ECLI:CZ:US:2014:4.US.3326.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3326/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Pavlici, zastoupeného JUDr. Pavlem Gazárkem, advokátem se sídlem Blatnice pod Svatým Antonínkem 462, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2014, č. j. 38 Co 140/2014-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 10. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
2. Pojišťovna České spořitelny, a.s., Vienna Insurance Group (dále jen "vedlejší účastník"), se v řízení před obecnými soudy po stěžovateli domáhala zaplacení částky 1.700,- Kč s příslušenstvím představující neuhrazené běžné pojistné. Okresní soud v Hodoníně žalobě vedlejšího účastníka svým elektronickým platebním rozkazem ze dne 13. 2. 2014, č. j. EPR 348785/2013-5, vyhověl, když stěžovateli uložil povinnost uhradit vedlejšímu účastníku částku ve výši 1.700,- Kč s příslušenstvím a dále povinnost uhradit mu na nákladech řízení částku ve výši 5.119,- Kč.
3. Proti výroku III. elektronického platebního rozkazu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se stěžovatel odvolal. Ve svém odvolání pak poukázal na to, že část nákladů řízení ve výši 4.179,- Kč představující odměnu právního zástupce vedlejšího účastníka nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva vedlejšího účastníka, neboť tento je od roku 2008 součástí Vienna Insurance Group, jednoho z předních pojišťovacích koncernů, který zahrnuje 50 pojišťoven ve 24 evropských zemích s přibližně 23 000 zaměstnanci. Vedlejší účastník tudíž dle názoru stěžovatele disponuje potřebným finančním i personálním vybavením, aby běžné záležitosti právního charakteru byl schopen řešit sám prostřednictvím vlastních zaměstnanců. S přihlédnutím k uvedenému a dále ke skutečnosti, že předmětem nyní posuzovaného sporu byla pohledávka vedlejšího účastníka z pojistné smlouvy v bagatelní výši, nebyl z pohledu stěžovatele dán žádný rozumný důvod k tomu, aby vedlejší účastník svěřil vymáhání této pohledávky specializovanému subjektu - advokátovi. Stěžovatel v této souvislosti odkázal též na judikaturu Ústavního soudu v tzv. bagatelních věcech.
4. O odvolání stěžovatele bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2014, č. j. 38 Co 140/2014-11, tak, že elektronický platební rozkaz byl v napadeném výroku III. potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že námitky stěžovatele uplatněné v jeho odvolání poukazující na nepřiměřenost vyúčtovaných nákladů právního zástupce vedlejšího účastníka s tím, že vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o spor bagatelní, nebylo nutno svěřit vymáhání pohledávky žalobce advokátovi, kdy tento pouze vyplnil příslušný formulář, neboť ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, nelze hodnotit jako opodstatněné za situace, kdy Ústavní soud svým nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, již takto reagoval na požadavek úměrnosti výše nákladů vynakládaných na odměnu zastupujícího advokáta ve vztahu k předmětu řízení zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. Pokud jde o výši nákladů řízení, pak dle názoru odvolacího soudu nelze ve věci aplikovat jiný právní předpis než vyhlášku č. 177/1996 Sb. v platném znění, přičemž dle této vyhlášky byly náklady řízení vypočteny soudem prvního stupně i v nyní souzené věci, a to ve správné výši.
III.
5. Usnesení odvolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zopakoval argumentaci, kterou uplatnil ve svém odvolání, a poukázal na to, že odvolací soud při svém rozhodování vůbec nezohlednil právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, a ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 3011/11, v nichž Ústavní soud dospěl k závěru, že je spravedlivé, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena tak, že zpravidla nepřesáhne jednonásobek vymáhané jistiny.
IV.
6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Jak patrno ze shora uvedeného, jádrem nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výší jemu uložené povinnosti k náhradě nákladů soudního řízení, resp. s výší odměny za právní zastoupení vedlejšího účastníka advokátem, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník coby účastník mající úspěch ve sporu má právo na náhradu nákladů ve výši určené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ve vztahu k této otázce vyjádřil přesvědčení, že právě uvedený názor odvolacího soudu je v rozporu s právními názory Ústavního soudu vyjádřenými v jeho nálezech ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, a ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 3011/11, a odvolací soud tím, že tyto právní názory Ústavního soudu při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení nezohlednil a nerozhodl, že stěžovatel je povinen uhradit vedlejšímu účastníku řízení toliko soudní poplatek a odměnu právního zástupce ve výši jednonásobku vymáhané jistiny, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. V obou stěžovatelem zmíněných nálezech se Ústavní soud vyslovil k problematice výše účelně vynaložených nákladů v případě tzv. formulářových žalob.
9. Jde-li o nález sp. zn. II. ÚS 3011/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 103/65 SbNU 423), Ústavní soud v něm přistoupil ke zrušení soudního rozhodnutí, jímž byla tehdejší stěžovatelce uložena povinnost nahradit úspěšnému účastníku řízení na nákladech řízení částku ve výši 5.400,- Kč (zahrnující odměnu advokáta ve výši 4.500,- Kč), jež byla vypočtena dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (zrušené následně nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), neboť dospěl k závěru, že tato částka není s přihlédnutím k charakteru sporu a výši vymáhané jistiny (nedoplatek za plyn ve výši 272,- Kč) přiměřená, když soudem přiznaná odměna advokáta až dvacetkrát přesahovala žalovanou jistinu. Za popsané situace Ústavní soud vyslovil názor, že obecné soudy v dané věci "mohly uzavřít, že se jim, a to s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů, jako spravedlivé jevilo, a to jak ve vztahu k předmětu řízení, jeho účastníkům, a okolnostem dané věci, ale též s ohledem na plynulost řízení před soudem prvního stupně, určit výši odměny za zastupování advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny" [nález sp. zn. II. ÚS 3011/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 103/65 SbNU 423)].
