ECLI:CZ:US:2014:4.US.2219.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2219/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Lucií Brusovou, Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011 č. j. 28 Cdo 327/2010-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 7. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel v řízení před obecnými soudy uplatnil nárok na náhradu majetkové škody, která mu vznikla nesprávným úředním postupem notáře JUDr. Hanuše Jelínka. V důsledku jeho pochybení při sepisování notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti byl zamítnut návrh na nařízení exekuce, jelikož povinnost, pro niž měla být exekuce vedena, nebyla soudem shledána za dostatečně určitou.
Stěžovatel měl za to, že notář je povinen dodržovat princip legality a pokud se k němu účastníci závazkového vztahu dostaví, pak při sepisu a vydávání notářského zápisu neplní funkci pouhého přepisovače přání účastníků notářského zápisu, ale plní roli veřejného činitele stanovenou zákonem. Poplatek ve výši 2% z ceny závazkového titulu, který stanoví zákon a který byl notáři při sepisu listiny uhrazen, souzní s rolí veřejného činitele, který je povinen znát zákon, stejně tak jako soud.
Dospěl-li okresní soud ve Zlíně v řízení o návrhu na nařízení exekuce k závěru, že předmětný notářský zápis jako veřejná listina je paktem, pak byla dána relevance odpovědnosti notáře jako nositele státní moci konta v souladu se zákonem. Stěžovatel je toho názoru, že následky paaktu by neměli nést účastníci notářského zápisu, ale notář, jakožto veřejný činitel.
Druhotnou příčinu vzniklé škody pak spatřuje stěžovatel v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně, který byl ve věci zcela nečinný od 30. 7. 2002 do 26. 1. 2006 a poté až dne 17. 9. 2007 Krajský soud v Brně pravomocně návrh na nařízení exekuce zamítl. Soudní řízení o návrhu na nařízení exekuce tak trvalo téměř pět let. Na straně stěžovatele došlo v důsledku plynutí času ke vzniku nevratné škody, neboť jeho pohledávka z jistiny 744.500,- Kč je od 30. 6. 2006 celá definitivně promlčena.
Pokud by notář sepsal notářský zápis v souladu se zákonem, pak by stěžovatel svoji pohledávku vymohl již v roce 2002 a jeho majetková sféra by se tím nepochybně zvýšila. Společně s úroky pak stěžovatelova škoda činí 1.079.525,- Kč.
Z hlediska příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody je pro stěžovatele právně významná ta skutečnost, že splnění závazku dlužníkem žalobce bylo při obvyklém průběhu událostí reálně očekávatelné. Rozhodující byl v této věci nesprávný úřední postup notáře.
Stěžovatel dále uvádí, že je jednatelem společnosti CF FLOP, s. r. o., v jejíž věci 28 Cdo 327/2009 rozhodl Nejvyšší soud v obdobném případě zcela opačným způsobem. Nejvyšší soud shledal v dané věci dovolání přípustným, neboť odvolací soud věc vady notářského zápisu a odpovědnosti za tyto vady vyřešil v rozporu s hmotným právem, stejně jako s konstantní judikaturou. Podle závěrů Nejvyššího soudu notář vkládá do notářského zápisu své právní znalosti a projevům vůle účastníků dodává písemnou podobu, která odpovídá právnickému vyjádření. Oba účastníky notářského zápisu musí přitom poučit a objektivně jim vyložit obsah a důsledky právního úkonu, který hodlají svými akty uskutečnit a vést je k úkonům, které nejsou v rozporu se zákonem. Notářský zápis musí být určitý a srozumitelný. Notář v zájmu prosazení principu prevence upozorní účastníky na případné budoucí spory, které by mohly z právního úkonu vyplynout, a navrhne účastníkům takové řešení, jež by hrozbu budoucích sporů minimalizovalo (zde stěžovatel odkázal na komentář Mokrý, A., Jindřich, M., Wawerka, K. Notářský řád a předpisy související, Praha: Linde, 1994, s. 66 a násl.). V obdobném duchu pak vyznívá i komentář k zákonu č. 82/1998 Sb., v němž se praví, že působení notáře při vyhotovování notářského zápisu se neomezuje jen na dodržení formálních náležitostí a na zachycení obsahu projevu vůle, ale i na objektivní právní pomoc účastníkům tak, aby jimi zamýšlené úkony odpovídaly obecně závazným právním předpisům a aby nebyly zpochybnitelné po stránce formální ani hmotněprávní. (viz. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, s. 34 - 35). Při posuzování případného pochybení notáře se tak nelze omezit jen na formální náležitosti kladené notářským řádem na notářské zápisy, ale je třeba brát v úvahu též obsahovou stránku právního úkonu - v daném případě dohody o uznání dluhu. Stěžovatel dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1294/2001, v němž byl řešen případ, kdy závěť byla sepsána formou notářského zápisu, a soudy dospěly k závěru, že důsledkem nesprávného úředního postupu notářky bylo vyloučení žalobce z dědického práva po zůstaviteli, neboť jinak by se stal dědicem veškerého majetku zůstavitele. Pokud by byl závěr obecných soudů správný, pak by to znamenalo, že obsahem notářského zápisu by mohly být v podstatě jakékoliv práva a povinnosti.
Z výše vyložených důvodů se stěžovatel domnívá, že ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
III.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k předmětné ústavní stížnosti uvedl, že právní názory, které byly v napadeném usnesení uplatněny, odpovídají výkladu jak ustanovení upravujících otázku přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu, tak i ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jakož i obecné úpravě předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Nejvyšší soud podotkl, že stěžejním pro jeho rozhodnutí byl závěr, že stěžovatel neprokázal vznik škody, neboť v daném případě vadnost notářského zápisu se svolením vykonatelnosti stěžovateli nebrání v tom, aby se domáhal téhož plnění mimo exekuční řízení vedené na základě předmětného zápisu, a žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by se touto cestou nemohl své pohledávky domoci. Nebyl-li tedy prokázán vznik škody, pozbývají pak na významu otázky spjaté s dalšími předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu - tedy především existencí nesprávného úředního postupu na straně soudu či notáře. Z tohoto důvodu je rovněž nepřípadný poukaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 2217/2009 (stěžovatelem nesprávně označené sp. zn. 28 Cdo 2217/2010), neboť za daných okolností otázka případného nesprávného úředního postupu notáře, rozebíraná v odkazovaném rozsudku, nemohla ovlivnit výsledné rozhodnutí ve věci, a nebyla tak způsobilá dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel využil svého práva repliky a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2217/2009 a 28 Cdo 327/2010. Dále stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že to je právě stěžovatel, kdo měl v dalším soudním řízení "žádat nápravu notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti". Pokud totiž stát zákonným způsobem určil práva a povinnosti notáře při sepisu notářských zápisů, pak logicky účastníci očekávají, že doložka vykonatelnosti těchto zápisů vypracovaných notářem je opravdovou garancí vykonatelnosti. Pokud by tomu tak nebylo, pak by Česká republika nebyla právním státem, neboť účastníci řízení by nemohli věřit státním orgánům. Nejvyšší soud pominul, že obecné soudy neřešily otázku, zda bylo reálné a v souladu se zásadou přiměřenosti délky trvání soudního řízení, aby až po uplynutí více než 4 roků došly soudy ke zjištění, že předmětný notářský zápis je sepsán částečně neurčitě, není vykonatelný a tudíž je nutno hledat u dalšího soudu v nalézacím řízení, zda je po právu, pokud stěžovatel domáhá žalovaných částek, když po uplynutí 4 let již byla nevymahatelnost pohledávky evidentní. Nejvyšší soud rovněž pominul, že obecné soudy řešily v rozporu s konstantní judikaturou otázku, zda je po právu, aby soud opřel svůj závěr na názoru, že notář vlastně neodpovídá za dostatečnou určitost formulace závazku, pro jehož porušení má případně dojít v budoucnu k vykonatelnosti notářského zápisu. Nelze přehlížet, že notář je veřejnou osobou a jím sepsaný a vydaný notářský zápis je veřejnou listinou. Nejvyšší soud rovněž pominul skutečnost, že v důsledku příliš dlouhého řízení před obecnými soudy došlo k promlčení dluhu a stěžovatel již nemá jinou možnost, jak se své pohledávky domáhat. Z uvedeného pak stěžovatel dovozuje příčinnou souvislost mezi škodou a nesprávným úředním postupem.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud dále podotýká, že jednou z funkcí Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.
Ústřední námitkou stěžovatele je tvrzený nesoulad mezi dvěma rozhodnutími Nejvyššího soudu, přičemž Ústavní soud je ve své podstatě stavěn do pozice čtvrté instance, která by uvedený rozpor měla odstranit. K tomuto je nutno uvést, že Ústavní soud není povolán ke sjednocování judikatury obecných soudů. Tato činnost náleží zásadně soudu Nejvyššímu. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto vykonávat přezkum nad jejich rozhodovací činností. K výkladu a aplikaci jednoduchého práva jsou proto povolány obecné soudy; Ústavní soud do tohoto procesu může vstoupit jedině tehdy, jestliže soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole; samotný odlišný pohled stěžovatele na výklad jednoduchého práva sám o sobě neznamená porušení jeho práv (srov. např. nález III. ÚS 459/03 uveřejněný na www.usoud.cz).
Z ústavněprávního hlediska je tak podstatnou především ta skutečnost, že se Nejvyšší soud s argumentací stěžovatele vypořádal, přičemž uvedl, z jakých skutkových a právních okolností vyšel, jakou právní úpravu na daný případ aplikoval a také logicky a srozumitelně vyložil, k jakým závěrům dospěl. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, který je založen na konkrétně zjištěných skutkových okolnostech ve všech souvislostech.
Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu