ECLI:CZ:US:2014:3.US.3980.13.1
sp. zn. III. ÚS 3980/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 166/14, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2013 č. j. 8 To 322/2013-536 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 8. 2013 č. j. 1 T 48/2013-511, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Prostějově stěžovatele napadeným rozsudkem uznal vinným pokusem přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku a podle §210 odst. 4 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále stěžovateli uložil podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře osmdesáti denních sazeb po 250 Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykonal, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmdesáti dnů.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností rovněž napadeným usnesením tak, že je podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že způsob, jakým obecné soudy hodnotily provedená znalecká zkoumání, je v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména znaleckých posudků a výslechů znalců.
Stěžovatel považuje za stěžejní objasnění skutečnosti, zda při jím a svědkem Majerem popsaném průběhu dopravní nehody dne 3. 3. 2012 mohlo dojít k aktivaci airbagů vozidla AUDI A 5 a zda následně mohl s vozidlem z místa nehody odjet. Uvádí, že soudní znalci připustili tuto variantu za podmínky, že po první nehodě ze dne 29. 7. 2011 došlo k instalaci "použitých řídících jednotek" (kupř. z havarovaného vozu) a k instalaci "použitých a upravovaných dílů" se přihlásil též svědek Minster.
Podle stěžovatele obecné soudy další důkazy přecenily, resp. je interpretovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel tvrdí, že "omylem do servisu při focení přivezl díly z předchozí dopravní nehody", svědek Minster opomenul zmínit "montáž hlavových airbagů", přičemž jeho "doslechnutí" soudy nepovolily, zápis o dopravní nehodě postrádá výslovnou zmínku ohledně "hlavových airbagů" jen nedopatřením a údajné oddalování včasné prohlídky vozidla bylo způsobeno tím, že se vozidlo již nacházelo na opravě, k níž pojišťovna poskytla svolení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
Stěžovatelovy námitky směřují proti provádění a hodnocení důkazů, resp. proti skutkovým zjištěním obecných soudů.
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnosti, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelovy výtky shora uvedené procesní provenience neobstojí.
Stěžovatel opětovně uplatnil skutkové námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se s nimi vypořádaly způsobem, který má racionální a logickou základnu, přičemž pouhá možnost jiné skutkové verze, byť rovněž odůvodnitelné, "excesivními", resp. "svévolnými" jejich skutková zjištění samozřejmě nečiní.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Z ústavněprávních hledisek lze považovat za akceptovatelný závěr obecných soudů, které na základě znaleckých posudků vzaly za prokázané, že při stěžovatelem deklarované nárazové rychlosti nemohlo dojít k "aktivaci airbagů" a v případě, že by k ní přesto došlo, v důsledku odpojení akumulátoru a elektrických obvodů by nepřicházel do úvahy odjezd vozidla z místa údajné nehody. Tvrzení stěžovatele, že jím popsaný anomální skutkový děj (spočívající v aktivaci airbagů a roznětky akumulátoru, resp. zachování vozidla v pojízdném stavu) způsobila "vadná" řídící jednotka, obecné soudy věcně udržitelně považovaly za ničím nepodloženou a účelovou konstrukci.
Obecné soudy se též zabývaly věrohodností svědků, kteří vypovídali ve prospěch stěžovatele, přičemž zjistily, že P. M. byl odsouzen pro "trestnou činnost podvodného charakteru" a bratr Davida Majera (řidiče druhého z vozidel, které se mělo účastnit nehody) "se znal" s P. M., který "se zase znal" se stěžovatelem.
Ve vztahu k dalším zjištěním přijatým obecnými soudy (nikoli neprodlené nahlášení nehody pojišťovně, průtahy při poskytnutí vozidla a náhradních dílů k prohlídce, rozdílné údaje zahrnuté v telefonickém ohlášení pojistné události, zápisu o nehodovém ději a zápisu o poškození vozidla ze dne 14. 3. 2012 atd.) k předmětné trestné činnosti se patří zaznamenat, že i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných a neodporujících si důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. řádu postačující.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu