ECLI:CZ:US:2014:3.US.3302.13.2
sp. zn. III. ÚS 3302/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Murgy, zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Dělnická 434/1a, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 7 Afs 65/2013-40, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2013 č. j. 22 Af 157/2011-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 29. 7. 2011 "č. j. 7855 až 7876/10-1301-800230" o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí - dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu v Opavě (dále též i "správce daně") na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen - prosinec 2006 a leden až prosinec 2007. S odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 soud odmítl námitku stěžovatele, že u něj správce daně zahájil daňovou kontrolu, aniž by mu sdělil "konkrétní podezření", a opodstatněnými neshledal ani jeho další námitky týkající se tvrzených procesních pochybení správce daně při provádění místního šetření a výslechů svědků. K námitce nesprávného posouzení povahy plnění, resp. obsahu smluv o nájmu části nebytových prostor pro účely daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") dospěl soud na základě provedených skutkových zjištění žalovaného (a ve shodě s ním) k závěru, že "veškeré žalobcem poskytované plnění podle předmětných smluv představuje pro účely daně z přidané hodnoty fakticky jediné nedílné plnění, které nemělo podobu pouze pasivní činnosti spočívající v pronájmu nebytových prostor, nýbrž hlavní účel všech uzavřených smluv představovaly povinnosti žalobce související se zajištěním obsluhy VHP (pozn. výherních hracích přístrojů)", a i když "k poskytování těchto plnění byla sice nemovitost nezbytná, její užití ... nebylo hlavním smyslem ani cílem poskytovaného plnění". Z tohoto důvodu nepřisvědčil stěžovateli, že obsahem plnění byl toliko nájem nebytových prostor, jež je plněním osvobozeným od daně z přidané hodnoty podle §51 odst. 1 písm. e) a §56 odst. 3, resp. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon č. 235/2004 Sb.").
Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. S odkazem na citované stanovisko pléna Ústavního soudu, jakož i vlastní konstantní judikaturu k otázce zahájení daňové kontroly, nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že "krajský soud nesprávně vyhodnotil porušení zákona správními orgány" spočívající v zahájení daňové kontroly způsobem odporujícím judikatornímu závěru nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07. Rovněž odmítl, že by krajský soud měl zákonnost postupů správních orgánů posuzovat "v mezích judikatury aktuální ke dni rozhodování žalovaného" a nikoliv retroaktivně užít názor obsažený ve stanovisku pléna Ústavního soudu, neboť, jak uvedl, "výklad právní normy (zde užitý) nepůsobí pouze prospektivně, tj. do budoucna, ale lze jej aplikovat ve všech aktuálně probíhajících řízeních". Proto krajský soud postupoval správně (byť řízení bylo zahájeno v roce 2011), jestliže nepřihlížel k "překonanému" názoru Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07, nýbrž aplikoval na dosud neskončené řízení právní názor vyjádřený v citovaném stanovisku. Jako nedůvodné označil soud i námitky stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, o vadě řízení vyhlášením rozsudku vyvěšením jeho písemného zkráceného znění na úřední desce soudu, jakož i námitky týkající se procesních pochybení správce daně při provádění místního šetření. Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud (stejně jako předtím žalovaný) nepochybil ani ve svém závěru, že stěžovatelem poskytovaná plnění nejsou osvobozenými od daně ve smyslu §56 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., neboť - jak bylo v řízení prokázáno - smyslem a faktickým obsahem smluvních vztahů stěžovatele a jeho odběratelů byl ve skutečnosti takový rozsah práv a povinností, na jejichž základě se stěžovatel ve svých nemovitostech stal "de facto" provozovatelem heren; z tohoto důvodu nebylo možno přisvědčit tvrzení, že předmětem plnění byl "pouhý" nájem nebytových prostor, nýbrž šlo o službu, jejíž dílčí součástí byl i převod užívacího práva k části nemovitostí stěžovatele ve prospěch jeho odběratelů a taková služba již plněním od daně z přidané hodnoty osvobozeným není.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se mu ani ze strany Nejvyššího správního soudu nedostalo přiléhavého zdůvodnění správnosti rozsudku krajského soudu, který k právní otázce způsobu zahájení daňové kontroly konstatoval toliko překonání dříve platného právního názoru Ústavního soudu, aniž by se zabýval intertemporálními důsledky judikatorních změn. Oba soudy navíc aplikovaly "nový právní názor" pléna Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11) zcela mechanicky a paušálně, bez přihlédnutí ke konkrétním skutkovým okolnostem, s nimiž bylo zahájení daňové kontroly v jeho věci spojeno, jestliže zde jako důvod pro zahájení kontroly byla toliko obava z uplynutí zákonných lhůt pro vyměření daně, přičemž v této souvislosti nelze ani pominout opakované porušení povinností správce daně při provádění místního šetření; legitimitu daňové kontroly snižuje podle stěžovatele i skutečnost, že správce daně jednal při zahájení daňové kontroly a bezprostředně poté (v době provádění místního šetření) se stěžovatelem "toliko z pozice síly". Stěžovatel dále namítá, že mu oba soudy neposkytly ani ochranu jeho majetku, jestliže shledaly legitimním postup správce daně, který mu v rozporu s právními předpisy uložil daňovou povinnost, když neposoudily přijaté plnění jako nájem nebytových prostor osvobozený od daně z přidané hodnoty.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je významné potud, že tato kritéria úspěchu ústavní stížnosti nesvědčí.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry správních soudů a potažmo i správního orgánu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy správních orgánů a obecných soudů ve správním řízení a řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zjistitelné nejsou.
Zde je na místě zdůraznit, že oba soudy se v ústavní stížností napadených rozhodnutích adekvátně vypořádaly především s opětovně uplatněnou námitkou proti postupu správního orgánu při zahájení daňové kontroly, a jejich přiléhavému a logickému odůvodnění, v němž stěžovateli vysvětlily, proč procesní postup správce daně je i v jeho věci nutno hodnotit s přihlédnutím k právním názorům, obsaženým v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11, nelze ničeho vytknout.
Ústavní soud, vázán závěry stanoviska (§23 zákona o Ústavním soudu), nemá důvod se od nich odchýlit ani ve znovu otevřené otázce legality způsobu zahájení daňové kontroly u stěžovatele, a to i s přihlédnutím k jí provázejícím okolnostem věci.
Za oprávněnou totiž nelze přijmout námitku stěžovatele, že v jeho věci panovaly výjimečné okolnosti, pro které nebylo možno právní názory obsažené v soudy dovolávaném stanovisku aplikovat (jmenovitě o "šikanózním" provedení místního šetření). Dovozovat přímý vliv posléze činěných procesních úkonů na legitimitu kontroly poté, co již byla správcem daně zahájena, je očividně neopodstatněné; jiné relevantní důvody snižující tuto legitimitu stěžovatel v řízení před správními soudy (mimo tvrzení, že důvody pro její zahájení nebyly sděleny) netvrdil.
Ohledně hodnocení správním orgánem a soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před správním orgánem a soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní orgán a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele ani zde neshledal.
Jestliže správní orgány a posléze i správní soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s vytýčenými zásadami pro dokazování, tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, na kterých dospěly k závěru, že skutečným předmětem plnění nebyl (toliko) nájem nebytových prostor, nýbrž že šlo o službu, jejíž dílčí součástí byl sice i převod užívacího práva k části nemovitostí stěžovatele, avšak smyslem a faktickým obsahem smluvních vztahů stěžovatele a jeho odběratelů byl ve skutečnosti takový rozsah práv a povinností, na jejichž základě se stěžovatel ve svých nemovitostech stal "de facto" provozovatelem heren, pak nelze jejich závěrům ničeho vytknout. Podstatné též je, že obě napadená rozhodnutí soudů jsou i v této části založena na náležitém rozboru zjištěného skutkového stavu, a stejně tak právní závěry, že zde nejde o plnění od daně z přidané hodnoty osvobozené, k nimž na jeho základě oba soudy dospěly, jsou racionálně a adekvátně odůvodněny.
Jen pro úplnost se připomíná, že shodné právní závěry Nejvyššího správního soudu k otázce výkladu pojmu nájmu nebytových prostor pro účely osvobození od daně z přidané hodnoty dle §56 zákona č. 235/2004 Sb., vyslovené jím ve skutkově obdobných věcech (nájmu nebytových prostor ve prospěch majitelů výherních hracích automatů), již Ústavní soud posuzoval dříve (ve věci sp. zn. III. ÚS 1747/09, sp. zn. IV. ÚS 2218/12 či sp. zn. I. ÚS 1746/09), a shledal je ústavně konformními (na tomto základě podané ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítl).
Se zřetelem k řečenému je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost - ve smyslu objasněném výše - jako zjevně neopodstatněnou, a podle vyloženého ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu