ECLI:CZ:US:2014:3.US.3988.13.1
sp. zn. III. ÚS 3988/13
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 24. března 2014 sp. zn. III. ÚS 3988/13 ve věci ústavní stížnosti GARRIS LEGAL, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Praha 1 - Nové Město, náměstí Republiky 1079/1a, zastoupené Mgr. Janou Rojčíkovou, advokátkou, se sídlem Praha 1 - Nové Město, náměstí Republiky č. 1079/1a, směřující proti postupu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. Nt 610/2013 o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory se zpřístupněním listin ve smyslu §85b trestního řádu.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 13, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud vyslovil rozpor postupu Městského soudu v Praze s ústavním pořádkem, a současně navrhuje, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření podle §80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Příkazem soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. 37 Nt 679/2013 v trestní věci vedené u Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz, pod č. j. OKFK-2392/TĆ-2012-251202, byla podle §83a odst. 1 trestního řádu za použití §83 odst. 1 trestního řádu nařízena prohlídka jiných prostor a pozemků, a to kromě jiného kancelářských prostor užívaných stěžovatelkou v Praze 1, náměstí Republiky č. p. 1078, 1079, 1079/1, a v třetím patře č. kanceláře 3063 a ve 4. patře čísla kanceláří 4048 a 4042.
II.
Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti (celkem 140 bodů), která směřuje nikoli proti průběhu prohlídky samé [rozhodnutí o nařízení prohlídky bylo již podrobeno ústavnímu přezkumu pod sp. zn. IV. ÚS 3435/13, kdy Ústavní soud usnesením ze dne 26. 2. 2014 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) shledal ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou], ale proti návrhu předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 (protože šlo o prohlídky domovní a prohlídky jiných - kancelářských prostor) na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory (dále jen "ČAK") podle §85b odst. 3, resp. 4 trestního řádu a také proti následnému postupu soudkyně Městského soudu v Praze při projednávání tohoto návrhu.
Stěžovatelka především namítá, že návrh předsedy senátu příslušného soudu na nahrazení souhlasu ČAK musí obsahovat kromě obecných náležitostí označení listin, ohledně kterých se navrhovatel domáhá nahrazení souhlasu zástupce ČAK k seznámení s jejich obsahem, a vylíčení skutečností svědčících o tom, proč nesouhlas zástupce ČAK k seznámení se orgánu provádějícího úkon s obsahem těchto listin má být nahrazen rozhodnutím soudce. Návrh však podle stěžovatelky nesplňuje požadavky uvedené v §85b odst. 4 trestního řádu, protože postrádá tyto základní náležitosti.
Se shora uvedeným souvisí další námitka stěžovatelky, tentokrát směřující proti postupu předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, která nařídila konání veřejného zasedání o návrhu státního zástupce podle §85b odst. 7 trestního řádu a podle názoru stěžovatelky nepostupovala podle §85b odst. 6 trestního řádu, jenž jí ukládá, aby k návrhu, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný nebo neurčitý, nepřihlížela.
Poslední okruh námitek stěžovatelky se vztahuje k průběhu veřejného zasedání o návrhu obvodního soudu, které se konalo dne 28. 11. 2013. Stěžovatelka namítá, že předsedkyně senátu neučinila opatření, aby se nikdo jiný než oprávněné osoby nemohl s obsahem materiálů zajištěných při prohlídce seznámit, a navíc návrh obvodního soudu neprojednala bez zbytečného odkladu.
III.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jak je tomu v tomto případě, proti jeho zásahu, resp. nečinnosti, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí nebo zásah, resp. pasivita, nejsou vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jim předcházelo nebo je provázelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
V tomto konkrétním případě není předmětem stížnosti pravomocné rozhodnutí nebo opatření orgánu veřejné moci. Příslušný soud totiž o návrhu soudu nižšího stupně zatím nerozhodl. Stížnost směřuje proti způsobu, kterým byl podán návrh na rozhodnutí, a způsobu, kterým je tento návrh projednáván. Ústavní soud tedy přezkoumává jiný zásah veřejné moci [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K tomuto způsobu přezkumu se Ústavní soud v minulosti vyjádřil opakovaně, zejména v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243), takže jeho podmínky nebude znovu opakovat.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadenou příslušnou část trestního řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
IV.
Ústavnost prohlídky jiných prostor provedené na základě příkazu soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. 37 Nt 679/3013 přezkoumal Ústavní soud již pod sp. zn. IV. ÚS 3435/13 a usnesením ze dne 26. 2. 2014 shledal ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zjevně neopodstatněnou. Proto ústavnost prohlídky, včetně ústavnosti zajištění věcí při prohlídce samé, ve vztahu k projednávanému návrhu není předmětem opakovaného přezkumu. Ústavní soud se zaměřil především na okolnosti navazující na provedenou prohlídku týkající se způsobu, jakým bylo nakládáno s věcmi zajištěnými při prohlídce, a to v intencích čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 13, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ochrana ústavních požadavků uvedených shora je pro účely trestního řízení promítnuta do §85b trestního řádu. Ten vychází z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, např. v případu Niemitz proti Německu, v němž soud projednával podmínky a způsob provedení prohlídky v prostorách advokátní kanceláře. Cílem této úpravy je poskytnout ochranu listinám, které obsahují skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta (§21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Tato úprava především sleduje případy, kdy se v prostorách advokátní kanceláře provádí prohlídka a advokát není osobou, která je podezřelá nebo obviněná z trestného činu, a kdy orgány činné v trestním řízení takto mohou získat důvěrné informace důležité pro přípravu obhajoby jeho klienta, který je tímto podezřelým nebo obviněným, a tak zasáhnout do práva na obhajobu, a tím oslabit nebo zcela prolomit požadavek mlčenlivosti advokáta a potažmo také rovnosti zbraní v trestním řízení. Současně touto úpravou zákonodárce poskytuje ochranu práv třetích osob, vůči kterým vykonává advokát svou profesní činnost nesouvisející s probíhajícím trestním řízením.
Zároveň je však ustanovení §85b trestního řádu formulováno tak, aby pachatelé trestné činnosti nemohli zneužít povinné mlčenlivosti advokáta tím, že s jeho vědomím cíleně páchají trestnou činnost a prostor jeho kanceláře využívají jako krytí, domnívajíce se, že jim díky mlčenlivosti poskytuje dostatečnou ochranu před orgány činnými v trestním řízení (například v ní přechovávají listiny nebo záznamy na elektronických nosičích informací nebo z prostor kanceláře dokonce přímo páchají trestnou činnost).
V projednávané věci je vedeno trestní řízení pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Z příkazu k prohlídce i z návrhu soudce, který je předmětem ústavní stížnosti, vyplývá, že kancelářské prostory stěžovatelky, resp. zařízení v nich, mohly být zneužívány k páchání uvedené trestné činnosti (identifikace pevné telefonní stanice, výskyt podezřelých osob v těchto prostorách, lokalizace tzv. IP adres, odkud byly vydávány pokyny k bankovním operacím atd.), a nikoli k poskytování zákonem, Ústavou a Listinou chráněných právních služeb.
Ústavní soud si je plně vědom toho, že zákonem chráněná povinná mlčenlivost advokáta je svým významem součástí práva na spravedlivý proces. Podle §21 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s výkonem advokacie. Této povinnosti jej může zprostit pouze klient prohlášením; i v tomto případě je však advokát povinen zachovat mlčenlivost, pokud je to v zájmu klienta. Podle §21 odst. 7 zákona o advokacii se povinnost zachovat mlčenlivost nevztahuje na případy, jde-li o zákonem uloženou povinnost překazit spáchání trestného činu.
V.
Při přezkumu podmínek podání návrhu podle §85b trestního řádu Ústavní soud zjistil z protokolu o prohlídce, že prohlídka kancelářských prostor stěžovatelky byla provedena dne 12. 9. 2013, a to konkrétně v objektu Praha 1, náměstí Republiky, spojená č. p. 1078, 1079, 1079/1, a to v třetím patře kanceláře č. 3062 a ve čtvrtém patře č. 4042. Prohlídce byli od počátku přítomni, kromě nezúčastněné osoby a dvou advokátů stěžovatelky (Mgr. T. U. a JUDr. V. O.), také zástupce ČAK (Mgr. P. S.).
Před vlastním provedením prohlídky byla JUDr. V. O. orgánem určeným k provedení prohlídky seznámena s tím, v jaké věci je vedeno trestní řízení a které věci důležité pro trestní řízení by se podle názoru orgánů činných v trestním řízení měly v označených prostorách nacházet (strana 3 protokolu). JUDr. V. O. po řádném zákonném poučení a po výzvě k vydání věci podle §84 trestního řádu uvedla, že v předmětných prostorách je vykonávána jen advokátní činnost. Nenachází se zde žádné dokumenty k popsané trestné činnosti. Z hlediska důvěrného vztahu klient-advokát neudělila souhlas se seznámením s obsahem listin z důvodů možného porušení práv třetích osob.
Při prohlídce byly zajištěny věci (listiny, složky listin, PC atd., přičemž věc označená pod č. 1 byla obalem na láhev vína se štítkem a jménem jednoho z podezřelých - F. S. a přímo nesouvisela s vykonávanou advokátní činností stěžovatelky), které byly podle protokolu zabezpečeny tak, aby se s jejich obsahem nemohl nikdo seznámit, zničit je nebo poškodit v souladu s §85b odst. 2 trestního řádu poté, co zástupce ČAK Mgr. P. S. k seznámení se s nimi odmítl dát souhlas. Zdůvodnil odmítnutí jen velmi stručně tím, že JUDr. V. O. souhlas neudělila, a (patrně) proto ho neuděluje ani on. Bližší vysvětlení protokol neobsahuje. Zajištěné věci (uložené do příslušných obalů, přelepené páskou a podepsané zástupci ČAK, stěžovatelky a policie) byly pak předány zástupci ČAK, který je protokolárně převzal (§85b odst. 2 trestního řádu).
VI.
V zákonem stanovené lhůtě 15 dnů ode dne, kdy zástupce ČAK odmítl udělit souhlas k seznámení se s obsahem listin (§85b odst. 5 trestního řádu), dne 24. 9. 2013 pod sp. zn. 37 Nt 928/2013 podal předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 oprávněný k vydání příkazu k domovní prohlídce (§85b odst. 3 in fine), na návrh státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, Městskému soudu v Praze návrh, aby podle §85b odst. 3 trestního řádu souhlas zástupce ČAK nahradil.
Návrh se vztahoval nejen k věcem zajištěným při prohlídce u stěžovatelky, ale také na jiných, v návrhu specifikovaných, místech. Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti a ostatně i jejím obsahem, jakož i zásadou aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti, přezkoumal ústavnost jen ve vztahu k věcem zajištěným u stěžovatelky (bod 2 návrhu).
Návrh v souladu s §59 odst. 4 trestního řádu obsahuje především podrobný popis skutkového děje, z něhož vyplývá podezření ze spáchání trestného činu. Je z něj zřetelně patrné, že v podezření ze zapojení do trestné činnosti jsou osoby, které se buď pohybují v prostorách stěžovatelky (zjištěno za použití operativně pátracích prostředků), mají k této konkrétní vztah, z něhož lze dovozovat možnost vzájemné trestné součinnosti, a k páchání trestné činnosti jsou využívány elektronické komunikační prostředky stěžovatelky (IP adresa přidělená stěžovatelce) za účelem přímého páchání trestné činnosti. Zajištěné věci svou povahou odpovídají způsobu, kterým měla být trestná činnost páchána. Listiny a ostatní nosiče informací, u kterých má dojít k nahrazení souhlasu zástupce ČAK, byly v návrhu způsobem odpovídajícím potřebě rozhodnutí městského soudu výslovně označeny. Ostatně, bližší specifikace s ohledem na nesouhlas stěžovatelky a zástupce ČAK s tím, aby se orgány činné v trestním řízení mohly s obsahem seznámit, nebyla ani možná.
Smyslem podaného návrhu bylo vysvětlit Městskému soudu v Praze, proč je žádáno o nahrazení souhlasu zástupce ČAK. Odepření souhlasu zástupce ČAK, dokumentované v protokolu o prohlídce, neobsahuje žádné srozumitelné, resp. relevantní zdůvodnění (viz výše), ačkoli bylo namístě, aby takto významný právní úkon zástupce orgánu profesní (a nadto právní) samosprávy byl přesvědčivě odůvodněn. Soud proto namísto spekulací o důvodech odmítnutí předložil v odůvodnění návrhu vyhodnocení výsledků trestního řízení (zvláště informace o podezření ze spáchání závažného zločinu při současném zneužití prostor stěžovatelky), o něž se ostatně opírala i prohlídka, a zmínil také dílčí pozitivní výsledky této prohlídky. Za stávající situace ani Ústavnímu soudu není jasné, jak si stěžovatelka představuje, že by předseda senátu návrh ještě blíže konkretizoval.
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že návrh předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 na nahrazení souhlasu zástupce ČAK jednak vzhledem k absenci zdůvodnění odepření souhlasu zástupce ČAK a jednak s přihlédnutím k věcnému obsahu vyšetřovacího spisu, který byl přílohou návrhu, a tedy ke koncepci materiálního právního státu, splňuje náležitosti uvedené v §85b odst. 4 trestního řádu. Tímto způsobem také návrh vyhodnotila předsedkyně senátu Městského soudu v Praze (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. Nt 610/2013, str. 3).
VII.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze následně postupovala podle §85b odst. 7 trestního řádu.
Podle §85b odst. 7 trestního řádu zástupce ČAK předložil pro potřeby veřejného zasedání zajištěné věci ze shora uvedené prohlídky. Zákon ukládá, aby "seznámení se" proběhlo tak, aby se navrhovatel ani nikdo jiný o obsahu listin při veřejném zasedání nemohl dozvědět. Soudkyně v průběhu veřejného zasedání výslovně uvedla, že v tomto zasedání se provede převzetí věcí a dokumentů a následně přikročí k seznámení se s nimi za podmínek §85b odst. 7 trestního řádu. Poté konstatovala označení zapečetěných obalů a postupně obaly rozpečetila a zcela obecně, bez bližší specifikace, kontrolovala, zda název koresponduje s obsahem.
V souvislosti s rozsahem zajištěných věcí Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007, usnesení sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008, usnesení sp. zn. III. ÚS 2097/12 ze dne 19. 7. 2012, dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterých nelze s ohledem na podstatu konkrétní věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjdou najevo při faktickém provádění prohlídky, a nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností, a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná. Jestliže při prohlídce byly zajištěny věci korespondující s odůvodněním příkazu (doklady, nosiče informací, poznámky a další listinné materiály), pak bez jejich podrobnějšího zkoumání soudem podle §85b odst. 7 trestního řádu (a to i s přihlédnutím ke konkrétnímu rozsahu zajištěných věcí) je jediným přípustným způsobem, jak zjistit, zda a případně nakolik může účel trestního řízení převážit nad účelem povinné mlčenlivosti advokáta. Soud přitom musí pečlivě zvážit, nakolik předložené věci jsou, či nejsou spojeny s poskytováním právních služeb (advokát-klient), či zda jde o exces z takového vztahu, který požadovanou ochranu mít nemá.
Ústavní soud při kontrole dosavadního průběhu řízení nemohl přehlédnout skutečnost, že v tomto konkrétním případě, pokud by byla potvrzena právní kvalifikace činu, pro který je vedeno trestní řízení (§240 odst. 1, 3 ve vztahu k §367 trestního zákoníku), by apel plynoucí z §21 odst. 7 zákona o advokacii nebyl bez významu, a i z tohoto pohledu pak nahlížel na postup orgánů činných v trestním řízení a vyhodnotil postup soudu, který je předmětem stížnosti, a to i z pohledu ochrany třetích osob, tedy klientů kanceláře, jichž se podezření netýká.
Stěžovatelka argumentuje (bod 78 stížnosti) tím, že při tomto postupu mělo dojít ke zveřejnění údajů chráněných povinnou mlčenlivostí. Ústavní soud tento názor nesdílí. Především je třeba důsledně oddělit identifikaci věcí zajištěných v různých objektech, protože Ústavní soud se v souladu s podanou stížností může věnovat jen těm námitkám, které jsou ve stížnosti relevantně vysloveny. Jestliže stěžovatelka konkrétně uvádí, že pod označením stopa č. 10 na straně 8 protokolu byly jednotlivé šanony označeny a citovány při veřejném zasedání jako "Best shop faktury zahraniční, 2010, číslovka 1, 5, 3, 4 a 2", Ústavní soud v tomto směru není oprávněn postup soudu přezkoumat, neboť jde o věci zajištěné v jiném objektu a v rámci jiné prohlídky, než je ta, která souvisí s předmětem stížnosti. V případech, které se vztahují k aktivně legitimované stěžovatelce, a tedy relevantnímu obsahu stížnosti, Ústavní soud neshledává žádnou možnost bližší identifikace předmětů, které byly zajištěny (listiny, počítačové komponenty, monitor atd.), a nemůže tak souhlasit s názorem stěžovatelky na údajné nepřiměřené, protizákonné či dokonce protiústavní zveřejnění údajů.
Soudkyně poté, co zjistila obecně obsah zapečetěných obalů se zajištěnými věcmi, tyto znovu uzavřela a zapečetila a seznámila přítomné právní zástupce stěžovatelky s tím, že budou do příštího jednání uloženy do trezoru. Právní zástupkyně stěžovatelky sice vůči tomuto postupu uplatnila již ve veřejném zasedání námitku nedostatečnosti takového opatření, ale tuto nelze považovat za seriózní zpochybnění zvoleného postupu, protože ten požadavku uvedenému v §85b odst. 8 trestního řádu vyhovuje.
VIII.
Ústavní soud sice měl určité pochybnosti o tom, zda návrh nemohl být ve veřejném zasedání projednán dříve (§85b odst. 7 trestního řádu). Za tímto účelem přezkoumal obsah sdělení místopředsedy Městského soudu v Praze k podání stěžovatelky ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. St 256/2013. Vědom si toho, že předsedkyně senátu odročila veřejné zasedání na neurčito, a zvažuje, zda není stížnost v tomto směru předčasná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zjistil, že po podání ústavní stížnosti bylo na návrh stěžovatelky vydáno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. Ult 4/2013, kterým tento podle §174a odst. 6 a 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, na návrh stěžovatelky určil Městskému soudu v Praze lhůtu k nařízení na neurčito odročeného veřejného zasedání k projednání návrhu soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 podle §85b odst. 3 trestního řádu do 20. 3. 2014.
Hlavním kritériem pro hodnocení lhůty k projednání návrhu není to, že soudkyně vyřizuje souběžně i jiné věci, protože pouze takový důvod ústavně neobstojí, ale to, že úkon se týká značného rozsahu posuzovaných předmětů, které byly zástupcem ČAK předloženy k posouzení. Nejedná se totiž jen o věci z jediného objektu (v němž byly zajištěny věci, k nimž se váže ústavní stížnost), ale ze dvou dalších (které předmětem stížnosti nejsou). S ohledem na zdůvodnění předchozí lhůty k nařízení prvního veřejného zasedání místopředsedou Městského soudu v Praze a především i na konečné datum, určené k provedení úkonu Vrchním soudem v Praze, Ústavní soud zatím nemá důvod považovat takovou lhůtu za protiústavní. Současně však apeluje na předsedkyni senátu Městského soudu v Praze, aby věc projednala bez zbytečného odkladu, tedy přednostně a s největším urychlením tak, jak k tomu byla zavázána rozhodnutím vrchního soudu.
IX.
Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Ze stejných důvodů byly odmítnuty i akcesorické návrhy, aby Ústavní soud Městskému soudu v Praze zakázal pokračovat v porušování základních práv a svobod stěžovatelky vyplývajících z Listiny a aby mu přikázal obnovit stav před porušením tím, že vydá stěžovatelce všechny listiny a jiné materiály zabavené při prohlídkách.