ECLI:CZ:US:2014:3.US.2862.12.1
sp. zn. III. ÚS 2862/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti ... FOR YOU v. o. s., se sídlem v Břeclavi, Lidická 1997/44, zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, AK se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 4. 2012 č. j. 28 Cdo 1824/2010-184, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009 č. j. 58 Co 307/2009-137 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 2. 2009 č. j. 12 C 160/2005-92, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení a za účasti České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 26. 7. 2012 se obchodní společnost ... FOR YOU v. o. s., se sídlem v Břeclavi (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 170 554 648,- Kč s příslušenstvím, jež jí měla být způsobena státem neoprávněným zadržováním částky 6 874 900,- Kč po dobu 10 let.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývají následující skutečnosti.
Dne 13. 2. 2009 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, aby žalované České republice - Ministerstvu financí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 170 554 648,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nalézací soud žalobní nárok posoudil zčásti jako nárok na náhradu ušlého zisku způsobeného nezákonným rozhodnutím (platebním výměrem finančního úřadu ze dne 18. 9. 1991 na důchodovou daň) podle §2 zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu, a zčásti jako nárok na náhradu ušlého zisku způsobeného nezákonným rozhodnutím (platebním výměrem finančního úřadu ze dne 11. 11. 1999 na důchodovou daň) podle §7 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž ve zbývající části se žalobce domáhal zaplacení částky 4 410 880,20 Kč jako náhrady skutečné škody představující náklady, jež musel vynaložit na právní pomoc v důsledku vydání citovaných nezákonných rozhodnutí.
Nárok na náhradu ušlého zisku nalézací soud zamítl s odůvodněním, že přes poučení soudu podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při jednání soudu dne 23. 4. 2008 žalobkyně nedoplnila svá žalobní tvrzení tak, aby v případě prokázání jejich pravdivosti bylo možné dospět k právnímu závěru, že uplatněný nárok byl důvodný; žalobní tvrzení tak postrádala vylíčení konkrétních skutečností, které by bylo možno právně posoudit tak, že žalobkyni ušel zisk, a že tento ušlý zisk byl právě následkem existence dvou zmíněných platebních výměrů finančního úřadu. Z obdobných důvodů nalézací soud zamítl i nárok na náhradu škody skutečné. Nalézací soud též odůvodnil, proč nevyhověl návrhu žalobkyně a neprovedl důkaz výslechem zpracovatele znaleckých posudků žalobkyní předložených a nezadal zpracování nového znaleckého posudku.
Dne 23. 9. 2009 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 2. 2009 potvrdil (výrok I, v písemném vyhotovení rozsudku nesprávně označený jako II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že nalézací soud zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu, z provedených důkazů učinil odpovídající zjištění a po jejich hodnocení postupem dle §132 o. s. ř. vyvodil správný právní závěr, pokud se týkalo nesplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, která měla být žalobkyni způsobena nezákonnými rozhodnutími. Dále konstatoval, že odvolací námitky procesní povahy neodpovídaly obsahu spisu, postupu soudu a procesním projevům účastníků řízení, a že rozsudek nalézacího soudu nelze označit za překvapivý.
Dne 17. 4. 2012 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 9. 2009 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že pokud nebyl v dané věci prokázán reálně možný ušlý zisk z kontraktů nebo z bankovních úroků - tedy z cenných papírů, škoda žalobkyni nevznikla; napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemělo zásadní právní význam.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů všech stupňů bylo porušeno ústavně zaručené základní "právo na řádný zákonný proces" dle čl. 90 věta první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), základní právo na spravedlivý proces včetně práva na zákonného soudce dle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), a "ústavně zaručené právo na legitimní očekávání rozmnožení majetku" garantované článkem 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Obecné soudy dle přesvědčení stěžovatelky nesprávně interpretovaly a aplikovaly příslušné normy "jednoduchého" práva, základní zásady občanského soudního řádu a ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb.
V části VI ústavní stížnosti stěžovatelka polemizovala s právním posouzením její věci obecnými soudy, obsáhle citovala z odůvodnění jejich rozhodnutí a jejich právní závěry označila za nesprávné. Polemizovala též se způsobem, jakým obecné soudy v její věci aplikovaly zákonnou právní úpravu odpovědnosti státu za škodu v situaci, kdy po dobu více než deseti let nemohla "pracovat" s částkou ve výši 6 874 900,- Kč, čímž jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku. Dovolacímu soudu vytkla, že věcně neprojednal její dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu majícího dle jejího názoru zásadní právní význam.
Stěžovatelka v rámci tvrzení o porušení čl. 38 odst. 1 Listiny uvedla, že "je otázkou", zda v řízení před dovolacím soudem nebyla odňata svému zákonnému soudci, neboť v její věci rozhodoval senát 28 Cdo namísto senátu 25 Cdo a "změna spisové značky a složení senátu dovolacího soudu není v jeho usnesení nijak vysvětlena." Dovolací soud prý navíc "zcela ignoroval výtky stěžovatelky" obsažené v dovolání a týkající se jejího možného odnětí zákonnému soudci již v řízení před nalézacím soudem. Namítá, že "bohužel tyto výtky stěžovatelky, zcela nepochybně dosahující ústavní roviny (viz článek 38 odst. 1 Listiny), dovolací soud zcela pominul." Nalézacímu soudu stěžovatelka vytkla, že v řízení před ním "mohlo ve věci stěžovatelky dojít k ‚odnětí' stěžovatelky zákonnému soudci", neboť v řízení byly postupně činné tři soudkyně. Postup v řízení před nalézacím a odvolacím soudem stěžovatelka označila za nesprávný a jejich rozhodnutí za překvapivá.
Stěžovatelka dále poukázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, týkající se tzv. legitimního očekávání, s níž jsou napadená rozhodnutí údajně v rozporu.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K tvrzení stěžovatelky o porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tento článek, stejně jako článek 95 Ústavy, samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. IV. ÚS 285/02 (N 73/30 SbNU 193)].
Podstatou ústavní stížnosti, z valné části opakující skutečnosti již uplatněné v žalobě, odvolání a dovolání, s nimiž se nalézací soud, odvolací soud i dovolací soud ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly, bylo především stěžovatelčino tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci obecnými soudy.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže sama o sobě založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)], k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces, zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, a současně i základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." Lze dále připomenout, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž v posuzované věci došlo, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí.
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, nasvědčující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
V řízení před soudy všech tří stupňů byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto neshledal opodstatněným.
Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i tvrzení o porušení základního práva na zákonného soudce; stěžovatelka v tomto směru v ústavní stížnosti kromě domněnek a konstatování faktů neuvedla jakékoliv relevantní argumenty, a není úkolem Ústavního soudu je ze shromážděných podkladů dovozovat za stěžovatelku.
K námitkám směřujícím k odmítnutí dovolání stěžovatelky Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady, jak naznačuje dostupná a konsolidovaná judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V projednávaném případě nebyly takového protiústavní vady zjištěny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti správně naznačila, že majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny resp. Článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě může mít i formu tzv. "legitimního očekávání", plynoucího např. z pohledávky přiznané pravomocným soudním rozhodnutím, případně ze situace, kdy ohledně dostatečně určité pohledávky existuje velká pravděpodobnost, že bude obecnými soudy přiznána. To ovšem nelze tvrdit o stěžovatelkou požadovaném ušlém zisku za situace, kdy podle zjištění obecných soudů neuvedla jakékoliv relevantní argumenty, na základě nichž by mohla s dostatečnou určitostí tvrdit, že by ušlého zisku mohla dosáhnout. K zásahu do práva na ochranu vlastnictví resp. na pokojné užívání majetku ve smyslu výše citovaných článků Listiny a Dodatkového protokolu k Úmluvě podle přesvědčení Ústavního soudu proto nedošlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu