ECLI:CZ:US:2015:1.US.2595.15.1
sp. zn. I. ÚS 2595/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti, kterou podala stěžovatelka Olga Maria de las Mercedes Teresa Margarita von Dietrichstein, zastoupena JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. května 2014 č. j. 10 C 10/2005-1535, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2014 č. j. 14 Co 252/2014-1545 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015 č. j. 28 Cdo 4570/2014-1581, za účasti Okresního soudu v Břeclavi, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a České republiky - Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Povodí Moravy, s. p., Lesů České republiky, s. p., Ředitelství silnic a dálnic ČR, Jihomoravského kraje a České republiky - Státního pozemkového úřadu, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. srpna 2015, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a pro porušení principu rovnosti podle čl. 1 odst. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z napadené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 10 C 10/2005 bylo zjištěno, že v řízení o určení vlastnického práva se stěžovatelka devíti žalobami, doručenými okresnímu soudu, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud určil vlastnické právo otce stěžovatelky k nemovitostem blíže specifikovaným v uvedených žalobách. Okresní soud žaloby spojil ke společnému řízení a po provedeném řízení je v celém jejich rozsahu zamítl. K odvolání, podanému stěžovatelkou, krajský soud uzavřel, že závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vylučuje věcné zkoumání určovací žaloby a z toho důvodu je nutné takovou určovací žalobu zamítnout. Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání a požádala o osvobození od soudních poplatků za dovolání v celkové výši 280 000 Kč z důvodu, že v souvislosti s úmrtím jejího manžela v lednu roku 2013 a dosud neskončeném dědickém řízení, nemá v současné době možnost disponovat s majetkem své rodiny.
3. Okresní soud usnesením, které bylo napadeno ústavní stížností, rozhodl, že stěžovatelce se osvobození od soudního poplatku za dovolání nepřiznává. Na základě odvolání, které stěžovatelka podala, krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud se zabýval přípustností dovolání s tím, že jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013) je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud se při řešení stěžovatelkou nastolených právních otázek neodchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu a proto předmětné dovolání odmítl.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že jí nebyl zaručen přístup k soudu, její žádost nebyla posouzena individuálně, nebylo přihlédnuto k její současné finanční situaci a nemohla hájit svá práva v demokratickém státě tak, jak jí to má být podle ústavního pořádku České republiky umožněno. Na podporu svých tvrzení odkázala stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. srpna 2013 sp. zn. I. ÚS 731/13, ze dne 2. října 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/08, ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 a ze dne 11. listopadu 2014 sp. zn. IV. ÚS 659/12.
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. Osvobození věcné a osobní vyplývá přímo z právního předpisu, o osvobození individuálním rozhoduje soud. Důvodem pro osvobození v těchto případech je eliminace nepřiměřených tíživých důsledků, kdy by bezvýjimečné vyžadování splnění poplatkové povinnosti v situacích nespadajících do osvobození věcného nebo osobního, mohlo učinit pro některé navrhovatele zahájení řízení finančně nedostupným a vést tak k odepření práva na přístup k soudu. Příslušná ustanovení právních předpisů, upravující osvobození od soudních poplatků, je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů.
7. Ústavní soud zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. usnesení ze dne 17. srpna 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z obsahu napadených usnesení vyplývá, že soud prvního stupně i soud odvolací se celou věcí náležitě zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatelka mimo jiné vlastní v Argentině zemědělskou usedlost v přibližné hodnotě 8 318 300 USD a byt v přibližné hodnotě 1 200 000 USD; zdrojem jejich příjmů je podnikatelská činnost v rostlinné a živočišné výrobě. Soud prvního stupně při posuzování žádosti přihlédl k výši soudního poplatku 280 000 Kč a k nadprůměrným majetkovým poměrům stěžovatelky a uzavřel, že okolnost, že momentálně nemůže disponovat s majetkem z důvodu dědického řízení, nepředstavuje zvlášť závažný důvod pro osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud dovodil, že stěžovatelka je zjevně velmi movitou osobou, která nenaplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Dovolací soud pak odpovídajícím způsobem posoudil otázku přípustnosti dovolání.
9. Ústavní soud odůvodnění napadených usnesení považuje za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci lze dovodit, že stěžovatelce se porušení práv zaručených ústavním pořádkem České republiky doložit nezdařilo.
10. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v citované judikatuře Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k její posuzované věci.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu