ECLI:CZ:US:2014:4.US.1686.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1686/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele JUDr. Františka Penka, zastoupeného Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem U Stanice 11/4, Praha 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4372/2009-232 ze dne 19. 4. 2011 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 355/2008-165 ze dne 5. 2. 2009 a o návrhu na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a odkladu jejich vykonatelnosti do doby než Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodne.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 19 C 165/2005, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že obvodní soud rozsudkem č. j. 19 C 165/2005-128 ze dne 13. 3. 2008 přivolil k výpovědi z nájmu bytu, kterou stěžovateli dali Zdeněk Drábek a Marta Drábková (dále jen "vedlejší účastníci") s tím, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty (výrok I.). Stěžovateli byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat vedlejším účastníkům po skončení nájmu do 15 dnů po zajištění přístřeší (výrok II.). Stěžovatel byl dále zavázán uhradit vedlejším účastníkům částku 12.806,20 Kč společně s poplatkem z prodlení z částky 76.806,- Kč od 16. 8. 2005 do 24. 7. 2007 a z částky 12.806,20 Kč od 25. 7. 2007 do zaplacení (výrok III.). Ohledně poplatku z prodlení z částky 92.201 Kč od 15. 1. 2004 do 15. 8. 2005 bylo řízení zastaveno (výrok IV.). Ohledně částky 79.394,80 Kč s poplatkem z prodlení z částky 15.394,80 Kč od 15. 8. 2005 do 24. 7. 2007 a z částky 79.394,80 Kč od 25. 7. 2007 do zaplacení byla žaloba zamítnuta (výrok V.). Ohledně vzájemného návrhu stěžovatele na zaplacení částky 4.500,- Kč byla žaloba zamítnuta (výrok VI.). Vzájemný návrh stěžovatele na náhradu škody byl vyloučen k samostatnému projednání (výrok VII.). Stěžovatel byl povinen uhradit vedlejším účastníkům náklady řízení a zaplatit náklady státu (výroky VIII. a IX.).
Stěžovatel podal proti výrokům I., II., III., VI. a VIII. rozsudku obvodního soudu odvolání, na jehož podkladě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 55 Co 355/2008-165 ze dne 5. 2. 2009 rozhodnutí obvodního soudu ve výrocích I., II., III. a VI. o přivolení výpovědi z nájmu bytu, o vyklizení bytu, o uložení povinnosti stěžovateli zaplatit vedlejším účastníkům poplatek z prodlení z částky 57.392,80 Kč od 16. 8. 2005 do 24. 7. 2007 a o zamítnutí vzájemného návrhu stěžovatele jako věcně správné potvrdil. Výrok III., v části ukládající stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům částku 12.806,20 Kč s poplatkem z prodlení od 25. 7. 2007 do zaplacení a poplatky z prodlení z částky 19.413,20 Kč od 16. 8. 2005 do 24. 7. 2007 změnil městský soud tak, že se žaloba zamítá. Odvolání stěžovatele proti výroku VII. odvolací soud odmítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 4372/2009-232 ze dne 19. 4. 2011 pro nenaplnění podmínky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností (s výjimkou výroku, jímž městský soud změnil výrok III. rozsudku obvodního soudu), v níž namítal, že obecné soudy dospěly k nesprávným závěrům ohledně platnosti dohody o dispozičním právu spoluvlastníků obsažené v kupní smlouvě ze dne 26. 9. 1995. Dle stěžovatele nebylo možné, aby se osoby, které v době uzavření kupní smlouvy ještě nebyly spoluvlastníky nemovitosti, platně dohodly na způsobu jejího společného užívání; taková dohoda je v rozporu se zásadou, že "nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má". Stěžovatel na základě výše uvedeného dovozoval, že vedlejší účastníci měli povinnost postupovat v součinnosti s ostatními spoluvlastníky domu, a jestliže tak neučinili, postrádali ve sporu aktivní legitimaci. Stěžovatel obecným soudům vytýkal, že se jeho právní argumentací dostatečně nezabývaly a že bez řádného zdůvodnění nevyhověly jeho návrhu na vyžádání aktuálního seznamu spoluvlastníků a provedení jejich výslechu. Obdobně nedostatečně se dle názoru stěžovatele obecné soudy vypořádaly i s námitkou, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s procesním postupem obecných soudů při rozhodování o žalobě o zaplacení částky 92.201,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud nejprve uznal, že stěžovatel poskytl vedlejším účastníkům částku 64.000,- Kč pouze jako jistotu pro případ, že by byl zjištěn dluh, nicméně tentýž soud následně odůvodnil zamítnutí žaloby v příslušné části tím, že stěžovatel dluh zaplatil. Jelikož žaloba byla zamítnuta a odvolání toliko do odůvodnění rozhodnutí není přípustné, došlo k významnému omezení možnosti stěžovatele skutkově a právně argumentovat. Stěžovatel měl za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Stěžovatel posléze svou ústavní stížnost doplnil přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2011, v němž uvedl, že se, jak již bylo zmíněno, nemohl bránit tvrzení nalézacího soudu, že částka 64.000,- Kč představovala plnění dluhu, proto své námitky v tomto směru shrnuje nyní. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry obecných soudů ohledně výše nájemného, záloh za služby spojené s užíváním bytu a nároku na slevu z titulu závad bytu. Co se týče nájemného, stěžovatel opětovně odkázal na neexistenci dohody o dispozičním právu a rovněž namítal nesoulad výše nájemného s právními předpisy. Stěžovatel také uvedl, že navrhoval zpracování znaleckého posudku a výslech svědka Králíka ohledně pravosti podpisu na evidenčním listu ze dne 10. 8. 1999, nicméně těmto jeho návrhům nebylo vyhověno. U záloh za služby stěžovatel podotýkal, že obecné soudy svým postojem de facto poskytly ochranu nepoctivému jednání vedlejších účastníků, kteří neprováděli vyúčtování záloh a přeplatky si nechávali. U slevy z titulu závad bytu považoval stěžovatel za nesprávný závěr o promlčení nároku. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s vyloučením nároku na náhradu škody ve výši 18.000,- Kč, vzniklé v souvislosti vadným ventilem radiátoru, k samostatnému projednání; odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 159/97. Stěžovatel opětovně zdůraznil, že obecné soudy adekvátně nereagovaly na jeho skutkovou a právní argumentaci, což činilo jeho právo vyjádřit se k věci bezobsažným.
V dalším doplnění, které Ústavní soud obdržel dne 19. 9. 2011, stěžovatel namítl, že mu nebyl napadený rozsudek městského soudu doručen, neboť JUDr. Slomek, který rozsudek převzal, jej již v té době nezastupoval. Stěžovatel odmítl výklad obsažený mj. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1284/10, že bylo podstatné, zda mohl v řízení uplatnit svá subjektivní práva, což podáním dovolání fakticky potvrdil. Stěžovatel uvedl, že spoléhal na to, že bude respektován zákon a jeho ustálený výklad, tzn., že s předáním rozsudku JUDr. Slomkovi nejsou spojeny účinky doručení a že výpovědní doba vůbec nezačala běžet. Vyklizení z bytu tedy bylo neoprávněné a stěžovateli tak vznikla významná materiální i morální újma. Závěrem stěžovatel na příkladu demonstroval výhodnější postavení pronajímatelů ve sporu o zaplacení nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu, a to s ohledem na institut poplatku z prodlení. Stěžovatel uzavřel, že pro nájemce je obecně výhodnější uspokojit neoprávněné požadavky pronajímatele, neboť v případě déletrvajícího sporu zaplatí, i v případě částečného úspěchu, více.
Posledně zmíněnou otázku stěžovatel rozvedl v doplnění stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2012, přičemž vyjádřil přesvědčení, že se jej vedlejší účastníci snaží vznášením neoprávněných nároků poškodit. Stěžovatel opětovně zdůraznil význam otázky, zda mu byl rozsudek odvolacího soudu řádně doručen, a to s ohledem na řízení vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 90/2011. Stěžovatel dále uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že jeho námitky byly obecnými soudy opomíjeny, považuje za potřebné akcentovat otázku evidenčního listu ze dne 10. 8. 1999, jíž se Nejvyšší soud, v rozporu s vlastním rozsudkem sp. zn. 23 Odo 1722/2006, odmítl věcně zabývat, a dále otázku autonomie vůle, tzn. nemožnost měnit dohodu o dispozičním právu jinak než dohodou všech spoluvlastníků, k čemuž se rovněž žádný z obecných soudů nevyjádřil.
V posledním doplnění podání, které Ústavní soud obdržel dne 8. 4. 2013, stěžovatel svou argumentaci vztahující se k absenci dispozičního práva vedlejších účastníků dále rozvedl s tím, že se na něj někteří ze spoluvlastníků domu, v němž se nacházel předmětný byt, obrátili s žádostí, aby plnění poskytoval jim, neboť dle nich žádná dohoda o dispozičním právu vedlejších účastníků neexistovala. Stěžovatel proto poté, co s ním vedlejší účastníci přestali komunikovat, plnil, spoléhaje na právní názor vyjádřený v rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 215/2008 ze dne 11. 6. 2008, spoluvlastnici domu paní Svítilové. Okresní soud v Táboře však v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 90/2011 rozhodl, že je stěžovatel povinen vše znovu uhradit vedlejším účastníkům.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených.
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti právního posouzení věci obecnými soudy v rovině jednoduchého práva, nýbrž jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu by v této souvislosti přicházelo v úvahu porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem jednoduchého práva interpretována způsobem, který by byl výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představoval tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Z hlediska zjištěného skutkového stavu by pak mohla být relevantní rovněž námitka opomenutí klíčových důkazů. Ústavní soud však v těchto ohledech žádné pochybení, konstituující v důsledku své závažnosti porušení pravidel spravedlivého procesu, neshledal.
Ohledně námitek neplatnosti (nulity) dohody o dispozičním právu, platnosti převodu dispozičního práva na vedlejší účastníky a s tím související chybějící věcné aktivní legitimace vedlejších účastníků jako žalobců v řízení před obecnými soudy, existence podstatné změny poměrů ve vztahu k dispozičnímu právu, rozsahu oprávnění, které dispoziční právo zahrnuje, relativní neplatnosti zvýšení nájemného, nesprávného posouzení splatnosti přeplatků na zálohách na služby spojené s užíváním bytu, existence promlčení práva na slevu na nájemném z důvodu vad bytu a souladu přivolení k výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy, Ústavní soud plně odkazuje na odůvodnění obecných soudů, které se s argumentací stěžovatele podrobně vypořádaly a jejichž závěrům neměl Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout (ke stěžejní stěžovatelově námitce o neplatnosti dohody o dispozičním právu se Ústavní soud již vyjádřil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 345/10 ze dne 22. 1. 2013, dostupném na http://nalus.usoud.cz). Pokud obecné soudy neprovedly některé stěžovatelem navržené důkazy, bylo z jejich rozhodnutí dostatečně patrno, proč považovaly doplnění dokazování za nadbytečné; i v tomto ohledu je tedy nutno považovat jejich rozhodnutí za souladná s principy spravedlivého procesu.
Stěžovateli bylo možno přisvědčit v tom, že potvrzení rozhodnutí obvodního soudu městským soudem bylo, pokud šlo o povinnost stěžovatele uhradit zálohy za služby spojené s užíváním bytu a poplatky z prodlení za rok 2005, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. července 1981, Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983) i doktrinálním výkladem (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460-880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 1854-5), které shodně dovozují, že právo na uhrazení záloh trvá pouze do okamžiku, kdy mají být tyto vyúčtovány, později jedině, pokud vznikne nájemci povinnost doplatku na základě řádného vyúčtování; pronajímatel se tak nemůže domáhat zaplacení záloh, jestliže je již v prodlení s provedením vyúčtování. Městský soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s tím, proč rozhodl odlišně od tohoto právního názoru, na který stěžovatel ve svém odvolání upozorňoval, a také s tím, proč rozhodl odlišně o nároku na zaplacení záloh a poplatků z prodlení za rok 2004 a rok 2005, když stěžovatel upozorňoval na skutečnost, že mu nebylo doručeno vyúčtování za oba tyto roky. Jelikož však městský soud rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že pokud šlo o žalovanou jistinu, stěžovatel neměl hradit ničeho, nemělo uvedené pochybení vliv na výrokovou část rozhodnutí (pokud jde o jistinu) a ve stěžovatelově právní sféře se negativně neprojevilo. Kromě toho se ani co do výše nejednalo o částku, která by mohla cokoliv změnit na podstatě napadených rozhodnutí; na poplatcích z prodlení byl stěžovatel postupem městského soudu zkrácen o 600,- Kč. Ústavní soud již v řadě předchozích rozhodnutí dospěl k závěru, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jelikož vedlejším účastníkům nesprávně přiznaná částka poplatku z prodlení je zcela bagatelní, nejedná se o zásah, jež by svou intenzitou dosahoval úrovně potřebné pro konstatování porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny či práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
Stěžovatel ve svých podáních opakovaně zdůrazňoval, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nereagovaly na všechny uplatněné argumenty. V této souvislosti lze ovšem odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž sice soudní rozhodnutí musí uvádět důvody, na nichž jsou založená, nicméně rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu, a závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument (srov. např. rozsudek ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk vs. Nizozemsko, stížnost č. 16034/90, odst. 61, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija vs. Španělsko, stížnost č. 18390/91, odst. 29, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Hiro Balani vs. Španělsko, stížnost č. 18064/91, odst. 27, a ze dne 19. 2. 1998 ve věci Higginsová a další vs. Francie, 1998, stížnost č. 20124/92, odst. 42 a další).
Ke stěžovatelem namítanému nesprávnému procesnímu postupu obecných soudů v řízení Ústavní soud uvádí, že ačkoli zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Uvedený závěr bezezbytku platí pro stěžovatelem uplatněnou námitku nedoručení, resp. neúčinného doručení napadeného rozsudku městského soudu. Stěžovatel sám odkázal na usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 1284/10 ze dne 11. 7. 2011 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), z něhož se podává, že v případě doručení, které nebylo řádné, je třeba posuzovat možné porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele nejen z formální stránky, ale i z hlediska naplnění možnosti stěžovatele uplatnit v řízení svá subjektivní práva. Tuto možnost s ohledem na podané dovolání stěžovatel jednoznačně měl. Ostatní výtky stěžovatele, tzn., zejména že nemělo dojít k vyklizení bytu a že jsou vůči němu uplatňovány další nároky v řízení před Okresním soudem v Táboře, byly z hlediska petitu ústavní stížnosti nerozhodné, neboť i kdyby nebyl rozsudek odvolacího soudu řádně doručen, nejednalo by se o důvod k jeho kasaci, nýbrž toliko k jeho opětovnému (řádnému) doručení.
Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud neshledal ani ve vyloučení návrhu stěžovatele na náhradu škody způsobenou vadami bytu k samostatnému projednání. Stěžovatel odkazoval mj. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 159/97 ze dne 5. 11. 1997 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 135, str. 219 a násl.), v němž je vyjádřena zásada, že jestliže odpůrce protinávrhem uplatní k započtení pohledávku, která je nižší než žalovaná částka, nejde o vzájemný návrh, ale takový projev posoudí soud jako obranu proti návrhu a z povahy tohoto návrhu vyplývá, že musí být projednán v rámci téhož řízení a nelze jej vyloučit k samostatnému projednání. Ústavní soud však k této zásadě v usnesení sp. zn. III. ÚS 589/04 ze dne 10. 3. 2005 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) doplnil, že jako z každého obecného pravidla i z ní lze připustit výjimky, že nelze rovněž nepřihlédnout k tomu, že rozhodnutí o vyloučení protinávrhu je rozhodnutím procesní povahy, kterým není odpírána stěžovateli soudní ochrana a že je zřejmé, že protinávrh stěžovatele bude po splnění dalších zákonných podmínek věcně projednán. V uvedeném případě byl postup obecného soudu odůvodněn odlišnou povahou věcí a s tím související rozdílnou místní příslušností. Vyjádřené závěry lze však dle názoru Ústavního soudu uplatnit i v projednávané věci, kdy obvodní soud vyloučení protinávrhu stěžovatele k samostatnému projednání odůvodnil potřebou dokazování, které pro rozhodnutí o zbývajícím předmětu řízení nemělo relevanci a které by tak způsobilo zbytečné prodloužení řízení. Obvodní soud tak výše popsaným postupem vedl řízení v souladu s principem ekonomie řízení. Jeho upřednostněním před možností stěžovatele uplatnit obranu v témže řízení právo stěžovatele na přístup k soudu dle názoru Ústavního soudu i s ohledem na charakter rozhodnutí, rozsah uplatňované obrany ve vztahu k celému předmětu řízení a posouzení spravedlivosti řízení jako celku porušeno nebylo.
Stěžovatel dále tvrdil, že k zamítnutí žaloby vedlejších účastníků co do částky 64.000,- Kč došlo jen z toho důvodu, že stěžovatel tuto částku v průběhu řízení vedlejším účastníkům zaplatil. Mělo se tak stát přesto, že stěžovatel v řízení jednoznačně uvedl, že tato částka není určena na úhradu pohledávky a nalézací soud tento jeho názor akceptoval, když rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí žaloby. K tomu lze uvést, že z odůvodnění rozsudku obvodního soudu (str. 12) jednoznačně vyplývá, že obvodní soud nerozhodl o zamítnutí žaloby z důvodu poukázání dané částky vedlejším účastníkům, nýbrž proto, že seznal, že žaloba je ohledně této částky důvodná a zamítl ji jen z toho důvodu, že tuto částku již vedlejší účastníci obdrželi. V žádném případě tedy nebylo možno dospět k závěru, že by se obvodní soud důvodností uplatněného nároku v příslušném rozsahu nezabýval.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu