ECLI:CZ:US:2014:3.US.1383.14.1
sp. zn. III. ÚS 1383/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky PECH, spol. s r. o., se sídlem v Praze 2, Vinařického 131/6, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2013 č. j. 1 Cmo 119/2013-326 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2012 č. j. 46 Cm 97/2005-290, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 14. dubna 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jejího názoru bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo svobodně podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny.
2. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, není třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ji odmítnout a limine fori.
3. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
4. Tudíž pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sama uvádí, že spolu s ní podala zároveň k Nejvyššímu soudu dovolání, avšak "v dané chvíli nemůže mít jistotu, zda dovolání bude shledáno přípustným". Pokud tedy stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, je nezbytné podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla stěžovatelkou podána předčasně. Jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Nadto je třeba poznamenat, že opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny. Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. §16, §40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz).
7. Na závěr se sluší dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nijak nepoškozuje, neboť pokud by jí podané dovolání neuspělo, bude moci např. podat ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i výsledek dovolacího řízení. Ústavní soud není oprávněn odmítnout stěžovatelčinu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Totožně rozhodl Ústavní soud například v usnesení ze dne 3. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 3731/12 nebo v usnesení ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4894/12, kde poukázal na případy v judikatuře Ústavního soudu, kdy ústavní stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná pro souběžné podání dovolání, dovolání však posléze bylo odmítnuto jako nepřípustné ze zákona a přesto Ústavní soud ústavní stížnost považoval za včasnou (kupř. usnesení ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1461/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Proto Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu