ECLI:CZ:US:2014:4.US.2403.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2403/13
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 27. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 2403/13 ve věci ústavní stížnosti Elisabeth (Alžběty) Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, se sídlem Revoluční 23, 110 00, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2013 č. j. 64 C 22/2010-158 o nepřipuštění změny stěžovatelčiny žaloby na vydání nemovitostí, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a Státního pozemkového úřadu jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2013 č. j. 64 C 22/2010-158 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2013 č. j. 64 C 22/2010-158 se ruší.
Odůvodnění:
I. Napadené rozhodnutí soudu
1. Ve včasně podané ústavní stížnosti stěžovatelka (v řízení před obecným soudem žalobkyně) napadá shora označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým soud rozhodl, že "změnu žaloby, obsaženou v podání žalobkyně ze dne 25. 1. 2013, doručenou soudu dne 25. 1. 2013, nepřipouští". Rozhodnutí soudu neobsahuje odůvodnění, pouze poučení o tom, že odvolání není přípustné s odkazem na §202 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.").
2. Z ústavní stížnosti a spisového materiálu vyžádaného Ústavním soudem se podává, že stěžovatelka dne 17. 12. 2010 podala u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu, jejíž petit byl následující: "Žalobkyně žádá, aby soud vydal rozsudek, kterým rozhodne o tom, že jí mají být vydány nemovitosti zapsané ve vložce č. X1 a č. X2 desek zemských pro kat. obec Hradčany, zapsané ve vložce č. X3 a č. X4 pozemkové knihy pro kat. obec Nové Město, in eventum v případě, že soud shledá, že vydání nemovitostí žalobkyni brání zákonné důvody dle zákona o půdě, žalobkyně žádá, aby soud vydal rozsudek, kterým rozhodne o přiznání náhrady žalobkyni dle zákona o půdě".
3. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, po změně právního zastoupení a v souvislosti s dosažením identifikace žalobou dotčených nemovitostí se pokusila o formální upřesnění žalobního petitu a jeho uvedení do souladu s procesními předpisy (odstranění jeho nesprávnosti způsobující jeho pozdější materiální nevykonatelnost při převzetí do výroku rozhodnutí). Toto formální upřesnění petitu zahrnula stěžovatelka do "doplnění žaloby" ze dne 25. 1. 2013. Upřesnění žalobního návrhu zní: "Určuje se, že žalobkyně je vlastnicí [následuje výčet 14 položek - pozemků a budov vymezených parcelním číslem, výměrou, katastrálním územím, u budov též číslem popisným - pozn. Ústavního soudu]. Tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 14. 10. 2010, č. j. PÚ 8635/93/1 v části, kde bylo určeno, že žalobkyně není vlastnicí nemovitostí zapsaných ve vložce č. X1 a č. X2 zemských desek pro kat. obec Hradčany a ve vložce č. X3 a č. X4 pozemkového knihy pro kat. obec Nové Město. Další účastníci řízení 1) a 2) jsou povinni nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady soudního řízení zvýšené o daň z přidané hodnoty k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku."
4. Uvedené podání, které stěžovatelka považuje za doplnění žaloby, posoudil soud jako návrh na změnu žaloby, kterou výše označeným usnesením nepřipustil.
II. Argumentace stěžovatelky
5. S ohledem na to, že proti uvedenému usnesení se není možno odvolat, dovozuje stěžovatelka přípustnost ústavní stížnosti.
6. Podle stěžovatelky její legitimní snaha uvést žalobní petit do souladu s aktuálními zjištěními a procesním právem byla, byť pouze dílčím procesním rozhodnutím, nezákonně odmítnuta. Právo na úpravu žalobního petitu má však zásadní význam pro ochranu nároku, který je předmětem řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatelka má za to, že její upřesnění obsažené v podání ze dne 25. 1. 2013 bylo soudem nesprávně posouzeno jako změna žaloby, ač šlo o pouhé upřesnění žalovaných nemovitostí a uvedení žalobního petitu do souladu s procesními předpisy, konkrétně s ustanovením §250j o. s. ř. Což však nelze dle stěžovatelky považovat za změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř., neboť za změnu žaloby se nepovažuje (s odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. 22 Cdo 249/2004 a ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 22 Cdo 4959/2010) ani upřesnění předmětu žaloby, tedy identifikace dotčených nemovitostí, ani odstranění nesprávnosti petitu (jeho neurčitosti, neúplnosti, nebo nesrozumitelnosti) způsobující pozdější materiální nevykonatelnost rozsudku. Zde se naopak má postupovat podle §43 odst. 1 o. s. ř., kdy soud vyzve účastníka k doplnění či opravě podání.
7. Stěžovatelka považuje napadané usnesení soudu za protiústavní zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť při vyloučení řádného opravného prostředku proti napadanému rozhodnutí, jakož i pro nezákonně chybějící odůvodnění, se stěžovatelka dostala do bezvýchodné situace, kdy její snaha o opravu petitu byla odmítnuta (ač je soud prvního stupně povinen vyzvat k odstranění vady podání dle §43 o. s. ř. a je povinen poskytovat účastníkům poučení o procesních právech a povinnostech dle §5 o. s. ř.), přičemž tímto rozhodnutím byl v podstatě předurčen osud celé žaloby (meritu věci). Postup soudu prvního stupně tak hraničí se svévolnou aplikací práva a porušuje tak právo na spravedlivý proces. Stěžovatelce bylo napadaným rozhodnutím odňato právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u příslušného soudu.
8. Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že soud dostatečně nezohlednil, že jde o restituční věc, přičemž v těchto věcech mají být žalobní návrhy posuzovány vždy věcně, nikoli přísně formálně, což bylo vysloveno právě i v případě nesprávných žalobních petitů [rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. 28 Cdo 915/2006, nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Pokud je z restituční žaloby zřejmé, čeho se žalobce domáhá, není žalobní petit v rozporu s hmotným právem, nýbrž pouze v rozporu s právem procesním. V takovém případě není namístě změna žaloby, ale pouze výzva soudu k odstranění vady podání a poučení o procesních povinnostech účastníka. Upřesněním žalobního petitu co do konkretizace žalovaných nemovitostí stěžovatelka pouze aktivně předešla soud prvního stupně tak, že ji nemusel vyzývat k doplnění a odstranění případné neurčitosti předmětu řízení (k čemuž je ve smyslu §43 o. s. ř. povinen). Stěžovatelka dále uvádí, že je jí z jiných řízení vedených o žalobách proti stejnému rozhodnutí pozemkového úřadu Praha (u jiných místně příslušných obvodních soudů na území Prahy) známo, že tyto soudy z vlastní iniciativy zjišťují a konkretizují žalované nemovitosti.
9. Stěžovatelka připouští, že část původního petitu mohla být rozporná s hmotným právem (část zakotvující eventuální petit: "... in eventum v případě, že soud shledá ..."), přesto je však třeba důsledně rozlišovat původně navrhovaný petit primární od petitu eventuálního, neboť každý z nich se posuzuje zvlášť, a to v pořadí dle preference žalobce. Stěžovatelka tak připouští, že ve vztahu k samostatné eventuální části původního žalobního petitu mohl soud následně posoudit nové podání stěžovatelky jako změnu žaloby dle §95 o. s. ř. To však soud neučinil a o žalobním upřesnění stěžovatelky ze dne 25. 1. 2013 rozhodl toliko paušálně bez zohlednění rozdílu jednotlivých žalobních návrhů a minimálně v části primárního žalobního petitu ze dne 17. 12. 2010 rozhodl nesprávně a porušil výše zmíněné ústavně zaručené právo stěžovatelky.
10. Stěžovatelka dále napadá, že soud své usnesení neodůvodnil, byť k tomu nebyly dané podmínky ve smyslu §169 odst. 2 o. s. ř., přičemž odkazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 801/08 (N 169/51 SbNU 79), který se povinností odůvodňovat usnesení o nepřipuštění změny žaloby zabývá.
11. Stěžovatelka dále uvádí, že i kdyby snad soud upřesnění žaloby ze dne 25. 1. 2013 posoudil jako změnu žaloby (což však stěžovatelka vylučuje), stejně porušil nepřipuštěním této změny ústavně zaručená práva stěžovatelky, neboť podle ní nebyly s ohledem na dosavadní stav řízení splněny podmínky pro nepřipuštění takovéto změny. Podle §95 odst. 2 o. s. ř. "soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu". Ke dni doručení upřesnění žaloby soudu však neproběhlo ústní jednání, nebyla čtena žaloba ani nebylo zahájeno dokazování, nenastala koncentrace řízení. V dosavadním řízení tedy nemohly být dle stěžovatelky ještě vůbec dosaženy výsledky, natož pak výsledky, které by nemohly být podkladem pro projednání změněného návrhu.
III. Vyjádření účastníka řízení, vedlejších účastníků a replika stěžovatele
12. Za Obvodní soud pro Prahu 1 se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. Enikö Machová, Ph.D. Ve svém vyjádření stručně uvádí, že v projednávané věci neshledala důvody pro změnu žaloby, žalobního petitu a vycházela z předmětu a stavu správního řízení, které bylo vedeno u pozemkového úřadu v Praze pod č. j. PÚ 8635/93/1.
13. Z vedlejších účastníků zaslal vyjádření pouze Státní pozemkový úřad, který se výslovně postavení vedlejšího účastníka vzdal.
14. Stěžovatelka ve stručné replice k vyjádření účastníka řízení plně odkazuje na svou ústavní stížnost.
IV. Upuštění od ústního jednání
15. Ústavní soud nenařizoval ústní jednání, neboť s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti nebylo možno od ústního jednání očekávat další objasnění věci ve smyslu §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
V. Přípustnost stížnosti a věcné posouzení
16. S ohledem na to, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým není připuštěna změna návrhu, není připuštěno odvolání [§202 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013], je jediným možným prostředkem obrany ústavní stížnost. Ústavní stížnost je tak přípustná. Na tomto místě pouze Ústavní soud dodává, že důvod nepřípustnosti odvolání neplyne z §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (usnesení, jímž se upravuje vedení řízení), jak ve výroku usnesení uvádí obvodní soud, nýbrž dle již zmíněného §202 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, který výslovně počítá s usnesením, kterým byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu.
17. Po posouzení spisového materiálu a tvrzení stěžovatelky shledal Ústavní soud stížnost důvodnou.
18. Z ustanovení §169 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že k podstatným náležitostem písemného vyhotovení usnesení patří jeho odůvodnění. V odstavci 2 jsou stanoveny výjimky, kdy usnesení nemusí odůvodnění obsahovat: "Vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle §104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí."
19. K ústavnímu významu povinnosti náležitě odůvodnit rozhodnutí jakožto atributu spravedlivého procesu se vyjádřil Ústavní soud již mnohokrát [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723), sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357), sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565) a řadu dalších].
20. Konkrétně k povinnosti odůvodnit rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby se vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 801/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 169/51 SbNU 79) tak, že rozhodl-li soud o zamítnutí návrhu na změnu žaloby, aniž by svoje rozhodnutí jakkoliv odůvodnil, přičemž nebyly splněny zákonné podmínky pro absenci odůvodnění, nesplnil povinnost vyplývající pro něj z §169 o. s. ř., a jde tak o svévolnou aplikaci zákona porušující právo na spravedlivý proces.
21. Stejně tak v nálezu sp. zn. I. ÚS 383/12 ze dne 26. 4. 2012 (N 93/65 SbNU 247) Ústavní soud jasně konstatoval, že v usnesení procesní povahy, nejedná-li se o výjimku dle §169 odst. 2 o. s. ř., musí být alespoň stručně uvedeny důvody, jež vedly soud k přijetí rozhodnutí a jež jsou způsobilé jeho výrok srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit. Naprostá absence odůvodnění je projevem nepřípustné svévole a má za následek porušení práva na spravedlivý proces. Podobně v nálezu sp. zn. I. ÚS 4181/12 ze dne 7. 5. 2013 (N 79/69 SbNU 329) Ústavní soud zopakoval, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů řádně svá rozhodnutí odůvodnit v souladu s §169 odst. 2 o. s. ř, přičemž tato povinnost se vztahuje i na usnesení soudu o nepřipuštění změny žaloby.
22. Z výše uvedeného vyplývá, že posuzoval-li soud prvního stupně podání stěžovatelky ze dne 25. 1. 2013 jako návrh na změnu žaloby, byl povinen své rozhodnutí v kontextu výše uvedených požadavků Ústavního soudu zdůvodnit. Napadené usnesení soudu se však o odůvodnění ani formálně nepokouší. Po výrokové části bezprostředně následuje poučení o nepřípustnosti opravného prostředku, přičemž část "odůvodnění" v rozhodnutí absentuje. Ani v samotném výroku usnesení, jak připouští §169 odst. 2 o. s. ř., nejsou důvody rozhodnutí uvedeny. Z odůvodnění by pak ostatně bylo seznatelné, proč soud návrh stěžovatelky nepovažoval za doplnění či upřesnění žaloby (jak svůj návrh kvalifikuje stěžovatelka), nýbrž za změnu žaloby, jak návrh stěžovatelky posoudil soud. Stejně tak by z odůvodnění bylo patrné, posoudil-li již soud podání stěžovatelky jako návrh na změnu žaloby, proč tomuto návrhu nevyhověl. Ústavní soud opět připomíná, že postačuje, aby soud v odůvodnění uvedl jen základní důvody, které vedly k přijetí usnesení a které jsou způsobilé jeho výrok srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit.
23. Nejsou-li však úvahy obecného soudu známé, neboť jakékoli odůvodnění rozhodnutí protizákonně a (jak plyne z výše zmíněné judikatury Ústavního soudu) též protiústavně absentuje, nemůže nyní Ústavní soud hodnotit ústavní konformitu úvah obecného soudu. V opačném případě by musel Ústavní soud např. posuzovat, zda jsou pozemky vymezené v původní žalobě stěžovatelky totožné s pozemky vymezené v podání ze dne 25. 1. 2013, které stěžovatelka nazývá doplněním žaloby, zatímco soud kvalifikuje jako změnu žaloby. Takováto úvaha Ústavního soudu by však paradoxně předcházela posouzení této otázky přímo samotným nalézacím soudem, což je z pohledu subsidiarity ústavního soudnictví postup nepřípustný.
24. Z usnesení nalézacího soudu ovšem není patrno, zda uvedené úvahy soud vůbec učinil, popř. s jakým výsledkem. Absence odůvodnění tak zakládá, jak bylo shora uvedeno, protiústavnost napadeného usnesení, a tedy porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Právě odůvodnění rozhodnutí obecného soudu o nepřipuštění změny žaloby má být prostředkem ochrany žalobce proti možné svévoli soudu spočívající např. právě v tom, že upřesnění petitu bude nesprávně klasifikováno jako změna petitu, což může zásadně ovlivnit procesní postavení žalobce, např. z hlediska rizika promlčení nároku při nutnosti podat modifikovanou žalobu opětovně.
25. Lze shrnout, že pokud Obvodní soud pro Prahu 1 kvalifikoval podání stěžovatelky ze dne 25. 1. 2013 jako návrh na změnu žaloby, nemohl zároveň uvedený návrh zamítnout bez jakéhokoli odůvodnění. Absence odůvodnění činí uvedené rozhodnutí nepřezkoumatelným, čímž v rovině podústavního práva soud porušil povinnost plynoucí z §169 o. s. ř., v rovině práva ústavního pak porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud napadené rozhodnutí mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení zrušil.