ECLI:CZ:US:2014:3.US.390.14.1
sp. zn. III. ÚS 390/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 17. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Petra Rotha, zastoupeného Mgr. Františkem Stratilem, advokátem, AK se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. 11. 2013 č. j. 59 Co 387/2013-87 a proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 17. 7. 2013 č. j. 7 C 209/2013-40, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 31. 1. 2014 a doplněnou dne 26. 2. 2014 se Petr Roth (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození do soudních poplatků vydaná v řízení o náhradu škody ve výši 6 934 995,- Kč s přísl. a pravidelnou měsíční částku ve výši 28 812,- Kč.
II.
Z ústavní stížnosti, vyžádaného spisu Okresního soudu v Kroměříži (dále též jen "nalézací soud") sp. zn. 7 C 209/2013 a k němu připojenému spisu téhož soudu sp. zn. 16 C 270/2011 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 17. 2. 2012 rozsudkem č. j. 16 C 270/2011-312 Okresní soud v Kroměříži žalobu, kterou se žalobce zastoupený advokátem Mgr. Radkem Vondráčkem domáhal po žalovaných 1/ Danielu Hanákovi a 2/ Pavlu Matouškovi zaplacení částky 6 488 661,- Kč spolu s pravidelnou měsíční částkou 28 812,- Kč, zamítl (výrok I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 1/ na náhradě nákladů řízení částku 243 667,20 Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokátky (výrok II), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 2/ na náhradě nákladů řízení částku 202 550,- Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokáta (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení České republice (výrok IV). Soud v odůvodnění uvedl, že bez naplnění podmínky prokázání protiprávního jednání žalovaných musela být žaloba zamítnuta. Rozsudek nabyl právní moci dne 4. 4. 2012 a nebylo proti němu podáno odvolání.
Další žalobou doručenou nalézacímu soudu dne 12. 6. 2013 se žalobce domáhal proti žalovanému Mgr. Radku Vondráčkovi, advokátovi se sídlem v Kroměříži, náhrady škody ve výši 6 934 995 Kč z titulu tvrzeného nesprávného postupu při výkonu advokacie v řízení vedeném u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 270/2011, vedoucím k vydání výše uvedeného rozsudku nalézacího soudu ze dne 17. 2. 2012 č. j. 16 C 270/2011-312. Nesprávný postup při výkonu advokacie měl spočívat v opožděně podaném odvolání proti uvedenému rozsudku. Tato žaloba byla projednávána Okresním soudem v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 209/2013.
Dne 17. 7. 2013 usnesením č. j. 7 C 209/2013-40 nalézací soud žalobci nepřiznal osvobození od soudního poplatku (výrok I) a návrh žalobce na ustanovení právního zástupce pro řízení zamítl (výrok II).
Dne 14. 11. 2013 usnesením č. j. 59 Co 387/2013-87 Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce proti usnesení nalézacího soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 7 C 209/2013-40 rozhodl tak, že žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků ve výši 90 % (výrok I), usnesení nalézacího soudu ve výroku II zrušil, a v tomto rozsahu mu věc vrátil zpět k dalšímu projednání (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem nalézacího soudu a odvolacího soudu byl porušen čl. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 89 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel byl toho názoru, že nalézací soud i odvolací soud "porušil princip náležitého odůvodnění, právní jistoty i předvídatelnosti, založil rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními a z nich vyvodil právní závěry, dále porušil princip spravedlivého procesu". Tím měla být zasažena výše uvedená základní práva a svobody. Uvedl, že není v jeho možnostech uhradit ani snížený soudní poplatek.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost je přípustná jen z části, a to v rozsahu směřujícím proti výroku I usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 11. 2013 č. j. 59 Co 387/2013-87, neboť pouze v tomto rozsahu jde o rozhodnutí konečné, proti němuž stěžovatel nemá již k dispozici žádné jiné zákonné prostředky k ochraně svého práva. Ve zbývajících částech, t. j. pokud směřuje proti usnesení nalézacího soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 7 C 209/2013-40 a proti výroku II usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 11. 2013 č. j. 59 Co 387/2013-87, jde o ústavní stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť napadená rozhodnutí v těchto částech nejsou konečná.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost v projednatelné části zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti byl především nesouhlas stěžovatele s posouzením jeho poměrů z hlediska osvobození od soudního poplatku ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., v důsledku čehož mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k civilnímu soudu.
Ústavní soud především konstatuje, že článek 36 odst. 1 Listiny, stejně jako jemu korespondující čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na které stěžovatel ve své stížnosti poukázal, ani jiná ustanovení Listiny či Úmluvy právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu nezakládá.
O zásah do základního práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, zaručeného shora uvedenými články Listiny a Úmluvy, by neosvobozením od soudního poplatku mohlo dojít pouze za určitých okolností.
Právo na soud není absolutní a může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu. Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být ze strany státu uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Omezení přístupu k soudu je slučitelné s čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, když sleduje legitimní cíl a když mezi tímto cílem a použitými prostředky existuje přiměřený vztah. Pokud tedy stát přístup k civilnímu soudu podmíní stanovením zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek, jak to učinil zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, lze obecně konstatovat, že postupoval v ústavních mezích, resp. způsobem slučitelným se základním právem na přístup k soudu.
V nálezu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281) Ústavní soud v souvislosti s nepřiznáním osvobození od soudních poplatků obecným soudem uvedl, že "... rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jedním ze základních práv, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, je právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo, jak vyplývá z citace, má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout." Jinak řečeno, posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, je zásadně věcí obecných soudů.
V případě stěžovatele odvolací soud shodně se soudem nalézacím konstatoval, že žalobce má příjem z invalidního důchodu ve výši 7 231 Kč a dále má příspěvek na bydlení. Za tohoto stavu je dle odvolacího soudu skutečně evidentní, že má příjem převyšující životní minimum a nejsou zde dány podmínky pro přiznání osvobození v plném rozsahu. Odvolací soud se ovšem ve svém usnesení ze dne 14. 11. 2013 č. j. 59 Co 387/2013-87 neztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že v této fázi řízení lze hovořit o tom, že jde o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování práva; v této věci jde o náhradu škody způsobené porušením povinnosti advokáta, který vůči rozhodnutí nalézacího soudu nepodal odvolání. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že primárně šlo o náhradu škody způsobené spíše zdravotními obtížemi způsobenými protiprávním jednáním původně žalovaných Daniela Hanáka a Pavla Matouše. V samotném základu tedy není vyloučeno, že by takovéto jednání zde mohlo být a přivodit tedy újmu žalobce, i když je zřejmé, a v tomto lze s nalézacím soudem souhlasit, že nárok nesporně nebude důvodný v celé výši. Nicméně by bylo až věcí dalšího průběhu řízení, aby takto bylo o jednotlivých nárocích rozhodnuto. Proto odvolací soud žalobci přiznal částečné osvobození do soudních poplatků ve výši 90 %.
Ústavní soud je toho názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu dostatečně uvádí důvody, na nichž bylo založeno; odvolací soud tudíž nerozhodoval svévolně, a Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj zásah.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu