ECLI:CZ:US:2014:3.US.2556.14.1
sp. zn. III. ÚS 2556/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Macury, t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Romanem Kouckým, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 410, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 4. 6. 2014 č. j. 14 To 162/2014-44 spojené s návrhem na zrušení ustanovení §73d odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení krajského soudu, neboť je toho názoru, že jím došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §73d odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, z důvodu rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že policejní orgán (Policie ČR, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, OOK SKPV Pardubice) usnesením ze dne 13. 5. 2013 č. j. KRPE-38710/TČ-2013-170070 zahájil trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku.
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 22 Nt 509/2014 rozhodl tak, že 1. podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se písemný slib stěžovatele ze dne 14. 5. 2014 nepřijímá, 2. podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se dohled probačního úředníka nestanovuje, 3. podle §73b odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu se stěžovatel bere do vazby a 4. podle §72a odst. 4 tr. řádu se lhůta trvání vazby počítá ode dne 12. 5. 2014 od 07:00 hodin.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že 1. z podnětu (instanční) stížnosti státního zástupce se usnesení okresního soudu podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu v celém rozsahu zrušuje a nově se rozhoduje tak, že podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) tr. řádu se stěžovatel bere do vazby, 2. podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nabídka písemného slibu stěžovatele nepřijímá, 3. podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se dohled probačního úředníka nestanovuje, 4. podle §72a odst. 1 tr. řádu se lhůta trvání vazby počítá ode dne 12. 5. 2014 od 07:00 hodin a 5. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stěžovatelova stížnost zamítá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že stížnostní soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je založen vazební důvod podle §67 písm. b) tr. řádu, přičemž neobdržel instanční stížnost státního zástupce a rozhodnuto bylo v neveřejném zasedání. V řízení před soudem prvního stupně oponoval názorům státního zástupce stran naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. b) tr. řádu, přičemž státní zástupce na to nijak nereagoval a ani následně nekladl související otázky při výslechu. Stěžovatel dovozuje, že uvedený postup koliduje s rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Grauzinis v. Litva a Nikolova v. Bulharsko.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o vzetí do vazby z důvodů podle §67 písm. b) a c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. b) tr. řádu směřuje k úsudku, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu je spojeno s předpokladem, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Ustanovení §67 písm. b) a c) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že krajský soud právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. b) a c) tr. řádu pokládal za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. b) a c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícímu soudu však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "koluzní" a "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. b) a c) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však krajský soud přijaté závěry srozumitelně odůvodnil, a zakotvil v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak relevantní námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu označeného ustanovení tr. řádu), k dispozici není.
K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Stěžovatel nepolemizuje se závěrem, že krajský soud respektoval §73d odst. 3 tr. řádu, nicméně dovozuje jeho protiústavnost do něj včleněné právní normy.
Lze zdůraznit, že stěžovatel nenamítá, že o vazební zasedání výslovně požádal, resp. neuvádí, z jakého věcného důvodu tak neučinil. Je tudíž zřejmé, že nevyužil dispozic ustanovení §73d odst. 3 tr. řádu, jehož ústavněprávní deficit posléze dovozuje (v širších souvislostech srov. tzv. Schumannovu formuli).
Stěžovatel požadavek na vazební zasedání v ústavní stížnosti uplatňuje v obecné poloze, bez konkretizace argumentů, které by mohl uplatnit a jež by byly způsobilé otřást krajským soudem podaným a aplikovaným výkladem rozhodného práva. Ostatně sám stěžovatel konstatuje, že vazební důvod dle §67 písm. b) tr. řádu byl "ve hře" už před soudem prvního stupně, a dostalo se mu prostoru jeho aplikaci oponovat.
Již z těchto důvodů není stěžovatelova věc připodobitelná z jím vzpomínané judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Stěžovatel též nedoceňuje, že oba rozhodující soudy dospěly k závěru, že je u něj dán rovněž vazební důvod předvídaný v §67 písm. c) tr. řádu. Jinými slovy, i pokud by krajský soud nedovodil existenci vazebního důvodu podle §67 písm. b) tr. řádu, výsledek by byl - z hlediska omezení stěžovatelovy svobody - identický.
Stojí rovněž za připomenutí, že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu. Konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena (kromě reálného vlivu na výsledné rozhodnutí) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04, IV. ÚS 679/05, III. ÚS 9/06).
Nad rámec řečeného je přiléhavé konstatovat, že stěžovatel námitku "protiústavnosti" způsobu výkonu vazby [omezení spojená s vazebním důvodem podle §67 písm. b) tr. řádu] výslovně identifikoval jen s požadavkem na zrušení napadeného usnesení, a nikoli s tvrzením existence "jiného zásahu orgánu veřejné moci".
Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto rovněž tak odmítl i akcesorický návrh na zrušení ustanovení §73d odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu [§43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu