ECLI:CZ:US:2014:2.US.435.14.1
sp. zn. II. ÚS 435/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti P. S., t. č. ve Vazební věznici, P. O. BOX 24, Olomouc, zastoupeného JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem, se sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně č. j. 6 To 460/2013-32 ze dne 7. 1. 2014 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně č. j. 0 Nt 282/2013-16 ze dne 16. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho základní ústavní právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 2 Ústavy České republiky a čl. 2 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh se podává, že stěžovatel a další obviněná Z. G. jsou na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 9. 2013 trestně stíháni pro zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., zločin kuplířství podle §189 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a zločin ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchaných formou spolupachatelství podle §23 tr. zák.; stěžovatel sám je dále stíhán pro zločin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií dle §192 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. a přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zák. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 0 Nt 132/2013 ze dne 14. 9. 2013 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 3. 10. 2013 bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a, b) tr. ř. (stejně bylo rozhodnuto i ohledně obviněné Z. G.). Koluzní důvod vazby podle §67 písm. b) pominul na základě rozhodnutí státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 5. 12. 2013.
Napadeným usnesením Okresního soudu ve Zlíně bylo podle §72 odst. 1 tr. ř. za použití §71 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto, že se z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. stěžovatel i obviněná G. nadále ponechávají ve vazbě, přičemž podle §73 odst. 1 písm. a, b, c) tr. ř. nebyl přijat slib stěžovatele ze dne 16. 12. 2013 ani nabídka záruky Naděždy Slovákové ze dne 7. 12. 2013 s tím, že jeho vazba se nenahrazuje dohledem probačního úředníka. Stížnost stěžovatele byla dalším napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta (stejným rozhodnutím byla zamítnuta i stížnost obviněné G.).
Stěžovatel namítá, že pro jeho uvěznění nebyly dány zákonné důvody, čímž bylo zasaženo do jeho práva na osobní svobodu. Odkazuje na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, sp. zn. I. ÚS 2208/13 a sp. zn. III. ÚS 1242/13 a vyvozuje z nich, že pro posouzení rizika útěku musí být hrozba vysokého trestu hodnocena spolu s dalšími relevantními faktory, přičemž má být vzata v úvahu i délka trvání vazby. Stěžovatel se domnívá, že uvalení vazby v jeho případě neprojde testem potřebnosti, neboť daného výsledku šlo dosáhnout i jinak - zárukou důvěryhodné osoby, složením slibu, dozorem probačního úředníka. Obecné soudy tyto náhradní instituty odmítly, přičemž ani nevyslechly osoby, které se za něj zaručily. Soud prvního stupně paušálně aplikoval nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ve snaze vyhovět veřejné žalobě, aniž by vážil stěžovatelovo právo na osobní svobodu na straně jedné, a veřejný zájem na potrestání pachatelů trestné činnosti na straně druhé. Omezení osobní svobody vazbou sice Listina připouští, ale jen ze zákonných důvodů, které musejí být vykládány striktně. V jeho případě však k naplnění vazebních důvodů nedošlo.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že je především věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda je omezení osobní svobody vazbou opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Ústavní soud se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další]. Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo jeho zásah, však v projednávané věci neshledal.
Jak vyplývá z napadených usnesení, soud prvního stupně poté, co stěžovatele vyslechl ke všem okolnostem podstatným pro rozhodnutí o vazbě dle §73g odst. 2 tr. ř., provedl zhodnocení doposud zjištěných skutečností a dospěl k závěru, že tato zjištění odůvodňují podezření, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky uvedených trestných činů a jsou zřejmé důvody k podezření, že jej mohl spáchat stěžovatel (i obviněná G.), přičemž poukázal na konkrétní důkazy (výpovědi svědků i listinné důkazy), z nichž se toto důvodné podezření podává. Přezkoumatelným způsobem též vysvětlil, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá a stále přetrvává obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, pro který byl vzat do útěkové vazby. Neopomněl přitom zohlednit specifika vazby jako fakultativního, výjimečného institutu, nicméně dospěl k závěru, že v případě stěžovatele je útěková vazba adekvátním zajišťovacím opatřením, a to vzhledem k povaze a závažnosti trestných činů, pro něž je stíhán, i s ohledem na očekávaný trest (5 - 12 let, kdy stěžovateli zcela reálně hrozí trest vyměřený v polovině zákonné trestní sazby) i s přihlédnutím k osobním poměrům stěžovatele. Stížnostní soud se s jeho skutkovými i právními závěry plně ztotožnil.
Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že obecné soudy vyšly při posuzování rizika útěku pouze z hrozby vysokého trestu, neboť vedle poukazu na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 (který za důvod útěkové vazby označuje konkrétní hrozbu vysokým trestem, tj. trestem s výměrou horní hranice trestní sazby okolo 8 let) jsou v napadených rozhodnutích uvedeny i další důvody, které soudy vedly k závěru, že u stěžovatele nadále trvá vazební důvod dle §67 písm. a) tr. ř. Stěžovatelův poukaz na nálezy Ústavního soudu, dle jejichž závěrů mají být vedle hrozby vysokého trestu hodnoceny i další relevantní faktory, je proto nepřípadný. I dle názoru Ústavního soudu zjištěné osobní poměry stěžovatele (trvající blízký poměr s obviněnou G., která má vazby v zahraničí) a jeho dlouhodobý chybějící vztah k určitému místu, vyplývající z obsahu spisového materiálu i ze samotného tvrzení stěžovatele, vzbuzují spolu s hrozbou vysokého trestu obavu, že by se při propuštění na svobodu zachoval způsobem, který předpokládá uvedený vazební důvod.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani v tom, že uvalení vazby neprojde testem potřebnosti. Soud prvního stupně si položil otázku, zda by k dosažení cíle trestního řízení nepostačily méně omezující alternativy. Dostatečně zvažoval možnost nahrazení vazby jinými vhodnými opatřeními. Z jeho rozhodnutí však zřetelně vyplývá, že vzhledem k povaze trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, i jeho osobě, je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení, přičemž soud také podrobně zdůvodnil, proč nelze nahradit vazbu zárukou matky stěžovatele. Pokud v této souvislosti poukázal na samotný text písemné záruky (z něhož se podává, že matka dlouhodobě nemá nad chováním stěžovatele kontrolu a nemá ani přehled o jeho způsobu života, neboť v její blízkosti nežil) a uzavřel, že matka není schopna účinně příznivě ovlivňovat chování stěžovatele tak, jak předpokládá ustanovení §73 odst. 1 písm. a) tr. ř., a s ohledem na uvedená zjištění považoval její výslech za nadbytečný, jeho řádně odůvodněným závěrům, s nimiž se ztotožnil i stížnostní soud, nemá Ústavní soud z ústavního hlediska cokoliv vytknout.
Nelze tedy uzavřít, že by napadenými rozhodnutími, vydanými v souladu s příslušnými zákonnými normami i principy spravedlivého procesu, aplikovanými ve vazebním řízení, byla osobní svoboda stěžovatele omezena neústavním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu