ECLI:CZ:US:2014:4.US.57.14.1
sp. zn. IV. ÚS 57/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky Gabriely Rotové, právně zastoupené advokátem JUDr. Vladimírem Šmeralem, Nad Úpadem 234, Praha 4, v substituci Mgr., Ing. Vlastimil Mlčoch, Janáčkovo nábřeží, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 10. 2012 sp. zn. 14 C 279/2012, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013 sp. zn. 23 Co 115/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 26 Cdo 2667/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Žalobce se na stěžovatelce domáhal zaplacení částky 50.967,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Benešově vydal dne 6. 8. 2012 ve věci platební rozkaz, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci do 15 dnů dlužnou částku, a to se zákonným úrokem s prodlení. Dne 3. 9. 2012 došel jmenovanému okresnímu soudu v dané věci odpor, načež bylo následně rozhodnuto rozsudkem pro uznání, kterým soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. Stěžovatelka si proti tomuto rozsudku podala odvolání, v němž dospěla k závěru, že nebyly splněny podmínky civilního řízení, neboť žaloba byla podána osobou k tomu neoprávněnou. Žalobu podala Mgr. Zora Martinová, a to na základě plné moci žalobce. Tuto plnou moc podepsal předseda představenstva pan Pavel Kopecký. Podle zákona č. 72/1994 Sb. musí přitom všechny písemné úkony výboru podepsat předseda a další člen výboru. Jestliže je na plné moci pouze podpis předsedy výboru, tento podpis nepostačuje k platnosti písemného právního úkonu. Jelikož byla žaloba podána osobou neoprávněnou, nebyly splněny základní podmínky řízení. Odvolacímu soudu nevznikla pochybnost o právním zastoupení právnické osoby a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka si následně podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej však odmítl. Z předmětné ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu stran posouzení podmínek pro zastupování vedlejšího účastníka v řízení před nalézacím a odvolacím soudem. V souvislosti s tím pak rozvádí svůj vlastní právní názor na posouzení podmínek pro zastupování žalobce advokátem. Právní názor Nejvyššího soudu pak považuje za rozporný s čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele, a to případně i extrémní interpretací nekonformní s právním řádem jako významovým celkem, takto nesouladnou s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Předně je třeba zdůraznit, že posouzení náležitostí plné moci je typicky věcí obecných soudů. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, je to právě Nejvyšší soud, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01, II. ÚS 523/02, III. ÚS 26/03 a další). V možnostech ústavního soudnictví je v této souvislosti klást akcenty na nejdůležitější otázky, případně korigovat nejextrémnější excesy, což se v předmětném případě nestalo. Sama skutečnost, že stěžovatelka s právním názorem Nejvyššího soudu nesouhlasí, nečiní postup soudů protiústavním.
Namítá-li stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu