ECLI:CZ:US:2014:3.US.3796.13.1
sp. zn. III. ÚS 3796/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Burianové, zastoupené Mgr. Radkou Palíškovou Zavřelovou, advokátkou se sídlem Kollárova 647/15, Kroměříž, směřující proti usnesení policejního orgánu Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, odboru hospodářské kriminality, ze dne 25. 9. 2013, č.j. KRPZ-59421-362/TČ-2013-150081-BOT, a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 10. 2013, č.j. 6 KZV 44/2013-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 15. 12. 2013, tedy ve lhůtě pro podání ústavní stížnosti, směřuje proti usnesení policejního orgánu Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, odboru hospodářské kriminality, ze dne 25. 9. 2013, č.j. KRPZ-59421-362/TČ-2013-150081-BOT, a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 10. 2013, č.j. 6 KZV 44/2013-58.
Stěžovatelka namítá, že zahájení trestního stíhání bylo předčasné, když policejní orgán neprovedl dostatečná šetření, která by odůvodnila závěr, že ke spáchání protiprávního jednání nedošlo. Dle tvrzení stěžovatelky je usnesení o zahájení trestního stíhání, pokud se týká jednání, ze kterého byla obviněna, zcela nedostatečně odůvodněno, což je v rozporu s povinností orgánů činných v trestním řízení řádně odůvodnit svá rozhodnutí. Stěžovatelka dále namítá, že s pouze obecným odůvodněním byla odmítnuta také její stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.
Stěžovatelka připomíná, že ústavní právo na spravedlivý proces zahrnuje i povinnost rozhodujících orgánů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud rozhodující orgán této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývá vůbec nebo se s nimi vypořádá nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti tedy stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími policejního orgánu Krajského ředitelství policie Zlínského kraje a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně, došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, a domáhá se jejich zrušení.
II.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Předkládaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V dané věci jde tak o to, zda napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srovnej usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srovnej nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
IV.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Ve vztahu k usnesení policejního orgánu Ústavní soud uvádí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srovnej usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98 ze dne 3. 5. 1999). Z usnesení policejního orgánu se tedy především podává skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněná osoba spáchala skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Odtud se také odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Trestná činnost, jak uvádí Ústavní soud, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1191/13 ze dne 9. 7. 2013 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2477/13 ze dne 18. 11. 2013).
Při rozhodování o stížnosti bylo státním zástupcem přezkoumáno napadené usnesení policejního orgánu i související spisový materiál. Státní zástupce konstatoval, že postup policejního orgánu byl zákonný a odůvodněný, usnesení policejního orgánu podle něj netrpí vadami, pro které by bylo nutno jej zrušit a řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, bylo vedeno v souladu s právním řádem. Dále uvedl, že skutečnosti zjištěné v průběhu trestního řízení nasvědčují tomu, že se skutky staly, a je dostatečně odůvodněn závěr, že je spáchaly konkrétní osoby, tedy kromě jiných i stěžovatelka. Tyto závěry jsou dle státního zástupce podloženy skutkovými zjištěními a důkazním materiálem, který je obsažen ve spise.
Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny) odpovídá povinnost orgánů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Zmíněnému pojmu "adekvátně" potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej např. nález sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005, nález sp. zn. IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007, nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009, obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 1191/2013 ze dne 9. 7. 2013).
Lze tedy také shrnout, že státní zástupce se v projednávané věci vyjádřil k usnesení policejního orgánu v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v němž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu. Ústavní soud připouští, že se sice jedná o usnesení poněkud stručnějšího charakteru, nikoliv však v takové míře, která by dosahovala dříve vyložené ústavněprávní roviny.
V.
Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezených mantinelů ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle a z hlediska ústavněprávního proto obstojí. Ústavní soud nenabyl přesvědčení, že by předmětná rozhodnutí trpěla neseznatelností rozhodovacích důvodů, přičemž nutno opětovně zdůraznit, že zahájení trestního stíhání je úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít ze samé podstaty této fáze řízení vždy postaveny zcela najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněné osoby proti němu.
Výše uvedeným konstatováním ovšem Ústavní soud nikterak nepředjímá další průběh trestního řízení. Uvedenými závěry Ústavní soud pouze konstatoval neexistenci natolik intenzivního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, v důsledku kterého by bylo namístě porušit zásadu zdrženlivosti v zásazích do rozhodovací kompetence jiných orgánů veřejné moci. Stěžovatelka stále může veškeré své námitky uplatnit v rámci své obhajoby ve všech následujících fázích trestního řízení a v konečné instanci pak rovněž i u Ústavního soudu poté, co bude trestní řízení skončeno.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
Jan Filip, v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu