ECLI:CZ:US:2015:1.US.1939.13.1
sp. zn. I. ÚS 1939/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Kryštofa Žáka, zastoupeného Mgr. Petrem Račkem, advokátem se sídlem Anny Letenské 34/7, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 3. 2013, č. j. 199 EC 288/2011-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva, aby stát uplatňoval státní moc pouze v případech, mezích a způsobem zákonem stanoveným podle čl. 2 odst. 2 Listiny, práva nebýt nucen činit co zákon neukládá dle čl. 2 odst. 3 Listiny, práva na nedotknutelnost jeho osoby a soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 3. 2013, č. j. 199 EC 288/2011-35, bylo uloženo stěžovateli, jakožto žalovanému, zaplatit žalobci částku ve výši 120,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení v částce 1 897,20 Kč (výrok II.). Předmětná částka představovala regulační poplatek za hospitalizaci stěžovatele.
3. Podstatou uvedeného řízení byla žaloba společnosti APOREAL, a. s. (vedlejší účastník) o zaplacení částky 120,- Kč s příslušenstvím, představující nezaplacený regulační poplatek za hospitalizaci stěžovatele. Vedlejšímu účastníku byla pohledávka za stěžovatelem postoupena Nemocnicí Na Bulovce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 6. 2011.
4. Proti rozsudku prvostupňového soudu, proti němuž je s odkazem na §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nepřípustné odvolání, podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá porušení svých ústavně zaručených práv a svobod.
II.
5. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nikdy neudělil souhlas, aby osobní údaje, jakož i údaje, které jsou předmětem lékařského tajemství, byly předány provozovatelem zdravotnického zařízení vedlejšímu účastníku (společnosti APOREAL, a. s.) v rámci postoupení pohledávky. Má za to, že pokud soud prvního stupně provedl k prokázání hospitalizace stěžovatele listinné důkazy (výpis příjmu znějící na jméno stěžovatele ze dne 15. 3. 2012 a vyúčtování regulačního poplatku za hospitalizaci č. 60101901) - jde o nezákonně získané důkazy, které byly zdravotnickým zařízením poskytnuty v rozporu s povinností zachovávat lékařské tajemství a chránit citlivé osobní údaje pacientů. Soud prvního stupně tak podle stěžovatele postupoval v rozporu s ustanovením §124 občanského soudního řádu.
6. Následující stěžovatelovy námitky se týkají selektivního provádění a hodnocení důkazů soudem. Soud prvního stupně vyslechl svědkyni (matku stěžovatele), navrženou k provedení výslechu stěžovatelem, k jiné než navrhované otázce. Svědkyně byla soudem prvního stupně "vytěžena" k prokázání hospitalizace stěžovatele, avšak ke skutečnosti, že uhradila vše, co jí bylo vyúčtováno, již nepřihlédl. Obvodní soud pro Prahu 9 vyvinul vlastní důkazní aktivitu nad rámec předvídaný §120 odst. 3 občanského soudního řádu a provedl nový, nenavrhovaný důkaz. Poukazuje též na to, že navrhování a provádění nových důkazů při druhém jednání ve věci bránila zákonná koncentrace řízení. Rovněž brojí proti zamítnutí návrhu na provedení dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů.
7. Další okruh námitek se týká nedostatku aktivní legitimace vedlejšího účastníka. Stěžovatel je přesvědčen, že postoupení pohledávky je neplatným právním úkonem pro rozpor s povinností zachovávat lékařské tajemství a chránit citlivé osobní údaje, který navíc nebyl stěžovateli v souladu se zákonem oznámen. Kromě namítaných obsahových nedostatků smlouvy o postoupení pohledávky dovozuje neplatnost též z toho, že právo na zaplacení regulačního poplatku je založeno veřejnoprávním předpisem a nejde tedy o soukromoprávní pohledávku, která toliko může být předmětem postoupení podle §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
III.
8. Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.
9. Podle článku 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [viz též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). Stěžovatel musí tedy tvrdit existenci ústavněprávní relevantní újmy, jež nastala v jeho právní sféře na základě rozhodnutí obecného soudu.
11. Ústavní soud považuje též za nutné upozornit na zvláštní přístup k újmám, dovozovaným u tzv. bagatelních věcí, jak je tomu v posuzovaném případě. Za bagatelní věc jsou v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu považovány žaloby na peněžité plnění nepřevyšující přibližně částku 10 000,- Kč. V takových případech je ústavní stížnost zpravidla vyloučena, s výjimkou naprosto extrémních pochybení obecného soudu, které výrazným způsobem zasahují do základních práv stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3245/10, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1393/11). Odporovalo by totiž smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum u tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
12. Po přezkoumání obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 199 EC 288/2011, vyjádření obecného soudu a vedlejšího účastníka, které si Ústavní soud vyžádal, neshledal Ústavní soud takové pochybení, které by odůvodňovalo jeho zásah.
13. V posuzované věci byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 120,- Kč (nezaplacený regulační poplatek) a náklady řízení ve výši 1 897,20 Kč. V řízení před obecným soudem bylo prokázáno, že stěžovatel byl v předmětném období hospitalizován ve zdravotnickém zařízení, daňový doklad (vyúčtování za hospitalizaci) si převzala osobně proti podpisu zákonná zástupkyně stěžovatele. V řízení nebylo prokázáno, že by regulační poplatek byl uhrazen, neboť zákonná zástupkyně nedisponovala potvrzením o úhradě, či jiným listinným důkazem.
14. Smlouvou o úplatném postoupení pohledávek ze dne 8. 6. 2011 zdravotnické zařízení postoupilo neuhrazené pohledávky (nikoli jen pohledávku za stěžovatelem) na vedlejšího účastníka. Obvodní soud pro Prahu 9 dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky byla postoupena v souladu s §524 odst. 1 občanského zákoníku a že jde o smlouvu platnou, neboť obsahuje veškeré podstatné náležitosti. Oznámení stěžovateli proběhlo v souladu se zákonem, když postupitel (zdravotnické zařízení) zmocnil vedlejšího účastníka k tomu, aby oznámil postoupení pohledávky povinným, včetně stěžovatele. To bylo učiněno oznámením ze dne 27. 7. 2011. Soud prvního stupně se rovněž vypořádal s námitkou veřejnoprávního charakteru pohledávky, když v souladu s judikaturou Ústavního soudu (náleze sp. zn. Pl. ÚS 1/08) považuje regulační poplatek jako platbu pacienta zdravotnickému zařízení za soukromoprávní pohledávku, kterou lze platně postoupit dle občanského zákoníku, neboť pro posouzení charakteru pohledávky je rozhodující účel platby, nikoli charakter právního předpisu, dle kterého je předmětný poplatek vybírán.
15. Námitkám stěžovatele, že důkazy, kterými byla prokázána jeho hospitalizace (výpis příjmu znějící na jméno stěžovatele ze dne 15. 3. 2012 a vyúčtování regulačního poplatku za hospitalizaci č. 60101901) jsou nezákonně získanými důkazy, neboť byly poskytnuty v rozporu s povinností zachovávat lékařské tajemství a chránit citlivé osobní údaje pacientů, Ústavní soud částečně, pokud jde o důkaz výpisem příjmu ze dne 15. 3. 2012, přisvědčil. Z důkazu nazvaného "Výpis z příjmu" je patrné, že v něm jsou obsaženy mj. údaje o zdravotním stavu - diagnóza, oddělení příjmu, přesné datum uskutečnění operace, kód operace. Zdravotnické zařízení podléhá zákonem stanovené povinnosti mlčenlivosti a nebylo oprávněno bez souhlasu pacienta (stěžovatele) poskytnout údaje o zdravotním stavu jiným osobám - vedlejšímu účastníkovi [viz §65 odst. 2, resp. §51 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů]. Pokud tak učinilo bez souhlasu stěžovatele, porušilo tím zákonem stanovenou povinnost mlčenlivosti. Takový důkaz je pak třeba považovat za nepřípustný, neboť byl opatřen v rozporu s obecně závaznými předpisy a jeho opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické osoby.
16. Shora uvedené porušení je však třeba posuzovat v celkovém kontextu. Skutečnost, která měla být nepřípustným důkazem prokázána, tj. samotná hospitalizace stěžovatele, byla prokázána i z jiných listinných důkazů - především z vyúčtování regulačního poplatku a z výslechu svědkyně - matky stěžovatele. Proto Ústavní soud neshledal účelné s ohledem na předmět projednávané věci a samotnou intenzitu zásahu do stěžovatelových práv přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí.
17. Námitka stěžovatele, že jím navrhovaná svědkyně byla soudem "vytěžena" k jiným otázkám, než pro které byla navrhována, jakož i námitka porušení koncentrace řízení, jsou nedůvodné. Pokud jde o svědeckou výpověď matky stěžovatele, z přepisu záznamu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 25. 3. 2013 Ústavní soud dospěl ke zjištění, že obecný soud postupoval v souladu s procesními předpisy upravujícími výslech svědka, když svědek byl vyslechnut ke skutečnostem bezprostředně souvisejícím s tvrzeným uhrazením regulačního poplatku. Jestliže tedy stěžovatel navrhoval výslech svědkyně k otázce uhrazení regulačního poplatku, je třeba výslech vést ke všem skutečnostem souvisejícím s předmětným regulačním poplatkem, což nepochybně zahrnuje i samotnou hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení. Návrh na provedení důkazu výslechem svědkyně byl učiněn v průběhu prvního jednání před soudem prvního stupně konaného dne 6. 3. 2013. Porušení ustanovení §118b odst. 1 občanského soudního řád ze strany obecného soudu tak Ústavní soud neshledal.
18. Namítá-li stěžovatel, že soud neprovedl některé jím navrhované důkazy, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že do úvah soudu stran hodnocení jednotlivých důkazů mu nepřísluší, s výjimkou naprosto extrémního vybočení, zasahovat. Postup obecného soudu je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů upravenou v §132 občanského soudního řádu. Obecný soud vyložil, proč zamítl návrh na provedení dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů, a v jeho postupu Ústavní soud neshledal porušení práv stěžovatele.
19. Pokud jde o námitky směřující k samotné smlouvě o postoupení pohledávky, Ústavní soud tyto námitky rovněž neshledal opodstatněnými. Obecný soud řádně zdůvodnil, proč považuje smlouvu za platnou, ať již s ohledem na podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, tak s ohledem na charakter převáděné pohledávky, když má za to, že jde o soukromoprávní pohledávku, k čemuž se ostatně přiklonila i judikatura Ústavního soudu. V závěrech obecného soudu Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud sdílí argumentaci obecného soudu, týkající se soukromoprávního charakteru pohledávky za neuhrazeným regulačním poplatkem pacienta zdravotnickému zařízení. Povahou regulačního poplatku se zabýval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/08, ze dne 20. 5. 2008, na který v podrobnostech odkazuje.
20. Lze uzavřít, že obecný soud aplikoval běžné podústavní právo ústavně konformním způsobem. Jeho závěry netrpí žádnými náznaky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnosti shledat důvodnou (s výhradou provedení nepřípustného důkazu, kdy však v kontextu projednávané věci došlo k tak nízké intenzitě zásahu do stěžovatelových práv, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu). Obecný soud při hodnocení jednotlivých důkazů postupoval v souladu s §132 občanského soudního řádu, tzn. hodnotil každý důkaz jednotlivě a poté všechny ve vzájemné souvislosti, rozvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil, k jakým důkazům přihlédl a zdůvodnil, které důkazy a z jakého důvodu neprovedl.
IV.
21. Vzhledem ke shora uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu