ECLI:CZ:US:2015:1.US.176.15.1
sp. zn. I. ÚS 176/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) LUMEN INTERNACIONAL, a.s., IČ 26074141, se sídlem Nemanická 14/440, České Budějovice, a 2) LUMEN HOLDING, a.s., IČ 02484684, se sídlem Nemanická 2722, České Budějovice, obou zastoupených Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2014 č. j. 22 Co 2009/2014-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 19. 1. 2015 se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejich práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do ústavní zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále se stěžovatelky dovolávají i čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 236/2014 se vůči stěžovatelkám domáhá žalobce IMPULS - MS AD zaplacení částky 2,043.468,37 EUR s přísl. z titulu ručení za závazky obchodní společnosti LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT, s.r.o. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením změnil původní zamítavé usnesení soudu prvého stupně ze dne 3. 9. 2014 č. j. 16 C 236/2014-121 a uložil oběma stěžovatelkám předběžné opatření. Výrokem I. napadeného usnesení bylo stěžovatelce č. 2. zakázáno jakkoli zcizovat, převádět a zatěžovat vyjmenované nemovitosti. Výroky II. a III. bylo oběma stěžovatelkám zakázáno jakkoliv zcizovat, převádět a zatěžovat obchodní podíly v dceřiných společnostech. Výroky IV. a V. bylo stěžovatelce č. 1 a bance UniCredit Bank Czech republik and Slovakia, a.s. (dále jen "banka") zakázáno nakládat s účty u banky, pokud bude souhrnný aktuální zůstatek peněžních prostředků na uvedených bankovních účtech nižší než částka 20.000.000 Kč, nebo by byl pod tuto částku snížen v důsledku dispozičního úkonu stěžovatelky. Výrokem VI. bylo oběma stěžovatelkám zakázáno nakládat s jejich majetkem nad celkovou součtovou maximální hodnotu plnění ve výši 1,000.000 Kč, a to po celou dobu trvání předběžného opatření s výjimkou úhrady splátek bankám z úvěrových smluv uzavřených přede dnem vykonatelnosti předběžného opatření, úhrady mezd zaměstnancům a souvisejících povinných odvodů za zaměstnance a úhrady leasingových splátek souvisejících s obchodní činností obou stěžovatelek. Výrokem VII. bylo oběma stěžovatelkám zakázáno vyplácet odměny členům představenstva a/nebo dozorčí rady společnosti a dividendy akcionářům.
3. Krajský soud napadené usnesení odůvodnil tím, že žalobce uzavřel se společností LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT, s.r.o., pět smluv o dílo na výstavbu fotovoltaických elektráren v Bulharsku, na základě kterých mu vznikl nárok na zaplacení ceny díla v celkové výši 1.659.370,37 EUR splatných 30. 8. 2012, přičemž povinnost společnosti LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT, s.r.o., zaplatit žalobci cenu za provedená díla byla zajištěna ručitelským závazkem společnosti LUMEN INTERNATIONAL, a.s. (tedy 1. stěžovatelky). Žalobce poté, co dlužník ani přes výzvu žalobce cenu díla neuhradil, vyzval k plnění 1. stěžovatelku jako ručitele. Soud prvého stupně návrh zamítl zejména proto, že žalobci doposud nesvědčí žádné soudní rozhodnutí, které by bylo titulem pro výkon rozhodnutí (exekuci).
4. Krajský soud vzal za osvědčeno, že žalobce a společnost LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT, s.r.o., uzavřeli dne 21. 12. 2012 dohodu, v níž je mimo jiné uvedeno, že žalobce jako zhotovitel vystavil společnosti LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT, s.r.o. (dále LUED) jako objednateli na základě smluv o výstavbě fotovoltaických elektráren v Bulharsku (Balakli, Malevo, Punchevo, Sliven a Karlovo) faktury, jež nebyly objednatelem uhrazeny, a to zůstatek z faktury č. 1000000477 na částku 321.757,25 EUR včetně DPH, č. 1000000478 na částku 208.510,61 EUR včetně DPH, č. 1000000479 na částku 382.648,72 EUR včetně DPH, č. 1000000480 na částku 358.320,21 EUR včetně DPH a č. 1000000481 na částku 388.133,58 EUR včetně DPH. Společnost LUED se zavázala, že částku 1.161.559,26 EUR včetně DPH, která představuje 70 % dlužné částky vyplývající z výše uvedených faktur, uhradí nejpozději do 15. 2. 2013. Z písemných ručitelských prohlášení má soud osvědčeno, že stěžovatelka č. 1 vůči žalobci prohlásila, že pokud společnost LUED nesplní své závazky podle platebních podmínek plynoucích ze smluv o dílo ze dne 5. 4. 2012, jejímiž předměty bylo vybudování fotovoltaických elektráren Sliven, Karlovo, Punchevo, Haskovo (Balakli), Malevo, přebírá závazek uspokojit věřitele za dceřinou společnost jako ručitel. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že zkoumal, zda je prokázána důvodná obava žalobce z ohrožení výkonu rozhodnutí, zda jsou alespoň osvědčeny skutečnosti svědčící pro uplatněné právo žalobce, zda okolnosti dané věci vyžadují navrhovaný zásah do poměrů obou stěžovatelek a lze-li spravedlivě žádat uložení povinnosti i bance, která není účastníkem řízení. Krajský soud vzal za osvědčené, že stěžovatelka č. 1 jako ručitel převzala závazek uspokojit věřitele za dceřinou společnost, která uznala shora označené závazky vůči žalobci co do důvodu i výše dne 21. 12. 2012. Z předložených listin, měl krajský soud za doložené, že obava žalobce z ohrožení případného výkonu rozhodnutí je opodstatněná. Soud považuje za prokázané konkrétní jednání stěžovatelky č. 1 vyvolávající obavu, že by výkon rozhodnutí mohl být ohrožen. Tímto konkrétním jednáním je rozhodnutí valné hromady společnosti LUMEN INTERNATIONAL, a.s., z 18. 12. 2013 o rozdělení odštěpením a přechodu části jmění rozdělované společnosti na nově vzniklou společnost LUMEN HOLDING, a.s. (stěžovatelku č. 2), čímž došlo ke snížení základního kapitálu společnosti LUMEN INTERNATIONAL, a.s., z dosavadní výše 115.020.000 Kč na částku 64.986.300 Kč. Zejména tato skutečnost vyvolává obavu z dalších převodů majetku stěžovatelkami či zatížení jejich majetku. Nedůvodná není ani obava z dalšího zcizování či zatěžování cenných papírů tvořících velmi důležitou součást majetku stěžovatelek. V případě nevydání předběžného opatření by mohla v návaznosti na realizaci různých možných a zákonných oprávnění stěžovatelky jako prodávajícího oněch cenných papírů vzniknout velmi komplikovaná situace s nevratnými účinky. Tím by zjevně byla ohrožena dobytnost pohledávky žalobce. Proto soud dospěl k závěru, že došlo k ohrožení dobytnosti pohledávky žalobce. Proto bylo podle krajského soudu třeba podanému návrhu zcela vyhovět včetně uložení povinnosti bance. Po bance lze uložené povinnosti spravedlivě žádat, když pro ni samotnou nejde o zásadnější omezení. Pokud jde o omezení obou stěžovatelek, dospěl krajský soud k závěru, že je považuje za přiměřená dané situaci.
5. Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti uvádí, že jsou přesvědčeny, že napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích je zjevně nesprávné a že bylo vydáno procesním postupem, při kterém bylo porušeno právo obou stěžovatelek na spravedlivý proces. Podle stěžovatelek je porušením práva na spravedlivý proces, když o vydání předběžného opatření rozhodne sám odvolací soud, tím jim byla odňata možnost přezkumu rozhodnutí v dvouinstančním řízení. Napadeným usnesením byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, neboť stěžovatelkám nebyla dána možnost se bránit v rámci odvolacího řízení. Napadené usnesení je pak podle stěžovatelek zcela nepřezkoumatelné pro své zcela minimální a nedostačující odůvodnění, které vlastně vůbec neobsahuje skutkové ani právní hodnocení. Soudem formulované výroky předběžného opatření, zejména pak výrok VI. (bez jakéhokoli časového omezení) fakticky znemožňují jakoukoliv ekonomickou aktivitu obou stěžovatelek, tedy znemožňují jejich podnikatelskou činnost. Pokud nedojde ke zrušení předběžného opatření, budou statutární orgány stěžovatelek, nuceny podat insolvenční návrhy u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Situace je skutečně naprosto fatální, jiné právní řešení tohoto problému nepřichází v úvahu. Při úvahách o správnosti napadeného předběžného opatření je nutno vzít rovněž v potaz tu skutečnost, že stěžovatelka č. 2. odpovídá za závazky stěžovatelky č. 1. pouze do hodnoty odštěpované části jmění ke dni 1. 1. 2013, tedy do částky 9,165.000 Kč. I kdyby byl žalobce se svou žalobou zcela úspěšný, nemůže být stěžovatelce č. 2. uložena povinnost zaplatit více než právě 9,165.000 Kč. Z žádné konkrétní skutečnosti nemůže vyplývat obava, že by byla zmařena žalobcova možnost uspokojení jeho pohledávky co do částky mírně převyšující 9,000,000 Kč vůči stěžovatelce č. 2. Proces odštěpení je nad to procesem zcela legálním. Důvody proti dalšímu trvání předběžného opatření jsou podle stěžovatelek dány jednak zjevnou protiústavností jeho vydání, jednak zcela objektivně existující hrozbou insolvence stěžovatelek z důvodu platební neschopnosti, jednak hrozbou vzniku značných škod a to i na straně státu z důvodu existence nezákonného rozhodnutí. Stěžovatelky dále požádaly Ústavní soud, aby rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí do té doby, než rozhodne ve věci samé. Pro úplnost je třeba uvést, že stěžovatelky informovaly Ústavní soud, že se v souladu s doporučením uvedeným v napadeném usnesení domáhaly samostatnými návrhy u Okresního soudu v Českých Budějovicích, aby předběžné opatření vydané Krajským soudem v Českých Budějovicích bylo zrušeno v celém rozsahu či alespoň z podstatné části. Okresní soud v Českých Budějovicích svým usnesením ze dne 23. 12. 2014 č. j. 16C 236/2014-193 návrhy stěžovatelek zamítl, ty podaly proti tomuto usnesení odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. K námitkám stěžovatelek o porušení jejich procesních práv či nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k jeho postavení mu není dána možnost do rozhodovacího procesu obecných soudů zasahovat a přehodnocovat jejich závěry. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Úprava postupu při vydání předběžného opatření vyžaduje osvědčení samotného nároku navrhovatele a dále musí být prokázány skutečnosti, které odůvodňují naléhavou potřebu zatímní úpravy. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) a nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33). Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. K otázce dokazování v řízení o předběžném opatření se Ústavní soud vyslovil již ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), v němž uvádí "je však nepochybné, že kdyby bylo požadováno více než prokázání odůvodněné obavy, mohlo by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoli význam". Obecný soud při svém rozhodování vycházel z osvědčených skutečností a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud shledává, že do práva na spravedlivý proces stěžovatelek nebylo zasaženo, obecný soud se nedopustil žádného excesivního a neodůvodněného postupu. Ústavní soud pro úplnost podotýká, že předběžné opatření je opatřením dočasným a může být na návrh zrušeno, o čemž dokonce aktuálně probíhá řízení před obecnými soudy. Nad to je třeba zdůraznit, že za případné škody vzniklé z nedůvodného předběžného opatření odpovídá dle příslušných ustanovení podústavního práva navrhovatel tohoto předběžného opatření.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu