ECLI:CZ:US:2014:3.US.2693.14.1
sp. zn. III. ÚS 2693/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Penkové, zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. června 2014 č. j. 4 As 163/2013-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka podala včasnou ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnosti proti rozsudku prvostupňového správního soudu ve věci její žaloby o určení pozemní komunikace jako účelové komunikace podle §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
2. Stěžovatelka namítá, že tím došlo k porušení čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
3. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo na základě §142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů určeno, že na částech pozemků ve vlastnictví stěžovatelky existovala veřejně přístupná účelová komunikace. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí (i přes úpravu, resp. upřesnění výroku) Krajským úřadem Libereckého kraje potvrzeno. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího orgánu zamítl jako nedůvodnou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013 č. j. 59 A 20/2011-65 a toto rozhodnutí ke kasační stížnosti stěžovatelky potvrdil i Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší správní soud měl kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu zrušit, neboť skutková podstata, z níž správní orgán a následně i soud vycházel, nemá oporu v provedeném dokazování. Napadené rozhodnutí bylo dle stěžovatelky vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím její právo na spravedlivý proces, když se ve stížností napadeném řízení marně snažila poukázat na řadu právně významných skutečností a na důkazy, které soudy při hodnocení skutkového a právního stavu buď zcela opomenuly, nebo se s nimi dostatečně nevypořádaly.
5. Stěžovatelka uvádí, že nikdy jako vlastník komunikace neudělila souhlas s veřejným užíváním komunikace, přičemž udělení jakéhokoliv souhlasu nevyplývá ani z provedeného dokazování. To se týká jak závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka po dobu několika roků po roce 1995 mlčky souhlasila s užíváním předmětné parcely jako veřejné cesty a že s tímto užíváním patrně souhlasila i mezi lety 1961 a 1963, tak závěru o zjevné účelovosti tvrzení stěžovatelky týkající se její nevědomosti o faktickém stavu užívání komunikace (pozemku) po roce 1995.
6. Stěžovatelka tvrdí, že sice vlastnila předmětný pozemek ještě v roce 1963, avšak pouze formálně, fakticky jej předala do užívání socialistické organizace (státu) již v roce 1961. V letech 1961 až 1963 se nemohla jakkoliv vyjadřovat k užívání svého pozemku jako veřejné komunikace, neboť k tomu neměla žádnou faktickou možnost, na místo nejezdila. Namítá rovněž chybné hodnocení důkazů, jimiž byla prokazována existence účelové komunikace již na začátku 60. let minulého století. Po nabytí vlastnictví k předmětnému pozemku (v restituci) stěžovatelka rozhodně neměla žádnou vědomost o tom, že by pozemek byl užíván k veřejným účelům a z tohoto důvodu ani nemohla udělovat jakýkoliv souhlas či nesouhlas s jeho užíváním. Avšak ihned poté, co se dozvěděla o užívání jejího pozemku jako přístupové komunikace, vyjádřila zcela jasný nesouhlas (viz korespondence vedená s právním zástupcem Jany a Petra Holanových v listopadu 1998), který v dalších letech vyjadřovala kontinuálně.
7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že po správních orgánech "nelze požadovat nemožné" v podobě prokázání existence alternativních cest v jednotlivých etapách vývoje lesního porostu. Zmapování existence alternativních komunikací je klíčové pro určení existence nezbytné komunikační potřeby, což je jedna z podmínek, bez které veřejné užívání účelové komunikace vůbec nemůže vzniknout; dokazování tedy bylo neúplné. Správně mělo být prováděno dokazování za účelem zjištění, v jakém stavu tyto přístupové cesty byly, a to po celé zkoumané období, tj. od 60. let minulého století do současnosti. Stěžovatelka se domnívá, že pokud alternativní přístupy v roce 1961 existovaly, zcela zjevně nebyla naplněna podmínka, že má komunikace na pozemku žalobkyně plnit funkci nezbytné komunikační spojnice.
8. Stěžovatelka zdůrazňuje, že omezení vlastnického práva ve formě zřízení účelové komunikace je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka (bez souhlasu nového vlastníka, pokud byl udělen vlastníky předchozími) pouze tehdy, kdy dochází k převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty, a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo již je omezeno. Tento závěr však nelze vztahovat na daný případ, kdy stěžovatelka nabyla vlastnické právo k pozemku od státu (státní organizace) v restituci. V daném případě je totiž nezbytné přihlížet k tomu, že předchozím vlastníkem byl veřejnoprávní subjekt. Bylo by přitom proti smyslu vlastnické restituce, pokud by stěžovatelka sice získala vlastnické právo, ovšem zatížené veřejným užíváním pozemku.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní stížnost je vystavěna převážně na tvrzeních zpochybňujících provedené dokazování a závěry, které z něho obecné soudy vyvodily. Je proto třeba zdůraznit, že Ústavní soud není v zásadě povolán k tomu, aby přehodnocoval dokazování prováděné před obecnými soudy, nejsou-li jím porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11, dostupné na https://nalus.usoud.cz). V této souvislosti Ústavní soud také stojí ve své ustálené judikatuře na stanovisku, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. již nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Takový extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry zde však Ústavní soud neseznal.
12. Ve vztahu k namítanému deficitu spravedlivého procesu Ústavní soud opakovaně judikuje, že tento se v rovině právního posouzení věci (s nímž se stěžovatelka neztotožňuje) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem (předpisů) je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů (viz např. usnesení ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 3361/12, dostupné na https://nalus.usoud.cz). Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu však uvedenými nedostatky netrpí, evidentně se nejedná o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění (k tomu srov. např. usnesení ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 18/09, z poslední doby pak např. usnesení ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 2964/13, ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1697/13, či ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 3392/10 a další, všechna dostupná na https://nalus.usoud.cz).
13. Stěžovatelka se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru obecného soudu, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před obecnými soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu v tomto směru - z ústavněprávního hlediska - neakceptoval. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka domáhá, Ústavní soud neshledal. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje za přesvědčivé.
14. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, Ústavní soud proto nepovažuje za přínosné tyto závěry podrobně opakovat, když na ně postačí odkázat (zejména body 22 až 29 rozsudku Nejvyššího správního soudu), jak to umožňuje §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Pokud stěžovatelka obecně tvrdí, že soudy při hodnocení skutkového a právního stavu opomenuly některé důkazy, z ústavní stížnosti není zřejmé, o které opomenuté důkazy se mělo jednat. Ke zpochybňovanému hodnocení konkrétně uvedených důkazů pak platí již výše uvedené (sub 11 a 12).
15. Ve vztahu k požadavku stěžovatelky na nutnost prokázání existence alternativních cest v jednotlivých etapách vývoje lesního porostu Ústavní soud k obecnému přístupu při posuzování právního výkladu jednoduchého práva obecnými soudy (sub 13) dodává následující. Podmínka existence nezbytné komunikační potřeby (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06, N 2/48 SbNU 9), kterou je nutno zkoumat zvláště za situace, kdy se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci "od nepaměti" a stávající vlastník proti tomuto způsobu užívání pozemku brojí (jako v tomto případě), nedojde svého naplnění pouze v případě srovnatelné alternativy komunikačního spojení, a to především co do jeho kvality (k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010 č. j. 5 As 3/2009-76). Pokud taková alternativa, kterou by bylo nutno za dané situace s ohledem na požadavek minimalizace zásahu do vlastnického práva upřednostnit, v současnosti neexistuje, nemělo valného významu zabývat se historickými alternativami komunikačního spojení. Případné zjištění srovnatelné historické alternativy by totiž s ohledem na specifika souzeného případu nemělo žádné dopady na závěr o naplnění judikaturní podmínky souhlasu (předchozího) vlastníka pozemku, k jehož prokázání správní soudy na základě hodnocení relevantních důkazů ve věci stěžovatelky přesvědčivě dospěly.
16. Konečně ve vztahu k nemožnosti přechodu souhlasu s omezením vlastnického práva ve formě existence veřejně přístupné účelové komunikace v případech restituovaných pozemků, jak ji vymezil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06 (N 2/48 SbNU 9), jehož využití v tomto případě stěžovatelka požaduje, lze v souladu se závěrem Nejvyššího správního soudu v napadeném rozsudku konstatovat, že nyní posuzovaný případ je vystavěn na jiném skutkovém základě. Pokud není důvod zpochybňovat závěr, že účelová pozemní komunikace nevznikla v době, kdy pozemek vlastnil stát, ale již dříve (před rokem 1963), nelze judikaturní stanovisko v naposled uvedeném nálezu uplatnit.
17. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu