ECLI:CZ:US:2014:3.US.2736.14.1
sp. zn. III. ÚS 2736/14
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Kristýny Halgašové, zastoupené Mgr. Pavlem Andrle, advokátem se sídlem Kratochvílova 624/43, 750 02 Přerov, směřující proti výroku III. rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2014 č. j. 25 C 577/2013-91, spolu s návrhem na zrušení části ustanovení §11 odst. 1 písm. d) a §11 odst. 2 písm. h) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 15. srpna 2014 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí ve výroku III.
2. Stěžovatelka spatřovala porušení svých základních práv, in concreto práva na ochranu vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1, práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, práva na rovnost dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v tom, že okresní soud nesprávně posoudil otázku náhrady nákladů řízení. Dále uvedla, že s ohledem na plný úspěch ve věci důvodně očekávala v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř., že při vcelku jasné právní kvalifikaci předmětné věci jí bude v případě úspěchu ve sporu přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, neboť v důsledku uplatňování svého nároku soudní cestou byla nucena vyhledat právní pomoc v zájmu zajištění odborné péče při hájení svých práv.
3. Stěžovatelka namítala, že okresní soud nepostupoval spravedlivě, nýbrž zhodnotil, že vynaložení nákladů na právní pomoc advokáta bylo pro žalobkyni částečně neúčelné, a navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí v části III. výroku týkající se náhrady nákladů řízení zrušil.
4. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala i návrh na zrušení ustanovení §11 odst. 1 písm. d) v části "výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé," a ustanovení §11 odst. 2 písm. h) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"). Stěžovatelka má za to, že pokud právní zástupce využívá důsledně všechny zákonné prostředky, reaguje-li na podněty a výzvy soudu a nejde-li o bezúčelné uplatňování práva, nelze pak shledat ústavně konformním ten postup, kdy soud tuto ochranu a prosazování práv klienta svévolně vyhodnotí tak, že klientovi nenáleží náhrada těchto řádně a účelně vynaložených nákladů.
5. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z přiložených kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatelka k návrhu připojila.
6. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že okresní soud vyhověl žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala po žalované Lucii Ošťádalové (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 2 000 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky ze smlouvy o dílo, kdy žalovaná jí zhotovila účes rasta copánky, které nebyly zhotoveny řádně. O nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 8 272 Kč a to zaplaceného soudního poplatku 800 Kč a nákladů právního zastoupení 7 472 Kč. (výrok III.). Stěžovatelce nebyly přiznány náklady řízení, které nepokládal za účelně vynaložené, pokud jde o poměr náhrady nákladů řízení k předmětu sporu v tzv. bagatelních sporech, tj. jako je spor projednávaný a účelnost vynakládaných nákladů. Rozhodující soud poukázal na ústavně konformní výklad ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. vzhledem k závěrům Ústavního soudu, k nimž tento dospěl mimo jiné i v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 25/12 dne 17. dubna 2013, publikováno pod 116/2013 Sb.
7. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
8. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.
9. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), nález sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165), usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
10. Zákonné principy obsažené v ustanoveních §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a dále v ustanovení §150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 221/04 ze dne 13. 10. 2005 (N 199/39 SbNU 111), usnesení sp. zn. II. ÚS 563/01 ze dne 1. 4. 2003 (U 8/30 SbNU 519), dostupné na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud znovu připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu, zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Ústavní soud ovšem připomíná, že v analogických věcech ústavních stížností dalších stěžovatelů (např. Bazcom a.s., Solidní finance a.s., GRATO spol. s r.o. a dalších), vycházejících z řízení, ve kterých obecné soudy náklady advokátního zastoupení nepřiznaly (jako nikoli účelně vynaložené), Ústavní soud konstatoval, že "... pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený" (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2771/11 ze dne 27. 12. 2011).
12. Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
13. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení části ustanovení §11 odst. 1 písm. d) a §11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti [k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2014
Jan Musil v. r.
předseda senátu