10. Ve druhém ze stěžovatelem zmiňovaných nálezů, a sice v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), pak Ústavní soud zamítl ústavní stížnost tehdejší stěžovatelky, která touto brojila proti rozhodnutí soudu, kterým jí (jakožto ve sporu o zaplacení částky 1.022,- Kč úspěšnému účastníku řízení) byla přiznána náhrada nákladů řízení toliko v částce 3.720,- Kč (zahrnující odměnu advokáta ve výši 3.300,- Kč, jež byla soudy určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., namísto vyhlášky č. 484/2000 Sb., čehož se stěžovatelka domáhala). Takto určenou výši náhrady nákladů Ústavní soud posoudil jako přiměřenou, přestože zároveň uvedl, že v řízeních, které podrobněji specifikoval v bodě 27 tohoto nálezu, jsou účelně vynaložené náklady ve sporu zvítězivšího účastníka řízení obvykle vzhledem ke všem okolnostem nižší, než jak jejich náhradu paušálně stanoví právní předpisy (vyhláška č. 484/2000 Sb. nebo vyhláška č. 177/1996 Sb.). Za této situace by dle názoru Ústavního soudu obecné soudy měly přistoupit k překlenutí mezery v platném právním řádu, přičemž jako možné řešení zde navrhl, aby obecné soudy v takových typech soudních řízení určily výši odměny za zastupování advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny.
11. K právním názorům vysloveným v obou těchto nálezech se Ústavní soud následně opakovaně přihlásil. Jedním z takových rozhodnutí byl v nedávné době nález sp. zn. I. ÚS 1956/12 ze dne 13. 3. 2014. Jím Ústavní soud vyhověl stěžovateli, kterému bylo elektronickým platebním rozkazem uloženo, aby zaplatil společnosti, na kterou byla převedena pohledávka za nezaplacené jízdné a přirážku, částku ve výši 968,- Kč (přepravné a přirážka) a aby žalobkyni zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 6.920,- Kč. Stěžovatel brojil jednak proti výši náhrady nákladů řízení, jednak proti tomu, že mu bylo žalující společností úmyslně zabráněno pohledávku včas a bez soudního jednání zaplatit. Krátce po vzniku pohledávky se stěžovatel dostal do dlouhodobé pracovní neschopnosti, proto ji nemohl včas uhradit osobně u původního věřitele. Číslo účtu věřitele mu nebylo poskytnuto. Když po skončení pracovní neschopnosti pohledávku uhradit chtěl, bylo mu sděleno, že již byla postoupena. Ústavní soud onomu stěžovateli vyhověl, neboť shledal, že ve věci byly splněny podmínky vymezené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11, když návrh na zahájení řízení o vydání elektronického platebního rozkazu byl podán v podobě formulářové žaloby a jednalo se o pohledávku ze smlouvy o přepravě, tedy spotřebitelské smlouvy. O náhradě nákladů řízení, jejíž výše převyšovala vymáhanou částku více než sedmkrát, pak bylo rozhodnuto pouze na základě skutečnosti, že žalobce měl úspěch ve věci, aniž by bylo přihlédnuto ke kontextu jednání žalobce a žalovaného, tedy ke skutečně vynaloženým nákladům řízení. Soudy tak při rozhodování nepřihlédly k výše zmíněným principům a v důsledku toho porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. V nyní posuzované věci je ovšem situace zjevně odlišná. Shoduje se v zásadě pouze to, že jde o spor ze spotřebitelské smlouvy a že žalovaná částka, která byla poměrně nízká, tzv. bagatelní, byla soudem prvního stupně přiznána ve formě elektronického platebního rozkazu, tedy ve formě rozhodnutí vydávaného na základě návrhu podávaného na standardizovaném formuláři. Výše soudem přiznané odměny za právní zastoupení vedlejšího účastníka zde ovšem přesahuje výši žalované jistiny toliko 2,8krát, nikoli sedmkrát či dokonce dvacetkrát jako ve věci, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. II. ÚS 3011/11, na který stěžovatel odkazoval. Ústavní soud je přitom toho názoru, že ve výše uvedených nálezech vyslovené pravidlo, že výše odměny za zastupování žalobce advokátem zpravidla nemá přesáhnout jednonásobek vymáhané jistiny, je zmírněno oním "zpravidla", které apeluje na zohlednění všech okolností (shodně usnesení sp. zn. I. ÚS 2747/13 ze dne 16. 10. 2014). Okolnosti, za nichž došlo k vydání nyní napadeného rozhodnutí, pak dle názoru Ústavního soudu nejsou takové povahy, aby z nich plynula nepřiměřenost přiznané výše náhrady nákladů, resp. výše odměny právního zástupce. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl nic, z čeho by Ústavní soud mohl dovodit, že výše přiznané náhrady nákladů řízení není přiměřená, resp. že se vymyká pravidlům závazně stanoveným nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3011/11 a sp. zn. I. ÚS 3923/11. Z pouhé skutečnosti, že odměna za právní zastoupení vedlejšího účastníka byla tomuto přiznána v částce vyšší, nikoli však excesivně vyšší, než je výše žalované částky přiznané elektronickým platebním rozkazem, pak dle názoru Ústavního soudu nelze bez dalšího dovodit, že by šlo o zásah do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny (shodně též usnesení sp. zn. I. ÚS 2747/13 ze dne 16. 10. 2014, a usnesení sp. zn. I. ÚS 1931/13 ze dne 23. 10. 2013, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces v důsledku rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení tak nedošlo.
V.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2014
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu