ECLI:CZ:US:2014:3.US.338.14.1
sp. zn. III. ÚS 338/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 12. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Ladislava Vanča, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2013 č. j. 17 Co 73/2013-127 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2012 č. j. 27 C 112/2011-92, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 27. 1. 2014 se Ing. Ladislav Vančo (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná mimo jiné ve věci náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále též jen "zákon o odpovědnosti státu").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel se domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 36 750 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení vůči jednotlivým členům vedení společnosti Joint Invest Action, k. s. Rozhodnutí a nesprávný úřední postup spočíval v tom, že vůči konkrétně obviněným sdělení obvinění ze dne 19. 3. 1997 a 18. 3. 1999 odporovalo zákonným požadavkům ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu, a v důsledku toho nebylo trestní stíhání proti nim vůbec zahájeno, což následně vedlo policejní orgán k vydání usnesení ze dne 31. 3. 2008, kterým bylo podle §159a odst. 2 tr. řádu odloženo trestní stíhání podezřelých z trestného činu zpronevěry spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k ustanovení §248 odst. 1, 4 tr. zák., neboť zásadní pochybení při sdělení obvinění již nebylo možno napravit, protože došlo u podezřelých osob k promlčení trestního stíhání ve smyslu §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. Tímto postupem orgánů činných v trestním řízení došlo ke zmaření možnosti žalobce (a dalších poškozených) uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody proti konkrétním fyzickým osobám, které svou úmyslnou činností způsobily škodu na majetku žalobců.
Dne 19. 9. 2012 rozsudkem č. j. 27 C 112/2011-92 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu žalobce o zaplacení částky 36 750 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI). Nalézací soud dospěl k závěru, že mezi žalobcem tvrzeným pochybením orgánů činných v trestním řízení a tvrzenou škodou, která je navíc s ohledem na probíhající konkursní řízení zatím toliko pravděpodobná, neexistuje příčinná souvislost, neboť postup orgánů činných v trestním řízení nemohl žalobci nijak bránit, aby se svého nároku vůči primárním škůdcům či vůči komanditní společnosti domáhal u soudu.
Dne 17. 10. 2013 rozsudkem č. j. 17 Co 73/2013-127 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 9. 2012 č. j. 27 C 112/2011-92 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Konstatoval, že v obdobných věcech již k odvolání žalobců - poškozených, kteří vložili své finanční prostředky do Joint Invest Action, k. s. - rozhodoval jako soud odvolací opakovaně a existuje i bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky i Ústavního soudu, který rozhodoval o jejich ústavních stížnostech. Dosud ne zcela jednotná judikatura obecných soudů v obdobných věcech tím byla sjednocena.
III.
V části II ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a zejména čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); porušen byl též čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
V části III ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy, v části IV poukázal na čl. 36 odst. 1 Listiny a tvrdil, že obecné soudy své povinnosti plynoucí z požadavků citovaného článku vůbec nedostály, zejména v důsledku protiústavní interpretace norem upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Stěžovatel polemizoval s právním posouzením jeho věci obecnými soudy.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla důsledkem nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, t. j. příslušných norem zákona o odpovědnosti státu, v důsledku čehož mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces a zejména právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení. Jinak řečeno, podstatou ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele s právním posouzením jeho občanskoprávní věci obecnými soudy a opakování argumentů v řízení před obecnými soudy již uplatněných, s nimiž se nalézací soud a odvolací soud ve svých ústavní stížností napadených rozhodnutích dostatečně vyrovnaly.
Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal. Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Argumentace stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněná se prakticky shoduje s argumentací dalších komanditistů společnosti Joint Invest Action, k. s., o jejichž ústavních stížnostech ohledně stejné věci již Ústavní soud v minulosti rozhodoval (viz usnesení ze dne 6. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1772/13 a v něm citované usnesení ze dne 27. března 2013 sp. zn. III. ÚS 376/13, usnesení ze dne 28. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 2695/12, usnesení ze dne 21. června 2012 sp. zn. III. ÚS 1950/12, usnesení ze dne 31. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 4245/12 a II. ÚS 4484/12 a usnesení ze dne 28. února 2013 sp. zn. III. ÚS 4074/12). To je nepochybně dáno také tím, že všichni stěžovatelé byli zastoupeni stejným advokátem. Je proto s podivem, že nyní projednávaná ústavní stížnost závěry Ústavního soudu prezentované v uvedených usneseních zcela ignoruje a nijak se s nimi nevypořádává.
Ústavní soud přitom nemá důvod se od těchto závěrů jakkoli odchylovat a na zmiňovaná usnesení tímto odkazuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu