ECLI:CZ:US:2014:3.US.530.13.1
sp. zn. III. ÚS 530/13
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 10. dubna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Pavla Gregůrka, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, AK Dvořák & Hochmann advokáti s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2012 č. j. 33 Cdo 199/2012-459 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2011 č. j. 60 Co 583/2008-401, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a za účasti Okresního soudu ve Zlíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 7. 2. 2013 se Pavel Gregůrek (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 14. 11. 2003 byla mezi žalobkyní Vlastou Pažourkovou jako dlužnicí a žalovaným jako věřitelem uzavřena písemná smlouva o půjčce částky 115 000,- Kč, kterou se žalobkyně zavázala vrátit nejpozději do 14. 3. 2004. Téhož dne k zajištění pohledávky žalovaného vůči žalobkyni z uvedené smlouvy o půjčce oba účastníci uzavřeli smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem v obci a k. ú. Zlín.
Dne 7. 2. 2005 rozsudkem č. j. 6 C 91/2004-66 Okresní soud ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu Vlasty Pažourkové, kterou se domáhala určení, že smlouva o zajišťovacím převodu uzavřená dne 14. 11. 2003 mezi účastníky je neplatná a rozhodl o nákladech řízení.
Dne 19. 8. 2005 usnesením č. j. 60 Co 204/2005-92 Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu ze dne 7. 2. 2005 č. j. 6 C 91/2004-66 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování.
Dne 13. 9. 2006 rozsudkem č. j. 6 C 91/2004-172 nalézací soud žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Dne 15. 3. 2007 usnesením č. j. 60 Co 431/2006-225 odvolací soud rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 9. 2006 č. j. 6 C 91/2004-172 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s opětovným pokynem k doplnění dokazování.
Dne 19. 11. 2008 rozsudkem č. j. 6 C 91/2004-303 nalézací soud žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Dne 19. 3. 2009 rozsudkem č. j. 60 Co 583/2008-337 odvolací soud rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 11. 2008 č. j. 6 C 91/2004-303 změnil a určil, že smlouva o zajišťovacím převodu uzavřená dne 14. 11. 2003 je neplatná (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Dne 23. 6. 2011 rozsudkem č. j. 33 Cdo 2103/2009-369 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. 3. 2009 č. j. 60 Co 583/2008-337 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dne 22. 9. 2011 rozsudkem č. j. 60 Co 583/2008-401 odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 11. 2008 č. j. 6 C 91/2004-303 změnil a určil, že smlouva o zajišťovacím uzavřená dne 14. 11. 2003 je neplatná (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II). S poukazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia dovolacího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006 odvolací soud konstatoval, že smlouva o zajišťovacím převodu vykazuje z obsahového hlediska všechny znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě a tudíž je podle §39 obč. zákoníku absolutně neplatná pro rozpor se zákonem.
Dne 28. 11. 2012 rozsudkem č. j. 33 Cdo 199/2012-459 dovolací soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2011 č. j. 60 Co 583/2008-401 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). V odůvodnění na str. 5 a násl. se dovolací soud podrobně vyjádřil k dovolacím námitkám žalovaného týkajícím se tvrzeného porušení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení, překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, porušení práva na zákonného soudce, retroaktivní aplikace změněné judikatury k otázce platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu, nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, neoprávněného zásahu do autonomie vůle smluvních stran v rozporu se zásadou "pacta sunt servanda", a zásady priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy.
Poslední dvě uvedená rozhodnutí byla předmětem ústavní stížnosti.
III.
V části B odst. II a III ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že odvolací soud i dovolací soud napadenými rozhodnutími porušily základní právo na spravedlivý proces dle čl. 90 věty první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dle jeho přesvědčení obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly příslušné normy občanského soudního řádu a občanského zákoníku, a jejich rozhodnutí byla v příkrém rozporu s judikaturou Ústavního soudu, kterou v části V ústavní stížnosti blíže specifikoval.
V části VI ústavní stížnosti stěžovatel konstatoval dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy a obsáhle polemizoval s právním posouzením jeho civilní věci odvolacím soudem a dovolacím soudem v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Poukázal na možnost jiného výkladu obecnými soudy aplikovaných zákonných ustanovení, zásadu dodržování smluv, zásadu autonomie vůle smluvních stran, požadavek priority ústavně konformního výkladu smluv a výklad projevů vůle vůbec. Dovolacímu soudu stěžovatel dále vytkl retroaktivní aplikaci jeho změněné judikatury, t. j. rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006, a poukázal na judikaturu Ústavního soudu k této otázce.
Závěrem stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem uzavřená dne 14. 11. 2003 byla smlouvou platnou, dostatečně určitou a srozumitelnou, a že odvolací soud i dovolací soud retroaktivní aplikací změněné judikatury porušily právo na spravedlivý proces, čímž došlo k tvrzenému zásahu do základních práv a svobod.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla důsledkem nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, t. j. příslušných norem občanského soudního řádu a občanského zákoníku, v důsledku čehož mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces. Jinak řečeno, podstatou ústavní stížnosti je polemika s právním posouzením jeho občanskoprávní věci obecnými soudy opakováním argumentů v řízení před obecnými soudy již uplatněných, s nimiž se odvolací soud i dovolací soud ve svých ústavní stížností napadených rozhodnutích dostatečně vyrovnaly.
Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal. Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V ústavní stížnosti stěžovatel opakoval tvrzení o porušení požadavků spravedlivého procesu již uplatněná v dovolání, s nimiž se dovolací soud ústavně relevantním způsobem, dostatečně a bezezbytku vypořádal v odůvodnění svého rozsudku. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy zastoupen advokátem, měl možnost uplatnit své argumenty, navrhovat důkazy a vyjádřit se k provedeným důkazům. Porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebylo shledáno.
Ústavní soud nepovažuje za nutné se s opakovanými tvrzeními stěžovatele opětovně vypořádávat a správné závěry dovolacího soudu opakovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu