ECLI:CZ:US:2015:1.US.1640.15.1
sp. zn. I. ÚS 1640/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti SOLAR PROJEKT LIBNÍČ, s. r. o., se sídlem Údolní 567/33, 602 00 Brno, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou Dr., advokátem, AK se sídlem Lidická 57, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2015 č. j. 5 Afs 141/2014-46, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2014 č. j. 62 Af 72/2013-46 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 5. 2013 č. j. 13547/13/5000-14203-706599, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označeného rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně, zamítajícího žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně.
Z ústavní stížnosti a rozsudku Nejvyššího správního soudu připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka je vlastníkem Fotovoltaické elektrárny Libníč uvedené do provozu v roce 2010, kterou provozuje na základě licence vydané Energetickým regulačním úřadem. V období od 1. 6. 2012 do 30. 9. 2012 vyrobila a dodala distribuční společnosti E.ON Distribuce, a. s., elektřinu vyrobenou ze slunečního záření. Tím se stala poplatníkem odvodu podle ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Distribuční společnost jako plátce daně odvedla částku představující výši odvodu za měsíce červen, červenec, srpen a září roku 2012 správci daně, s čímž stěžovatelka nesouhlasila, neboť nově zavedenou povinnost solárního odvodu považovala za rozpornou s principem rovnosti, zákazem retroaktivity a principem ochrany legitimního očekávání. Stěžovatelka si na postup plátce daně stěžovala, její stížnosti však Specializovaný finanční úřad, pobočka v Českých Budějovicích, rozhodnutími ze dne 18. 10. 2012 č. j. 65197/12/013063303318 a č. j. 65198/12/013063303318, ze dne 28. 11. 2012 č. j. 80933/12/013063303318 a ze dne 7. 12. 2012 č. j. 86031/12/013063303318 zamítl s tím, že při výpočtu a sražení odvodu z elektřiny bylo v předmětném období postupováno v souladu se zákonem. Odvolací finanční ředitelství v Brně společným rozhodnutím ze dne 14. 5. 2013 č. j. 13547/13/5000-14203-706599 odvolání stěžovatelky odmítlo a rozhodnutí specializovaného finančního úřadu potvrdilo. Žalobu stěžovatelky proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně zamítl jako nedůvodnou Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 1. 8. 2014 č. j. 62 Af 72/2013-46. Proti rozsudku správního soudu prvního stupně podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně argumentovala na podporu svého tvrzení o zásahu do práva na pokojné užívání majetku porušením legitimního očekávání jeho nabytí. Uvedla, že v době, kdy se rozhodovala o výstavbě fotovoltaické elektrárny a způsobu jejího financování, spoléhala na právní záruku nesnížení výkupních cen platných v roce uvedení elektrárny do provozu po celou dobu její životnosti. Přijetím zákona č. 402/2010 Sb., k němuž došlo až po uvedení elektrárny do provozu, však stát jednostranně přistoupil k faktickému jednorázovému snížení výkupních cen formálně provedenému zavedením tzv. odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Stěžovatelka upozornila, že správní soudy chybně považovaly její námitku za irelevantní, neboť její argumentaci právem na garantovanou výši výkupních cen zaměnily za právo na legitimní očekávání nabytí příjmů z vyrobené elektřiny. Ostatně celý institut odvodu za elektřinu ze slunečního záření podle §7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb. stěžovatelka považuje za rozporný s principem rovnosti, neboť povinnost platit odvod se vztahuje pouze k elektřině vyrobené ze slunečního záření pouze v zařízeních uvedených do provozu od začátku roku 2009 do konce roku 2010. Pro takto vzniklý rozdíl v daňovém zatížení výroben podle data jejich uvedení do provozu neexistuje žádný věcný či právní důvod a lze ho považovat za projev libovůle zákonodárce. Stěžovatelka dále podrobila kritice závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a připomněla, že soulad odvodu s ústavním pořádkem byl posuzován za situace, kdy odvod byl koncipován jako nástroj zásadně dočasný, v současné době je vlivem právní úpravy od 1. 1. 2014 (zákon č. 165/2012 Sb. ve znění zákona č. 310/2013 Sb.) tento institut změněn z dočasného na trvalý. Stěžovatelka je skeptická a neočekává, že by se Ústavní soud od svých dříve vyslovených právních závěrů nyní odchýlil, předpokládá však kontrolu souladu dotčené právní úpravy s právy zaručenými Dodatkovým protokolem k Úmluvě Evropským soudem pro lidská práva. Je totiž zřejmé, že ani Ústavní soud nevyloučil, že aplikace dotčených ustanovení může za jistých podmínek přivodit protiústavní stav. Jde jednak o dopad tzv. rdousícího efektu a jednak o dopad zasahující majetkovou podstatu výrobce v dlouhodobějším časovém horizontu. Argumenty stěžovatelky v tomto smyslu předestřené Nejvyšší správní soud odmítl s odkazem na usnesení svého rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 76/2013-57 k institutu prominutí daně jako jediného prostředku k zohlednění individuálních účinků vyměřeného odvodu. Se závěry vyloženými v tomto rozhodnutí stěžovatelka nesouhlasí z důvodů ve stížnosti blíže vyložených a dovozuje, že právní závěry rozsudku nyní napadeného ústavní stížností představují odklon od právních závěrů vyjádřených v rozhodnutí rozšířeného senátu téhož soudu, resp. jsou s nimi v rozporu, což signalizuje rovněž porušení práva na zákonného soudce, neboť věc měla být znovu předložena k rozhodnutí rozšířenému senátu. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka předestřela argumenty utvrzující ji v přesvědčení, že institut solárního odvodu zakotvený v §7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb. je v rozporu s transponovanými směrnicemi č. 2001/77ES a č. 2009/28/ES. Za této situace měl Nejvyšší správní soud požádat Soudní dvůr Evropské unie o vydání rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu práva Unie, konkrétně, zda citované směrnice připouští, aby členské státy ještě před skončením životnosti výrobny snížily výkupní ceny o 26 % v rozporu s poskytnutou garancí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí správních soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Přezkumem správního rozhodnutí se Ústavní soud zvlášť nezabýval, neboť k němu jsou primárně povolány soudy ve správním soudnictví.
Podstatu ústavně právní argumentace stěžovatelky představoval její nesouhlas se závěry správních soudů obou stupňů, stvrzujících jako správný postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření za období měsíců červen až září 2012.
Ústavní soud předesílá, že podaná ústavní stížnost se prakticky doslovně shoduje s předchozí stěžovatelčinou ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 1933/15. Z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, nosných rozhodovacích důvodů správních soudů a uplatněných stížnostních námitek lze oba případy považovat za téměř identické; obdobný závěr lze učinit ve vztahu i k jejím dalším dřívějším ústavním stížnostem, jež byly rovněž odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3211/13 ze dne 6. 2. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 3213/13 ze dne 27. 2. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3212/13 ze dne 12. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3017/13 ze dne 19. 3. 2014 a usnesení sp. zn. III. ÚS 2916/13 ze dne 15. 5. 2014; všechna rozhodnutí dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána neopodstatněnou. Tak je tomu i v projednávaném případě, neboť závěry shora označených rozhodnutí senátů Ústavního soudu jsou beze zbytku uplatnitelné i v projednávané věci. Jejich podrobná zdůvodnění jsou stěžovatelce nepochybně známá, a proto na ně postačí v podrobnostech odkázat. Pro účely projednávané věci lze pouze připomenout, že závěry vyjádřené Nejvyšším správním soudem i v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavní soud opakovaně aproboval a je tak zřejmé, že v otázce prostoru pro řešení otázky negativního dopadu odvodu do individuálních poměrů dotčených provozovatelů fotovoltaických elektráren je s Nejvyšším správním soudem ve shodě (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 61/14 ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. II. ÚS 1157/14 ze dne 17. 4. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 1155/14 ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 1273/14 ze dne 13. 5. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1279/14 ze dne 8. 7. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 732/13 ze dne 31. 10. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2483/14 ze dne 12. 11. 2014 a další).
V podrobnostech projednávané věci tak postačí zopakovat, že konkrétní dopady solárního odvodu nelze zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně, jakož ani v soudním řízení, které na ně navazuje, nýbrž jen prostřednictvím institutu prominutí, pro úplnost lze poukázat rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14, v němž byla analyzována navazující judikatura i postup dalších orgánů veřejné moci po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1638/15). Z tohoto pohledu je třeba považovat i ostatní námitky stěžovatelky za irelevantní, neboť prostor pro individuální přístup k výrobcům energie ze slunečního září zákon spojuje s rozhodováním o jiných daňových institutech. Pokud šlo o námitku souladu výběru solárního odvodu s požadavky unijního práva, lze konstatovat, že Nejvyšší správní soud se touto problematikou zabýval již dříve, přičemž neshledal podmínky pro předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012 č. j. 1 Afs 80/2012-40, Sb. NSS 2808/2013; jeho závěry v tomto směru učiněné i v jiných navazujících rozhodnutích Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu