyvolat u poškozeného důvodnou obavu o život stěžovatel popírá nepřítomností další (následné) "eskalace" své hrozby, aniž by zpochybnil výše rekapitulované úvahy obecných soudů ohledně předchozího "incidentu" a podílu poškozeného na jeho odsouzení, resp. vzájemného poměru (fyzických) sil. Z hlediska objektivních znaků trestného činu zůstávají bez významu též stěžovatelovy úvahy o možnosti hostů nerušeně pokračovat ve výše zmiňované stolní hře.
V této procesní situaci není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu ani proti úsudku, že stěžovatel jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchané skutky mohly být posouzeny jako trestné činy, za které lze uložit trest podle trestního zákona. Výsledek řízení před obecnými soudy tudíž nekoliduje ani se stěžovatelem vzpomínaným pojetím trestní represe jako "ultima ratio", resp. subsidiárního prostředku ochrany práva.
Též s námitkou ohledně tvrzeného pochybení v uložení "nepřiměřeného" trestu se obecné soudy náležitě vypořádaly, když především odvolací soud podrobně rozvedl, jakými úvahami se při ukládání výše trestu řídil, a dovolací soud aplikaci těchto hledisek - na podrobně argumentované bázi - přezkoumal (připomenul, že stěžovatel si popsaným způsobem počínal krátce poté, co byl pravomocně odsouzen za obdobnou trestnou činnost na stejném místě a své jednání tak dále stupňoval). Jelikož není důvodu pochybovat, že o trestu bylo rozhodnuto v mezích zákonného uvážení, prosadí se limity ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora; důsledkem jejich uplatnění pak je, že o "nezdůvodněném, resp. nepředvídatelném excesu" zde uvažovat nelze.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani zjevný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu